Vaše snímky zamrzlé hladiny u pobřeží Baltského moře jsou fotografovány z výšky, pořídil jste je z dronu nebo z letadla?
Už sedmadvacet let létám na motorovém paraglidu, jsou fotografovány z něj. Abych to popsal - nad hlavou mám paraglidové křídlo (jde v podstatě o padák, pozn. red.) a na zádech motor. Celá ta léta létám nad oblastí, kde žiju, tedy kolem Gdyně v severním Polsku. Zároveň ovšem vím, že v současné době dronů a satelitního snímkování už o naší krajině z ptačí perspektivy víme všechno, co z racionálního úhlu pohledu vědět můžeme. Létal jsem a přemýšlel jsem o tom, jestli ještě existuje něco, co stále nevidíme, a pokud něco takového je, proč to nevidíme.
Podařilo se vám něco takového najít?
Ve stejný moment mě napadlo, jak je možné, že lidstvo sdílí ve svém vědomí určité archetypy. Jak je možné, že jsme si vytvořili tolik nadpřirozených bytostí, jako jsou draci, fénixové, andělé, démoni, bohové a tak dál? Uvědomil jsem si, že přes všechno to ohromné propojení s civilizací, které dnes máme, jsme v podstatě stejní jako můj pes. Když uslyší vytí vlků, napřímí uši a chce následovat smečku. A já jsem začal uvažovat o tom, jak moc z dávných lovců a sběračů v nás stále dřímá. Rozhodl jsem se, že využiju můj paraglide a pokusím se díky létání dosáhnout něčeho takového, jako je šamanistická zkušenost. Ta by mi měla umožnit vidět krajinu jinak.
Je těžké si něco takového představit. Jak jste to udělal?
Od začátku ledna do poloviny března jsem každý den přelétal nad stejnými vodními plochami severního Polska. Celkem jsem byl ve vzduchu sedmdesátšestkrát. Za letu jsem cítil ve tváři mráz, do kůže mezi brýlemi a přilbou mě bodaly sněhové jehličky. Musel jsem v tom mraze ovládat paraglide svým tělem a za sebou slyšel zvuk motoru. Létal jsem schválně hladový, abych ještě více cítil ten střet se silami přírody, abych navázal spojení s nevědomím. Byl jsem zvědavý, co objevím, pokud by se mi podařilo odstranit bariéry sebekontroly a vyvolat sílu draků. Chtěl jsem vidět krajinu jejich očima, protože draci byli velice mocná stvoření.
To zní trochu šíleně…
Bylo to svého druhu šílenství. Létal jsem nad zamrzlou hladinou. Jsem racionální tvor a nemůže to být jinak, protože jsem pilot - strávil jsem ve vzduchu už přes pět tisíc hodin. Každý pilot ví, že když motor začne vydávat podezřelé zvuky, je potřeba rychle se vrátit a hledat plochu vhodnou pro přistání. Já jsem ty zvuky při letu nad zamrzlými vodními pláněmi uslyšel. V hlavě mi okamžitě začal zvonit poplašný signál: Musím to rychle ukončit, měl bych okamžitě letět zpátky. Proti němu ale přicházelo vábení - vždyť ta krajina je tak krásná…
Rozhodl jsem se pokračovat v letu a ten poplašný signál jsem přestal řešit. Potlačil jsem ho do mého podvědomí. Jenže všechna ta úzkost a strach někam jen tak nezmizí, jen je momentálně nevnímáte. Z vašeho nitra se však vynořují a dávají o sobě vědět jiným způsobem. Začal jsem najednou pod sebou v obrazcích na zamrzlé hladině vnímat archetypální obrazy, které vídávali už naši dávní předkové.
Ty jsou základem vaší série, která zvítězila v kategorii krajina na Sony World Photography Awards. Nakonec se vám tedy povedlo osvobodit se od civilizačních vlivů a vnímat krajinu jinak?
Stal jsem se pánem toho signálu zvěstujícího nebezpečí, podobně jako se v Tolkienově románech mluví o Pánovi prstenů. Jenže ten signál mě zpětně ovládal, tak jako Tolkienovy prsteny moci ovládaly ty, kdo je nosili. Pilot a spisovatel Antoine de Saint-Exupéry kdysi řekl, že létá, protože to osvobozuje jeho vědomí od tyranie malých věcí. Já bych řekl, že létám, protože mě to osvobozuje od tyranie mého vědomí. A využil jsem toho při fotografování.
Rozhovor je zpracován na základě otázek a odpovědí, které Kacper Kowalski dostal a poskytl během prezentace svého vítězného souboru novinářům na oficiálním vyhlášení výsledků Sony World Photography Awards.
