V knize Zpověď farářky zmiňujete, jak je v církevní službě občas těžké hlídat si vlastní hranice a nerozdávat se na úkor svého zdraví. Jak se vám rovnováha mezi pastorační praxí a osobním životem daří udržet v době Vánoc, kdy máte možná ještě víc povinností než jindy?
Letošní Vánoce jsou specifické v tom, že Štědrý den připadá na neděli. Tím pádem mě v deset hodin čeká dopolední bohoslužba, pak půjdu na chvíli domů, ale musím se do práce zase relativně brzy vrátit, abych byla k dispozici lidem, kteří do kostela přijdou večer, po rozdávání dárků. Budu sloužit půlnoční mši a mohla bych tu doslova spát na rohožce, protože na Boží hod i na Štěpána mám další dopolední bohoslužby. V kostele svatého Mikuláše na Staroměstském náměstí navíc sloužíme taky každou středu, ať už je svátek, nebo všední den. Silvestr opět vychází na neděli, a to už by člověk rád brzdil, trochu se nadechl a zpomalil. Jenže zase přijdou novoroční bohoslužby a posléze ještě svátek Tří králů.
Namísto klidu a míru vás tedy čeká hektický maraton.
A to vánoční povinnosti myslím pořád zvládám trochu líp než Velikonoce, kdy se musím vyrovnávat ještě s emočními prožitky, které příběh těchto svátků přináší. Než přijde moment Ježíšova vzkříšení, ponoříme se do okamžiků temnoty. S Vánocemi je to do jisté míry podobné. Přicházejí v době, kdy je málo denního světla, a přesto přinesou naději. Zároveň fungují jako lupa. Jakákoli životní bolest nebo samota se během nich sice zvýrazní, ale zvěst, kterou ohlašujeme z kazatelen, je skrz naskrz radostná.
Bolestné pro mě ovšem bývá zjištění, že jsem se třeba celý rok neviděla se svými kamarádkami. Snažím se na ně najít čas aspoň o Vánocích a pak s překvapením poslouchám, co všechno se jim za tu dobu přihodilo. Moje maminka dřív pracovala na záchrance a vždycky říkala, že v práci jezdí pro kohokoli v jakoukoli hodinu, ale když je špatně jejím nejbližším, zachraňuje častokrát někoho jiného. Uvědomila jsem si, že podobné situace někdy prožívám sama. Vlastním rodičům týden nezavolám, a přitom vyslechnu desítky jiných lidí.
Rodiče vám to snad prominou. Jako záchranáři jistě taky pracovali i o Vánocích.
Ano, u nás doma se čas podle svátků ani víkendů nikdy neřídil. Zpětně tomu dobře rozumím, služba si zkrátka nevybírá. Přesto bych se svým blízkým aspoň o Vánocích ráda věnovala o něco víc. Náš život je totiž ohromně křehký a sama jsem letos o spoustu lidí přišla. Mimo jiné zemřel náš kolega Petr - varhaník, teolog a starokatolický farář, který mě ve službě vždycky hodně povzbuzoval. Se vším si věděl rady a nikdy zbytečně nestresoval, takže jsem se na něj mohla kdykoli obrátit. Po sedmi letech, co jsme spolu sloužili, to budou první Vánoce bez něj.
Během adventu a vánočních svátků by se měli věřící v ideálním případě odstřihnout od dnešního zrychleného životního stylu a věnovat se duchovnímu usebrání. Dokážete si vedle společných bohoslužeb s farníky najít čas také na svou vlastní spiritualitu?
Jestli pro faráře existuje nějaká otázka na tělo, tak je to právě tahle. I když mi pravidelná nedělní bohoslužba pomáhá načerpat sílu do dalšího týdne, znamená pro mě zároveň velký energetický výdej. Advent byl tradičně obdobím příprav a čekání. A nemyslím tím, že bychom měli utratit co nejvíc peněz nebo napéct padesát druhů cukroví. Spíš mělo jít o chystání vnitřní, což naši předkové ještě dobře uměli.
Respektovali, že je venku brzy tma, sedávali doma jenom u svíčky a čekání vůbec nebrali úkorně. Takzvaná černá zima pro ně byla obdobím odpočinku po dlouhých měsících strávených prací na poli. Všechno už měli sklizené ve stodolách a zároveň šetřili potraviny na sváteční dny, takže de facto drželi cholesterolovou dietu. Do toho si vzájemně vyprávěli příběhy a sdíleli životní moudra, což zase přispívalo k mezigeneračnímu dialogu. Advent je taky spojený s ranními bohoslužbami, kterým se říká roráty. I když jde o převážně římskokatolickou tradici, moje kolegyně ji zkusila obnovit po husitsku. Měsíc před Vánoci jsme se tedy v kostele začali každý den scházet už v sedm hodin.
Neříkejte mi, že když vstáváte na tuhle nekřesťanskou hodinu, pomůže vám to k hlubšímu duchovnímu prožitku.
Ještě než jsme u nás tradici rorátů loni zahájili, myslela jsem, že pro mě budou téměř utrpením. Nakonec jsem ale zjistila, že je pro mě pravidelné ranní setkávání při modlitbě neuvěřitelně osvěžující. Myslím, že nám všem pomáhá zaměřit pozornost trochu jinam, než jsme běžně zvyklí. Neřešit tolik, co je ještě potřeba uklidit nebo kde seženeme kapra. Když navíc z kostela kolem půl osmé odcházíte, tak venku začíná pomalu svítat a den je potom ještě hodně dlouhý. Roráty jsou tak pro mě jednou z mála příležitostí, kdy se před Vánoci můžu skutečně duchovně ztišit.
Spiritualita farářů se myslím hodně podobá jiným věřícím. I my si na modlitbu musíme v každodenním shonu cíleně vyhradit čas. Sama na Pána Boha pomyslím každé ráno a taky se modlím v poledne. Tím, že jsem schopná pracovat klidně dvanáct hodin denně, každé takové vytržení mě zpomalí, umožní mi se nadechnout. Líbí se mi citát jednoho křesťanského mudrce, který říkal, že čas, který strávíme modlitbou, se nám nezapočítává, máme ho navíc. Když se pak duchovní potrava spojí ještě s fyzickou, má člověk v dnešním rychlém světě vyhráno. To už se mi ale bohužel tak dobře nedaří.
Klíčovým tématem vaší knihy je také balancování mezi vlastní autenticitou a očekáváním, které na nás kladou druzí. Právě o Vánocích se přitom často snažíme vyhovět nárokům svého okolí a někdy si ani nepřipouštíme, že bychom svátky mohli prožít jinak, podle svého. Zjistila jste, jak se tomu dá vzdorovat?
Myslím, že bychom si všichni kromě svých každodenních povinností měli najít čas na činnosti, které nás opravdu těší. Sama jsem se to naučila díky tancování ve StarDance. Najednou jsem neměla žádné výmluvy, protože soutěž běžela po jasně vymezenou dobu. V práci jsem se pochopitelně snažila stihnout všechno, co bylo možné. Někdy jsem ale potřebovala upřednostnit trénink a taky jsem si občas musela odpočinout. Výmluva, že na něco nemám čas, je pro mě od té doby lichá. Když něco dost chceme, tak si čas vždycky najdeme.
Abych zjistila, po čem vlastně v životě toužím, začala jsem si v jistou chvíli klást následující otázky: Co bys udělala, kdybys neměla strach? Jak by ses zachovala, kdyby ses nebála reakce okolí? Čemu by ses věnovala, kdybys dostala den času navíc? Je nesmírně cenné, když si na tyhle otázky odpovíte. Neodvažuju se posuzovat, jestli lidé žijí dobře nebo jestli jsou dost duchovní, protože s tím sama neustále zápasím. Snažím se stihnout nestihnutelné, upřednostňuju věci, které mi nakonec připadají zbytečné, a zpětně si to vyčítám. Věřím ale, že když si v životě budeme klást správné otázky a méně věcí plánovat, prožijeme svůj krátký pozemský čas smysluplněji.
Zmiňovala jste svou účast v předloňském ročníku StarDance. Při čtení vaší knížky jsem měl dojem, že pro vás televizní soutěž byla na cestě k vlastní autenticitě docela zlomovým momentem. Můžete přiblížit, v čem vás kromě samotného tance posunula?
Předně jsem si uvědomila, že se beru strašně vážně a v mnoha situacích se zbytečně snažím podat dokonalý výkon. Velmi brzy jsem zjistila, že moje účast ve StarDance o dokonalém výkonu rozhodně nebude. Zároveň jsem pochopila, jak těžké je tančit s obyčejnou radostí, když víte, že na vás v televizi kouká přes milion diváků. Soutěž mi ukázala, že mám na sebe přehnaná očekávání a že mě dopředu drtí, co si o mně druzí pomyslí. Zažila jsem tam jen málo situací, kdy jsem se cítila komfortně, a bylo zajímavé sledovat, které to byly.
Největší radost jsem zažívala při tréninku, když jsem se potila v teplákách a myslela jsem jen na další krok. Na nic jiného než na rytmus jsem v tu chvíli neměla mentální kapacitu. Přiznávám, že jsem gaučová pecka, které je nejlíp s knížkou a skleničkou vína. Intenzivní zkušenost s pohybem mi tedy bez přehánění otevřela oči. Zjistila jsem, že pohyb dovede rozmělnit usazené stresy a bolesti, posune vás k úplně jinému nazírání na vlastní tělo. Najednou se vám zrychlí metabolismus, takže ožijete, i když na vás zrovna padá únava.
Účast ve StarDance pro vás tedy byla svým způsobem terapie pohybem.
Ano, v současnosti totiž žijeme v příliš rychlém tempu, jenže pohyb často využíváme jen při stresujících přesunech z místa na místo. Přijetí vlastního těla se vším, co umí a neumí, pro mě tedy bylo ohromnou školou. Ze začátku jsem navíc byla pořád konfrontovaná s argumentem, že tanec není duchovní. Teď už ale z vlastní zkušenosti můžu říct, že tanec je bytostně duchovní. Máte při něm nohy na zemi a hlavu otočenou k nebesům. Zažíváte chvíle, které jsou posvátné, protože svět najednou tančí s vámi a čas úplně jinak plyne. Zjistila jsem, že pohybem můžete vyjádřit i věci, které jsou slovy nepopsatelné, což mi nakonec pomohlo i v mé pastorační praxi.
Můžete být konkrétnější?
Uvědomila jsem si, jak moc toužím po tom, abych z kazatelny šířila zvěst, která je z hlediska výkladu Bible správná, ale zároveň uměla věřící povzbudit, vnímala jejich pestrost a žádné skupině nestranila. Postupně jsem pochopila, že moudro nevznikne tím, že si ho napíšu na papír. Zrodí se až ve chvíli, kdy stojím na kazatelně a dívám se lidem do očí. Farář by neměl kázat z pozice autority a tvářit se, že ví všechno líp. Brzy mi sice bude čtyřicet, ale zkušenost s manželstvím ani rodičovstvím nemám. O některých aspektech života vím jenom z doslechu, a proto v církevní službě potřebuju dialog. Bez Boha, církve a farníků, kteří jen nemlčí, ale taky reagují, se neobejdu.
Ve své zpovědi taky píšete, že části společnosti připadalo nevhodné, aby farářka tančila v krátkých šatech před televizními kamerami, a v diskusích na sociálních sítích vám svoje pohoršení dávala důrazně najevo. Jak jste tuhle konfrontaci s hlasem lidu ustála?
V první fázi StarDance jsem se do světa internetových diskusí neohroženě podívala a velmi brzy jsem zjistila, že je plný neuvěřitelně zraňujících argumentačních faulů. Když někdo hodnotí moji církevní službu na základě toho, jak tančím v televizi jive, můžeme horko těžko vést nějaký dialog. Přesto jsem to párkrát nevydržela a na několik komentářů, které mi přišly obzvlášť nefér, jsem po opadnutí emocí odpověděla. Diskutujícím jsem obvykle napsala, že se mě jejich reakce dotkly a že bych jim ráda nastínila svoji perspektivu. Všichni nakonec připustili, že to tak nemysleli, a ještě se mi začali svěřovat s tím, co sami prožívají.
Uvědomila jsem si, že autoři nejagresivnějších komentářů bývají často spoutaní vlastním strachem, smutkem a bezmocí. Na sítích se pak snaží co nejhlasitěji křičet, aby si jich někdo všiml. Zachovat se stejně a osočit je, že říkají hlouposti, by bylo příliš snadné. Je to koneckonců vypovídající zpráva o naší společnosti - přestože tady všichni žijeme vedle sebe, najde se mezi námi spousta lidí, jejichž hlas nemá žádnou váhu a sítě jsou pro ně jediným místem, kde mohou být vyslyšeni.
Martina Viktorie Kopecká (37)
- Narodila se v Lounech na Ústecku. Po maturitě na místním gymnáziu se přestěhovala do Prahy a začala pracovat v nadnárodní korporaci. Zaměstnání ji však posléze přestalo naplňovat, a tak si po třech letech podala přihlášku na Husitskou teologickou fakultu Univerzity Karlovy. Vedle teologie vystudovala také psychologii a sociální pedagogiku.
- Jako farářka Církve československé husitské už desátým rokem slouží v kostele svatého Mikuláše na Staroměstském náměstí a v malé kapličce v pražských Strašnicích. Osm let působila v ústředním výkonném výboru Světové rady církví. Před dvěma lety byla jmenována českou vyslankyní dobré vůle a je také prezidentkou festivalu Meeting Brno.
Čelila jste vlně nenávistných reakcí i poté, co jste se ve Zpovědi farářky svěřila, že žijete se ženou?
Bohužel ano. U StarDance si přitom ještě můžete říct, že jde jenom o televizní show, do jejíhož zákulisí diváci nevidí. Teď na mě ale někteří lidé sesílali zkázu jenom proto, že jsem si dovolila říct pravdu o svém osobním životě a sdílet svoje štěstí s druhými. Když jsem si ty nesmírně odsuzující zprávy četla, upřímně mě šokovalo, co všechno je někdo schopný napsat, přestože mě nikdy neviděl, natož aby přišel na bohoslužbu k nám do kostela. Taková míra agresivity pro mě do té doby byla nepředstavitelná.
Proto jste se taky předpokládám po coming outu raději veřejně odmlčela. Jak jste všechen ten mediální humbuk kolem své knihy prožívala?
Přiznám se, že ještě než knížka vyšla, v době, kdy jsem stále mohla cuknout a dva odstavce o své orientaci vymazat, mnou zmítal ohromný strach. Zároveň jsem si říkala, že tam ty odstavce přece být musí. Vždyť tohle je ta pravda, kterou chci světu sdělit. V mojí hlavě se odehrával bouřlivý dialog. Rozumová složka říkala: Přece nejsi blázen. Proč bys něco tak citlivého a křehkého dávala lidem? Vždyť si na tom smlsnou. Pokud coming out takhle cloumal se mnou, přestože je mi tolik, kolik mi je, a mám pevné zakotvení v rodině, církvi i víře, nechci si ani představovat, jak ho prožívají lidé, kteří si sami sebou nejsou zdaleka tak jistí.
I proto jsem si nakonec řekla, že můj strach musí jít stranou. Kdybych svým coming outem byť jen jednomu člověku pomohla při hledání východisek a odpovědí, tak splnil svůj smysl. Přesto mi nakonec vzal mnohem víc sil, než jsem čekala. Emočně náročné totiž nakonec byly i pozitivní reakce, kterých bylo opravdu mnoho. Je samozřejmě krásné, když vám tolik lidí projevuje podporu. Každé pípnutí telefonu nebo modrá tečka na displeji ve mně ale zároveň probouzely stres, co zase přijde. Jsem tedy vděčná, že kolem mě v posledních týdnech nastal mediální klid. Zároveň už mám prostor mluvit taky o obecnějším tématu, které jsem v knize chtěla otevřít, a tím je pocit bezpečí v církvi.
Chcete přispět k tomu, aby se ve vaší církvi cítili vítáni i lidé z nejrůznějších menšin?
Ano, ráda bych žila ve světě, kde nebude třeba obhajovat jakoukoli zprávu o vlastní identitě ani vztahu, ve kterém se člověk rozhodne žít. Myslím, že do téhle epochy máme nakročeno. Mladší lidé, s nimiž mám možnost se setkávat, už vůbec neřeší, kdo koho miluje. Vnímají lásku takovou, jaká je, a nemají potřebu nikoho spoutávat jakýmikoli kategoriemi. Ani Ježíš koneckonců nikoho neškatulkoval, šel na úplný okraj společnosti a se všemi mluvil jako se sobě rovnými.
Českobratrská církev evangelická a Starokatolická církev už dříve oznámily, že budou žehnat homosexuálním párům. Sama nicméně sloužíte v Církvi československé husitské, která v tomto ohledu zatím žádné oficiální stanovisko nevydala. Poslanecká sněmovna zároveň už několik let projednává legislativní novelu o manželství pro všechny a řada křesťansky založených politiků ji nadále blokuje. Máte ambice něco z toho změnit?
Pokud jde o civilní manželství pro všechny, nemyslím si, že by se kvůli němu měly církve cítit v ohrožení. Cílem je přece narovnat práva všech lidí bez rozdílu a upravit práva dětí, které už s rodiči stejného pohlaví stejně žijí. Otázku surogátního mateřství a jiné aspekty je samozřejmě potřeba prodiskutovat a ošetřit. To, že nad homosexuálními páry a jejich dětmi budeme zavírat oči, ale neznamená, že zmizí.
Co se týče církve, zásadní je, aby nevedla dialog jen o nich, o těch takzvaně jiných, ale taky s nimi. Žehnání stejnopohlavním párům může být dobrý začátek. Duchovní naší církve ho mohou provést na základě principu svobody svědomí a čas od času se zájemci o požehnání ozvou. Není jich ovšem mnoho. Nemám pocit, že by se najednou zvrhla nějaká duhová revoluce.
V každé církvi a nakonec i v celé společnosti se pochopitelně vždycky budou střetávat konzervativnější a liberálnější proudy. Je ale důležité, aby mezi nimi vůbec docházelo k nějaké diskusi a aby se ta diskuse opírala o vědomosti a fakta. Vidím to sama na sobě. Přestože se mě témata sexuálních menšin osobně týkají, uvědomuju si, že pořádně neznám legislativu, a často tak nejsem připravená argumentovat. V takové situaci je lepší přiznat, že něco nevím, a neblábolit. Ať už se bavíme o stejnopohlavním manželství, covidu nebo válce, měli bychom se vždycky nejprve dovzdělat a teprve potom debatovat.
