Rozhovor – "Že můžu ven, je pocit, který mi připomíná, že to není samozřejmost," říká duchovní, která dobrovolně navštěvuje vazebně vězněné i odsouzené na Pankráci v Praze.
Jak se cítí sama mezi trestanci a jaký je její pohled na systém a nápravu vězňů? Přečtěte si rozhovor s duchovní věznice Janou Matulíkovou.
Aktuálně.cz: Jak se za mřížemi cítíte?
Jana Matulíková: Vždycky mě těší, že se dostanu zase ven, protože si uvědomuji, jak snadné je se tam dostat. Člověk může mít autonehodu. Nebo se přihodí něco a to mu změní celý život. To, že můžu ven, je pocit, který mi připomíná, že to není samozřejmost.
A.cz: Co říkají vaši blízcí na skutečnost, že pracujete s trestanci?
Lidé jsou někdy překvapení, že pracuji se skupinou chlapů bez přímého dohledu dozorce. Já se ale nebojím.
A.cz: Opravdu?
Myslím si, že i oni ke mně jako k ženě přistupují trošku jinak. Vědí, že tam jsem jako dobrovolník a chodím tam kvůli nim. Nemusím, ale jsem tam.
A.cz: Říká se, že Češi jsou národ ateistů. Jak se vás to dotýká? Musíte si neustále bránit to svoje?
To je zajímavé. Z vazby lidé ke mně chodí z nějaké vnitřní potřeby a jsou vděční a moc nediskutují o dogmatech nebo základních pravdách. Na trestu se ale vyptávají na okultní záležitosti a kartářství. Chtějí diskutovat nad teoriemi, že například Ježíš nezemřel, ale byl jenom v bezvědomí atd. Je to opravdu jiné než na vazbě, kde se jde k jádru věci. Na trestu mám pocit, že se musím hodně bránit. Ale diskutuji s nimi, nemůžu vypadat jako člověk, který jediný má pravdu.
A.cz: Vím o vás, že nejste teolog. Jak jste se k práci duchovní ve vězeňství dostala?
Přes svého manžela, který je kazatelem Církve bratrské, když jsme ještě bydleli v Trutnově. Byl ve věznici Odolov jako záskok. Tam jsem se vlastně poprvé setkala s pravidelným docházením do věznice. Takže když jsme se přestěhovali do Prahy a můj muž tu začal navštěvovat Pankrác a věnoval se skupince vězňů, přihlásila jsem se do sdružení Vězeňská duchovenská péče (VDP), které mě na doporučení církve vyslalo do služby. Také jsem přes některé propuštěné, se kterými udržujeme stálé vztahy, zjistila, že je to něco, kam bych chtěla patřit.
Vězeňství v číslech
- v roce 2013 působilo ve vězeňství celkem 234 dobrovolných duchovních ze 14 církví
- lednová amnestie prezidenta Václava Klause v témže roce propustila na 6400 osob z výkonu trestu, vazebně stíhaných i obžalovaných.
- v roce 2005 činil počet osob ve věznicích 18.937, v roce 2009 už 21.734, v roce 2010 počet překročil hranici 22 tisíc
- jen v loňském roce spáchalo 7 vězňů ve výkonu trestu sebevraždu, což je o deset méně než v předchozích letech, 12 případu úmrtí se zatím vyšetřuje
- vede se veřejná diskuse o možnosti zredukování čtyř typů věznic (dohled, dozor, ostraha a zvýšená ostraha) na pouhé dva typy, 3. února 2013 Parlament ČR odmítl návrh v tomto znění projednávat
A.cz: Jen málokdo by chtěl dobrovolně trávit čas za mřížemi. Vy to navíc děláte zadarmo. Co vás k tomu motivuje?
Ano, je to dobrovolnická práce a ještě se platí členský příspěvek jednou ročně. Nejdřív mě začalo zajímat, co se s těmi lidmi děje, když je propustí. Nakonec jsem se dostala k tomu, co se s nimi děje, když jsou ještě ve vězení. Zjistila jsem, že tohle prostředí je mi dost blízké a že by mě těšilo s nimi pracovat. To byl důvod, proč jsem tu.
A.cz: Jak velký je mezi vězni o duchovní sezení zájem?
Na vazbě je zájem relativně velký. Vazba je totiž opravdu nejtvrdší kriminál. V tom měl pan Rath pravdu. Protože tráví 23 hodin na cele a hodinu mají vycházku. Když potom přijde návštěva, tak je to pro ně vzrušení. Skupiny mají omezený počet, jestli se nepletu do 12 lidí. Ještě se musí dát pozor, aby se v jedné skupině nepotkali komplicové. To se v žádném případě nesmí stát.
A.cz: S jakým typem vězňů trávíte čas?
Já mám většinou cizince ve skupinkách. To jsou lidé, kteří sem přijeli například s nějakou drogou, měli u sebe více, než mohou mít atd. Jaké ale přesně páchají trestné činy, se neptám. Když mi řeknou, tak je vyslechnu, ale nechodím tam proto, abych se ptala.
Člověk si musí dávat pozor. Literatura uvádí, že až 90 % z vězněných jsou psychopati.
A.cz: Jaká pravidla vás omezují? Co musíte dodržovat v kontaktu s vězni?
Nesmím nic vynášet ani přinášet, pokud se nedomluvím. Měla jsem tam například anglicky mluvícího pána, tak jsem mu nosila cizojazyčnou literaturu. Musím ale dát vědět službě, která zkontroluje, jestli jsem v tom dotyčnému něco nedala. Nesmím také vězňům za žádných okolností nabízet léky.
Dalším bezpečnostním opatřením je, že bych třeba neměla mluvit moc o sobě. Takové ty povšechné věci, jako kdo jsem atd., tak to ano. Ale do soukromých záležitostí je tahat nemůžu. Člověk si musí dávat neustále pozor, protože pracuje s lidmi, kteří jsou ve vězení z nějakého důvodu. Literatura uvádí, že až devadesát procent z nich jsou psychopati. Takže musím počítat s tím, že mohou někteří z nich být v jistém smyslu nebezpeční.
A.cz: Věříte, že mají věznice nápravný účinek?
Záleží na člověku. Jaký je, jaký udělal trestný čin a jaké má vazby venku. Podle toho si také dokáže poradit v prostředí věznice. Existuje pojem prizonizace, kdy si člověk navykne na tento systém a režim a začne se v něm cítit dobře. Vyhovuje mu to, ale potom se neumí chovat venku, což je nežádoucí.
A.cz Můžete uvést nějaký konkrétní příklad?
Jeden z našich známých byl souzený poprvé, trest byl ale dlouhý, tuším asi dvanáct let. Rozhodl se, že když už se dostal do takovéto situace, tak se pokusí vytěžit z toho to dobré. Udělal si další výuční listy, spolupracoval s pedagožkou i sociální pracovnicí. Není zahořklý, dokázal přežít a po osmi letech ho propustili na podmínku. Vím o několika takových lidech, ale je to spíš výjimečné.
A.cz: Částečně děláte i ve vazební věznici, kde by se měla ctít presumpce neviny. Jaká je realita?
Nemám depresi a nemám očekávání.
V podstatě se předpokládá, že vinní jsou. Skutečnost je taková, že ve většině případů opravdu jsou. Nikdo je neoznačí za vinné, dokud tak nerozhodne soud, ale už tím, že mají ten nejpřísnější režim, tak je jasné, že se za vinné považují. Alespoň to tak na mne působí.
A.cz: Co se musí stát, abyste si řekla, že jste ve své práci uspěla?
Vazební věznice je specifická v tom, že lidé jsou tam jen určitou dobu, pak odcházejí. Proto nemám cíl, který bych mohla naplnit než jen ty dílčí cílečky, kdy mám pocit, že to, co jsem dané skupině hodinu vyprávěla, snad zarezonovalo a pochopili, co jim chci říct. Nemám v podstatě možnost je sledovat, nevím, do které věznice je přesouvají. Jen když se dostanou do trestu na Pankráci, tak se s některými potkám ještě na vězeňské skupince. Tam ale zase nechodí ti stejní lidé.
A.cz: Přijde mi to depresivní, ještě s přihlédnutím k tomu, s jak smutnými osudy se setkáváte.
Nemám depresi a nemám očekávání, se kterým bych tam šla. Jako že jsem ten, kdo lidem zprostředkuje křesťanství a až vyjdou ven, budou o sto procent jiní. Někteří z vězňů měli i křesťanskou výchovu, je hodně katolíků i pravoslavných. Mluvením s nimi jim připomínám něco, co odsunuli nebo zapomněli. Je to jako když mluvíte se sektářem.
Zdeněk Vojtíšek (religionista, pozn. red.) říká, že mu musíte připomenout tu dobu, než se do sekty dostal, aby si vzpomněl na vazby, na to co měl, než přišel do sekty. Přesně tohle se snažím dělat ve vězení. Vrátit je do doby, než spáchali trestný čin. Samozřejmě jsou případy, kdy jsou například z dětského domova a nic hezkého před tím nezažili. Potom jde o to, abych jim přinesla naději, že je tu někdo, kdo o ně stojí. Že jsem to třeba já a následně pán Bůh, kterého jim tam chci zprostředkovat.
Lidé jsou někdy překvapení, že pracuji se skupinou chlapů bez dohledu dozorce.
A.cz: Když se řekne kaple, představím si klasicky oltář a lavice. Jak vypadá ta vězeňská?
Kaple je místnost přibližně 2,5 krát 3,5 metru. Je tam malý stoleček, kolem něhož jsou židle v kroužku. Na stěně visí obraz marnotratného syna, vedle pak další s Boží trojicí a na skříňce, kde jsou zpěvníky a kytara, je pravoslavná ikona, kterou kreslil jeden z vězňů, knihovna a nahoře malé zamřížované okénko. Vedle knihovny visí na stěně kříž. To je všechno.
A.cz: Jak poté probíhá samotné sezení?
Když je přivedou, s každým si vždy podám ruku, a pokud se vidíme poprvé, představím se jim. Pak si povídáme, co se jim stalo nového za dobu, co jsme se neviděli. Někteří si nosí vlastní bible, takže si najdeme daný text, přečteme si ho a diskutujeme, jak ho oni pochopili a co si myslím já. Poté se zpívá, mají dokonce oblíbený spirituál „Jednou budem dál“ a také se modlíme. Někoho například čeká soud ten daný týden, takže se modlíme, aby soudy byly spravedlivé a aby dostali přesně tolik, kolik jim náleží.
Bc. Jana Matulíková, DiS.
- narozena v roce 1964 v Brně
- aktivní členka Církve bratrské v Praze
- vystudovala Evangelikální teologický seminář v Praze a titul bakalář získala v oboru Sociální práce a pastorace na Evangelické teologické fakultě UK, kde v současnosti pokračuje oborem Diakonika
- po roce 1989 navštívila věznice v Odolově a Brně, od roku 2008 spolupracovala tři roky s Armádou spásy ve věznici ve Světlé nad Sázavou
- od roku 2012 je členkou organizace Vězeňská duchovenská péče a pravidelně navštěvuje vazební věznici Pankrác
- pracuje také jako pastorační asistentka ve sboru Církve bratrské
- je vdaná za kazatele Bronislava Matulíka, dvě dospělé děti
A.cz: Znáte z praxe nějaký silný příběh?
Každý člověk má silný příběh. Ale já znám z každého jen kousek. Nemám vůbec nikoho, koho jsem potkala ve vězení, kdy bych mohla říct, že to skončilo happyendem. Dva z propuštěných se docela statečně drží a možná ještě jedna žena, která byla týrané a zneužívané dítě z děcáku. Byla zavřená už mnohokrát. Naposledy ji odsoudili za věc, kterou si ani nepamatovala, protože byla naprosto opilá. Teď je dva roky venku, což je zatím nejdelší doba.
Ale také to není happyend, může mít úlet a zase to skončí špatně. Sama si je vědoma, že je agresivní, ale přitom s tím neumí nic udělat. Proto nedokážu říct, jak skončí. Ale s některými nadějnými lidmi se setkávám na schůzkách s propuštěnými, drží se už několik let, většinou uvěřili a připojili se k nějaké církvi, což je drží. Takže možná přece jen nepatrný happyend…
