Na cyklu České televize Kočka není pes mě zaujalo, jak jste se jako samotář z pustiny, navíc obklopený velkými, dříve nebezpečnými psy, dokázal vypořádat s takovýmto projektem. Jak jste zvládal návštěvy paniček s městskými psíky, kteří neposlouchají, jsou rozmazlení, moc štěkají a podobně? Nebo jste zvyklý z vašich návštěvních sobot, kdy za vámi jezdí klienti všeho druhu?
Jezdí za mnou celé spektrum klientů od čivav až po rotvajlery. V dnešní době mě už nic nepřekvapí.
Ten kontrast je vidět vždy i v druhé půlce každého dílu, když oplácíte návštěvu a v kovbojském klobouku a s částí své smečky jdete městem či panelákovým sídlištěm za problémovým psem. Jaký to pro vás byl zážitek?
Tak to byl spíše zážitek pro lidi, co mě pozorovali z balkonů. Já jsem pořád svůj a tohle neřeším.
V cyklu Kočka není pes Klára Vodičková často říká chovatelům koček: "Je vidět, že se snažíte, že máte kočičky hrozně rádi a udělali byste pro ně všechno, ale…" Vy chovatelům psů rovnou sdělíte: "No, tak to děláte naprosto špatně. Takovéhle povely jsou vám absolutně na nic! Pes si evidentně dělá, co chce, a vy ho absolutně nezvládáte." Jak páníčkové, navíc často na psa velice fixovaní, snášejí vaše přímočaré jednání?
Mám vypozorováno, že se nemá cenu zdržovat nějakou zbytečnou omáčkou nebo nějakou přílišnou diplomacií a je lepší rovnou řešit toho psa. Čím méně lidi šetřím, tím dříve to pochopí. Nebo to neustojí, ale tím pádem asi nemají o vyřešení problému takový zájem. Když někomu řeknu, že má rozmazleného psa, a on se naštve, tak nepřijel vyřešit svůj problém, ale spíše chtěl, abych mu potvrdil nějakou jeho teorii.
Ostatně na svých stránkách píšete: "Jste-li pevně přesvědčení, že máte hloupého psa, raději za mnou nejezděte. Váš pes by tu mohl přijít na to, kdo z vás je skutečně hloupý."
Chci tím dát lidem najevo, že pokud mě chtějí obírat o čas, tak musejí mít jasno v tom, že to fakt chtějí řešit. Pokud si chtějí jenom vyslechnout, jak to dělají skvěle a že ten jejich pes je úplně blbej, tak s tím ať za mnou raději nejezdí. Protože když sem přijedou, tak my spolu se psem na sebe mrkneme, on mi porozumí a do deseti minut je můj. Většinou je to do dvou minut, ale nechci zbytečně machrovat. Chyba je na druhé straně vodítka, ale to lidé neradi slyší.
V seriálu Kočka není pes říkáte, že mnohem těžší je převychovat bázlivého psa než agresivního. Proč?
Ty agresivní vždycky ukecám, jde jen o to, ukázat jim pár triků, a za chvíli mám psa tam, kde ho potřebuju mít. U bázlivky je to spíše hodinářská práce, musím dávat bacha na vše, co dělám, protože jakákoliv chyba se pak těžko odbourává.
Na svých stránkách píšete, že máte alergii snad na vše v přírodě, včetně zvířecí srsti. Proč jste si tedy zvolil právě takovéto povolání?
Protože mě to prostě baví. Alergii mám do dneška, ale mám ji potlačenou. Nejde se jí úplně zbavit, ale jde o to, si s ní umět poradit, třeba pomocí zmáčknutí několika akupresurních bodů.
Za pomoc se psy si neříkáte o peníze, přijímáte pouze dobrovolné dary. Není jednodušší mít nějaký sazebník, kolik u vás co stojí?
Není. V momentě, kdy hodím nějaké cifry, tak pak mají lidé pocit, že jim za tyhle prachy dlužím nějakou službu. No a když pak se psem nehnou, vznikne problém. Navíc odmakat si to musejí majitelé, já jim akorát poradím, jak na to. Takhle nedluží nikdo nikomu nic. Je mi jedno, kolik lidé zaplatí. Někteří mi tu něco složí, jiní jen poděkují, pak mi sem přijel čundrák a dal mi pro štěstí kamínek na šňůrce. Každý podle svých možností, já to tak beru. Když bych vypsal sazebník, budou mé služby pro někoho nedostupné a naopak mi budou volat lidově řečeno blbci: "Předělej mi psa, já ti za to zaplatím."
Vy ostatně na svém webu upozorňujete, že nepřijímáte psy na převýchovu a následné vrácení majiteli. Proč?
Protože takhle to nefunguje. Přijedou za mnou klienti, pes se jim šponuje na vodítku, staví se na zadní. Já si vodítko vezmu, udělám si s ním procházku po naší klubovně, během pár minut mi ten pes šlape jako hodinky. Domluvíme se zkrátka na tom, kdo tomu vodítku vládne, už mi to nedá ani moc velkou námahu, je to spíše takový stereotyp. Jenže když předám to vodítko zpátky, nefunguje to. Takže musím naučit majitele, jak to dělám, a oni vše musí zvládnout sami.
Napsal jste také, že kříženci z útulku bývají často odolnější proti nemocem a mnozí jsou i chytřejší…
To už dnes neplatí, to bylo dříve, kdy šlo o přirozený výběr. Dneska se kříží na kdečem, lidi nezajímá, jestli je to brácha, ségra nebo jestli pes nemá nějakou genetickou vadu, klidně udělají štěňata na bázlivém psu, takže jsou bázlivá i ta štěňata. Dnešní trend je navíc chovat všechno tak, aby byli psi co nejvíc hyperaktivní. Čím je čilejší, tím se to lidem víc líbí, což je úplná pakárna. Majitelé odejdou na celý den do práce a pes jim pak demoluje byt. Běžný smrtelník takového psa ani nemůže vylítat. Na tomhle se udělají další vrhy a tak to jde dál a dál.
Lidé si tedy neumějí vybrat správného psa?
Kdo dnes hodnotí povahu psa? Nejčastěji to funguje tak, že řeknou: "Jé, to je hezký pejsek, toho chci!" A už je nezajímá, že je pes lekavý, chodí s ocasem pod sebou, že je labilní, chvíli funguje a pak se zase bojí. Dneska 90 procent psů, co se narodí, by přírodní vlci vyškrtli ze seznamu, že tam nemají co dělat. A naopak zdravých dominantních psů se lidé bojí.
Jsou tedy zásadním problémem v kvalitě psů velkomnožírny?
Velkomnožírny jsou vyloženě katastrofa. Tam je garance, že to je vše mezi sebou příbuzné. Životnost je velmi krátká, protože když se tam celé generace příbuzných množí mezi sebou, tak je jasné, že tohle zdravé nebude.
Co říkáte stereotypnímu nálepkování psů? Třeba z rotvajlerů a pitbulů udělala média "psy zabijáky".
Bojový pes je pes, který bojuje s jiným psem, ne s člověkem. A pitbul je vysloveně lidumil. Svou roli zase samozřejmě hraje křížení nebo skutečnost, že jedinec pochází z labilních rodičů, které někdo nesmyslně namnoží.
Ty stereotypy jsou i na druhé straně jakési škály "roztomilosti". Chodím často běhat a třikrát jsem měla nohu v tlamě psa - jednou to byl pudl, jednou jezevčík a jednou čivava. Přitom by se řeklo "roztomilý neškodný pejsek"…
Mám úplně stejnou zkušenost. Krátce po revoluci jsem policajtům pomáhal odchytávat psy. Když na ně nějaký ovčák zavrčel, natlačili ho do postranní uličky a zastřelili. To mi přišlo škoda, tak jsem jim nabídl, ať pro mě kdykoliv přijedou, že psa odchytím. Když mi volali, vždy mě především zajímala velikost psa. Když to byla velikost ovčáka, vzal jsem si do každé ruky vodítko. Když mi řekli, že to je kokr a menší, tak jsem si vzal ještě deku a rukavice.
Čím to je?
Malí psi jsou běžně vzteklé hysterky, ohryžou vás. Ti velcí aspoň přemýšlí u toho, co dělají.
Co byste vlastně doporučil neznalému člověku, jenž to se psy neumí, když na něj na volném prostranství vyběhne pes bez páníčka? Co má v tu chvíli dělat?
Když ke mně odněkud takto nečekaně přiběhne nějaký pes, tak ho vždycky pozdravím, tak jako bych ho znal odedávna. On se potom zklidní, protože vidí, že na něj nic nešiju, adrenalin mi nelítá, jsem v pohodě. Většinou si mě očichá a jde dál. Jenže když je člověk pod napětím, psa to samozřejmě také znervózní.
Aha, takže mu mám říct: "Nazdar Pajdo, jak se máš?"
Ano, já vždycky říkám: "Nazdar pse, jak je?" On se chvíli kouká a jdeme si oba po svých. Něco jiného je, když přiběhne tlupa psů, to pak vezmu štěrk a hodím to po tom, co řve nejvíc. Ale když vyběhne jeden, nebývá to většinou žádný trhač, spíše zvědavec, který někomu zdrhl ze zahrady, protože se doma nudil.
O Češích se říká, že jsou národem pejskařů. Z pohledu toho, jak obrovské množství psů chováme, to asi platí, ale platí to i z hlediska, jak psům Češi rozumí? A může to případně cyklus Kočka není pes změnit, aspoň co se týká osvěty?
Já bych to trošičku přeformuloval. Češi jsou lidé, kteří chtějí mít všechno, protože za totáče neměli nic, stály se i fronty na banány a byly to samé podpultovky. Dneska se jim trh otevřel, tak chtějí mít všechno, včetně psa, i když vědí, že na to nemají čas, ale peníze jo. Za 150 korun si v každém obchodě můžou koupit značkový pytel žrádla, takže je to pro ně naprosto dostupné. Když se dříve stály fronty na jatkách na zbytky pro psa a koukalo se na to, kdy bude rýže ve slevě, tak si to moc lidí nerisklo. Byli rádi, že ty potraviny sehnali pro sebe. Dneska se to bere konzumně - chci psa, protože na to mám.
Takže zrovna moc zkušení a poučení pejskaři Češi nejsou…
Když se svých klientů zeptám, proč si pořídili zrovna tohoto psa, 90 procent odpoví: "Protože se nám líbil." Buď ho viděli v nějaké reklamě, nebo u sousedů. Víc o tom nepřemýšlí. Už je nezajímá, jaké je původní určení toho psa, že se s ním musí chodit třikrát denně ven, i když je škaredé počasí. Takže si nemyslím, že jsme národ pejskařů, spíše národ blbců, kteří chtějí mít všechno.
Takže pak to skončí třeba malamutem, který je celý den zavřený v malém panelákovém bytě…
To je ještě to nejmenší. Horší je, když si přinesou domů čubičku. Líbí se jim, tak má štěňátka a množí se to geometrickou řadou. Myslím, že už tak dobrých patnáct let nad tím nemáme kontrolu, nabídka převyšuje poptávku.
Něco podobného mi říkala vaše kolegyně z cyklu Kočka není pes, paní Vodičková, o kočkách - že jestli tu nebude řízený program kastrace koček, za pár let nás tu sežerou.
Kastrace je zčásti řešení. Ale další velký problém, o kterém se nemluví, jsou lidé, kteří bez předešlých znalostí a zkušeností zachraňují psy. Přijde jim fenka z množírny, ví se, že je to z příbuzných, ale klidně ji nechají vyvést třeba čtrnáct štěňat. A místo aby je uspali v den, kdy se narodí, množí dál. Takže různé spolky a rádoby milovníci psů nás jimi zásobují stejně jako samotné množírny. V této oblasti by se měli pohybovat proškolení lidé, jinak to bude mít nedozírné následky.
Video: Kousání psů je moje trumfové eso, říká v DVTV Rudolf Desenský
