První samostatnou výstavu Richarda Deacona v ČR s názvem FREE ASSEMBLY můžete zhlédnout v Galerii hlavního města Prahy v Městské knihovně do 17. září 2017.
Milý Richarde, jsme rádi, že vás máme u nás v Praze. Jste také rád?
Jsem rád, vždycky rád dělám výstavy. Ještě nikdy jsem neměl výstavu v České republice, a tak je to všechno tady pro mě nové.
Mluvíme o první výstavě v České republice; to je pravda, ale pouze pokud jde o samostatnou výstavu. Prošla jsem archivy a zjistila jsem, že vaše práce byly součástí skupinové výstavy v roce 1987 pod názvem "Současné tendence - britské malířství a sochařství v osmdesátých letech".
Máte na mysli výstavu British Council?
Ano, tu myslím. Tuto výstavu uspořádal British Council ve spolupráci s Národní galerií v Praze, ale konala se právě na tomto místě v Městské knihovně.
Opravdu? No ano, vzpomínám si, že jsem tu vystavoval díla z pozinkované oceli.
V každém případě je docela zajímavé, že se koná přesně na stejném místě…
Ano, to je… Nevěděl jsem, že to bylo stejné místo… Stejné problémy, jak sem ta díla nahoru dostat.
Co pro vás znamená zde vystavovat?
Co to pro mě znamená? Nejsem si úplně jistý, co to znamená, takže předpokládám, že na to přijdu v průběhu výstavy. Nápad ji uspořádat vznikl celkem zajímavým způsobem. S Magdalenou Juříkovou mě seznámila moje kamarádka Magdalena Jetelová, která má v současné době výstavu v Národní galerii. Tu připravila kurátorka Milena Kalinovská, která zase dříve pracovala v Riverside Studios v Londýně, kde jsem měl svou první výstavu ve veřejné galerii ve Velké Británii. Takže je to všechno vzájemně propojené.
Řekněte mi něco o vaší současné výstavě a o vaší spolupráci s kurátorem Julianem Heynenem. Jak dlouho už spolupracujete?
První výstava, kterou jsem dělal s Julianem, se jmenovala "Umění jiných lidí" (Anderer Leute Kunst) v roce 1987 v německém Krefeldu. Byl jejím kurátorem a tato výstava se konala ve dvou galerijních prostorech - ve dvou domech od architekta Miese van der Rohe, které dostalo město Krefeld do užívání jako další výstavní prostory pro Museum císaře Viléma. Vystavoval jsem tam poměrně často, ne vždy se stejnými lidmi, ale v okruhu podobných umělců. Vše vyvrcholilo sólovou výstavou v roce 1991. Připomínkou této výstavy jsou velké plastiky zde na výstavě (The Interior Is Always More Difficult - na obrázku), které byly původně instalovány v oknech jednoho z domů v Krefeldu. Takže původně šlo o díla specificky vytvořená pro daný prostor, ale později jsem je přijal za autonomní. Použil jsem je už jednou, na výstavě v Tate Liverpool v roce 1999, kde jsem je umístil ve vstupní hale vedoucí k vlastní výstavě.
Viděla jsem původní fotografie z toho domu a souhlasím s tím, že je skvělé vidět to takhle - v prostoru jako v domě, a ne zavěšené na stěně.
Zde v Praze tvoří jakousi místnost v místnosti, a abychom to zdůraznili, k prezentaci tohoto díla jsme použili vnitřní prostor - vypadá to skvěle! A skutečně, jak jste podotkla, když jsme procházeli výstavou před instalací, ty zástěny byly v místnosti opřené o boční stěny, a mě napadlo, že by to vlastně mohl být další způsob, jak je vystavit. Původní myšlenkou bylo, že stejně jako obecný význam samotných oken propojujících exteriér s interiérem, mohou zároveň propojit i něco dalšího, více konkrétního.
Mimochodem, považujete Juliana za hlavního kurátora, se kterým pracujete?
Je to kamarád a pravděpodobně jsem s ním udělal více výstav než s jakýmkoli jiným kurátorem.
Možná slovo HLAVNÍ není vhodně zvolené…?
Ne, ne, v Krefeldu jsme spolu dělali hodně věcí, což vyústilo v moji samostatnou výstavu, jak jsem už zmínil, a pak jedno velké dílo na zakázku pro město. Poslední výstava, kterou jsme připravili spolu, byla ve Folkwang Museu v Essenu - retrospektiva kreseb a grafických listů od roku 1968 do roku 2016. Prvním nápadem bylo udělat z výstavy v Essenu výstavu putovní a vystavit ty kresby v Praze. Magdalena Juříková měla velký zájem o mou výstavu, ale nechtěla na ní mít jen kresby. Takže jsme se s Julianem přijeli do Prahy podívat na výstavní prostory. Je to velmi krásné místo a je dobře, že jsem na výstavě mohl pracovat s člověkem, jako je Julian.
V roce 1987 jste získal Turnerovu cenu. Jak se od té doby změnil váš postoj k uměleckému projevu?
Jednou jsem ve Štrasburku vystavoval sochy z let 1975 až 2010 společně v jedné místnosti. A přestože se má tvorba za tu dobu změnila, ty sochy mohly být vedle sebe. Takže jeden z aspektů mé tvorby je, že i když se má práce změnila, zdá se, že stará a nová díla do sebe zapadají. Jako umělec si myslím, že mám stále co objevovat. Sleduji konstanty jako nadšení pro konkrétní materiály nebo způsob, jakým dávám věci dohromady. A možná změny ve způsobu projevu - je teď více geometrický, zatímco předtím se více vyznačoval křivkami. Rozhodně to není o měřítku. Někdy člověk upřednostňuje menší věci, někdy větší. Nebo naopak byste mohli mít větší zájem tvořit větší díla, protože cítíte více sebejistoty. Ale já se rád vracím k drobným dílům. Většina mých děl z 80. let vznikla spontánně bez jakéhokoli plánu na jejich provedení. Pak začala má tvorba být roztříštěnější z hlediska technik a používání nákresů. Začal jsem se soustředit na výrobu modelů, a to zejména v keramice.
A nyní?
V posledních šesti sedmi letech je všechno tohle dohromady. Většina lidí si myslí, že kresba je začátek, já jsem ji však takto nevnímal. Kresbu často používám k tomu, abych zkontroloval, co dělám, je to spíš přerušení procesu tvorby. Vytváření modelů je způsob, jak vidět věci v miniaturním měřítku, a pak je udělat větší, což je trochu jiná pozice. Důležitá je pro mě práce v ateliéru, ale myslím, že se mění to, jak v něm člověk funguje. Je to dáno technikami, které používáte, které mají vliv na váš vztah k dílu, a to naopak odráží některé aspekty sociálních vztahů, které máte, nebo váš postoj k politické situaci.
Ale vaše tvorba je dost abstraktní…
No, moje díla byla vždy velmi nepřímá, jen zřídka můžete přijít a jednoduše říct, o co jde, ale jako umělec mám schopnost pohybovat se v rámci procesu jejich vytváření. To vše je kruh. Dělám sochy, což se před deseti lety jevilo jako trochu staromódní. Ale protože mladší umělci se začali zajímat o řemeslné základy tvorby věcí, sochařství je zpět. Lidé mají rádi věci, které jsou udělané ručně, ale nelze to interpretovat tak, že když je to ruční práce, tak vám dává něco autentického. Stačí se podívat zde na obchod na rohu s rukodělnými výrobky… Když si vybavíte, jak tomu bylo v 90. letech, používaly se hodně vytříbená média a díla byla založená na obrazu, a přitom ty objekty vypadaly…
Nudně?
Ano, nudně… zastarale. Ale teď je to jinak a zase se to změní.
Chtěla jsem se vás zeptat na vaše slavné prohlášení "Já jsem fabrikátor". Souvisí to prostě s řemeslem nebo s dalšími významy tohoto slova? Vymýšlíte si?
Myslím, že to souvisí s obojím. Lidé mě citují nesprávně, nikdy jsem neřekl, "Jsem fabrikátor, nejsem sochař". Na technické úrovni bych chtěl říct, že fabrikování ve smyslu vyrábění je technikou stejně jako modelování, řezbářství atd. Ale také si myslím, že fabrikování ve smyslu vymýšlení si je zajímavá věc. Tak za prvé by to mohlo znamenat velice jednoduchý a poctivý přístup k vytvoření věcí, ale na druhou stranu ve smyslu vymýšlení jde o jakousi touhu si hrát, vynalézat.
Nebo jde o sny?
Ano, dá se na to tak pohlížet.
A co materiály? Vaše výstava je plná kovu, keramiky, ohýbaného dřeva…
Nejprve přijde zájem, a pak chci, aby se materiál stal součástí obsahu. Dostává pak smysl ve vztahu k dílu.
Přikládáte tedy například nějaký zvláštní význam keramice?
Ne, ne, nemám zvláštní význam pro speciální materiály. Ale myslím, že materiálnost jako taková je důležitou součástí projektu. A myslím, že existují přesahy ve způsobu, jak jeden materiál může ovlivnit jiný nebo jako impuls k využití určitého materiálu v souvislosti s jiným materiálem. V současné době jsem začal pohlížet na barvu jako materiál, což vzniklo v důsledku použití barevné glazury v keramice.
Zajímáte se o přírodu?
Ano, velice, ale nejen jako zdroj materiálu; to se pak více zajímám o syntetické materiály.
Dočetla jsem se, že jste žil v Jižní Asii.
Ano, na Srí Lance. Tři roky od pěti do sedmi let.
A pamatujete si to?
Ano, zřetelně. Jeli jsme tam lodí, což bylo něco fantastického. V té době byla Británie dost ubohá, trochu jako to, co se z ní určitým způsobem stává teď. Příjezd na Srí Lanku byl něco úplně jiného; byla to zářivá tropická země, která mě ohromila a okouzlila a byla pro mě osvobozující.
Pracoval jste na několika zakázkách do veřejného prostoru…
Ano, pracoval jsem na zakázkách v mnoha zemích, a to nejen v Evropě, ale i v Číně, Kanadě a na Novém Zélandu.
V Praze právě probíhá docela vážná debata o umění ve veřejném prostoru.
Je jasné, že ve 20. a 30. letech se zde musely uskutečnit podobné diskuse, protože zde máte řadu budov se sochařskou výzdobou fasád, které mají poměrně zajímavý vztah s prostorem před nimi.
Ano, ale ne mnoho lidí hledí vzhůru.
Měli by, je to skvělé.
Jaká je situace v Londýně?
V Londýně jsou sochami samotné budovy a některé z nich jsou opravdu dobré. Například The Shard je velká a krásná budova, ale to víte… bez jiné skulptury.
Důležitá věc jsou památníky a pomníky, připomínání minulosti. Existuje jen velmi málo takových, které by byly nějak radikální nebo by předběhly dobu ve svém přístupu k ideji pomníku. Víte, všechno je takové pitoreskní a popisné.
Rozhovor připravila Zuzana Pištěková, GHMP