Přesně tak vypadalo přistání s polským pilotem Red Bullu Łukaszecm Czepielou, který si v půlce března připsal rekordně krátké přistání malým letadlem Carbon Cub na 27 metrů dlouhém heliportu dubajského mrakodrapu Burdž al-Arab. Do kabiny jeho speciálu mě vzal během Aviatické pouti v Pardubicích.
"Pojď, napřed ti řeknu něco o tuningu, který jsme museli udělat," říká Czepiela, když mě před naším společným letem vede k letadlu. Napřed s leteckým konstruktérem Mikem Pateyem snížili hmotnost stroje na pouhých 425 kilogramů. "Rozhodli jsme se použít větší vrtuli. Šrouby, které ji drží, jsme vyměnili za titanové," začíná Czepela vypočítávat změny.
Pak jeho slova připomínají fandy automobilového tuningu nebo filmy ze série Rychle a zběsile. "Přidali jsme vstřikování nitra (oxidu dusného, také označovaného jako NOS), což na krátkou dobu rapidně zvyšuje výkon motoru. Pomohlo nám to, abychom se dostali ze 182 na 230 koní," říká. Pak pokračuje vyprávěním o změnách těžiště, ochranné lyžině před zadním podvozkovým kolem a spoustou dalších technických detailů.
Sedáme do kabiny, rozburácí se motor a dostáváme povolení ke startu. Obrovská podhuštěná kola jedou po trávě tak sametově, že se letadlo skoro ani neotřásá. Během pár vteřin jsme ve vzduchu a točíme první zatáčku. Mám za sebou řadu fotografických letů v ultralightu a na ostré zatáčky jsem zvyklý. Přesto mě překvapuje, jak malého poloměru zatáčení dokáže Łukasz Czepiela s tímhle strojem dosáhnout. Točíme doslova na pětníku. Druhý dojem - umí to létat opravdu hodně pomalu.
Pak Łukasz Czepiela předvádí prudké manévry, kterých je tohle letadlo schopné. Létání ho baví a je to vidět. Je to ostřílený akrobatický pilot, vítěz jednoho ročníku seriálu Red Bull Air race a zároveň má i profesionální zkušenosti s pilotováním velkého dopravního letadla - létal pro Wizz Air.
"Teď na chvíli otevřu, jo?" ptá se a odklopí obrovské pravé boční okénko. Dovnitř se hrne proud teplého vzduchu. Je to úžasný pocit.
Video: Letěli jsme s Łukaszem Czepielou
Jdeme na přistání. Carbon Cub se nad zemí vznáší tak pomalu, až to vypadá skoro nepřirozeně. Ukolébán naprosto hladkým a komfortním vzletem nějak nedomyslím, co obnáší přistání na 27 metrech.
Prásk!, bouchne podvozek o zem. Prudké brzdění mě vystřelilo kupředu, ale brání tomu pásy zaříznuté do ramen. Stojíme. Foťák, na který točím video, mi ta rána téměř vyrazila z ruky (je k ní samozřejmě pro bezpečnost připoután krátkým pevným popruhem).
Łukasz Czepiela se na mě otáčí a vidí překvapení, které se ještě odráží v mé tváři. "Tady se na přistání jako do peřinek nehraje, když chceš rychle zastavit, je to vždycky rána," směje se.
Přistání na heliportu, které se mi snažil přiblížit na ploše pardubického letiště, trénoval dva roky. "Nebylo to vůbec jednoduché, jsou za tím stovky zkušebních tréninkových pokusů a spousta zkušeností," říká. Nakonec mu k přistání na heliportu Burdž al-Arab stačilo jen 20,76 metru.
