V rámci reportážní série "Za zdmi dětských psychiatrií" jsme se tentokrát vydali na Dětské oddělení Psychiatrické nemocnice Praha - Bohnice. Když vejdete do prostorné budovy, kde se léčí těžce nemocné děti, nevypadá to jako typická nemocnice. Personál se snaží, aby se pacienti cítili co nejlépe, a prostředí neustále zvelebuje - i s pomocí mládeže, která sama bojuje s těžkými psychickými problémy. Co však nelze přehlédnout, je typická nemocniční vůně. Může za to všudypřítomná dezinfekce.
Mezi bílými stěnami, často pokrytými různými malůvkami či nápisy, je ale něco, co žádný čisticí prostředek nezakryje - zvláštní atmosféra, v níž se mísí smích a nejistota z toho, co s dětskými dušemi bude dál. Když se podíváte na pacienty ve věku kolem 14 až 17 let, (mohou být i mladší) vidíte na povrchu tvrdou skořápku, ale v jejich očích visí otázky. Na první pohled působí drsně, jako by měli všechno "na háku", ale pod tím vším jsou neskutečně křehcí.
Na oddělení vládne přísný režim. Každý den má svůj pevný rytmus - snídaně, skupinová terapie, školní výuka, individuální konzultace. Všechno je pečlivě naplánované, protože právě struktura dává dětem pocit bezpečí. Některé z nich sem přicházejí s úzkostmi, jiné po pokusu o sebevraždu, s drogovou či alkoholovou závislostí. Není výjimkou, že mají za sebou víc bolesti, než si většina dospělých vůbec dokáže představit.
Kapacity jsou přeplněné
Bohužel i tady, přestože mají dva pavilony, bojují s neustále narůstajícím počtem případů. Lůžek je málo a dětských pacientů přibývá. "Když přijde krizový případ, často doslova hledáme, kam dítě vůbec umístit. Jsme přetížení. A systém je v mnoha ohledech nastavený tak, že řeší už následky - ne prevenci," přiznává primář Michal Považan.
Dodává, že děti a dospívající často přicházejí až "pět minut po dvanácté". Nikdo jejich stav neřeší do chvíle, kdy už jde opravdu o život. "Přicházejí sem s těžkými depresemi, sebepoškozováním, někdy po pokusu o sebevraždu. Ale to všechno nezačalo včera. Ty signály jsou vidět dlouho dopředu - jen nejsou slyšet. Rodiče často nevědí, kam se obrátit, školy jsou zahlcené a čekací doby u ambulantních psychiatrů jsou měsíce. V tu chvíli už nezbývá nic jiného než hospitalizace," dodává lékař.
Proto se snaží dětem pobyt zpříjemnit hezkým prostředím. Obrovskou devízou je zahrada, která je oplocená a kde se mohou děti všemožně vyřádit. Mají k dispozici nejen velký areál, ale i možnost hrát různé míčové hry, šachy nebo se jen tak procházet a vyčistit si hlavu. Pro primáře bylo důležité, aby v oknech nebyly mříže. "Nechceme, aby se zde pacienti cítili jako ve vězení," přiznává Považan.
Na každém pokoji jsou ale zabudované kamery, aby sestry měly přehled o tom, co děti dělají. Nejde o narušování soukromí, ale o bezpečnost - aby se nestalo nic katastrofálního, například pokus o sebevraždu či sebepoškozování. K léčbě slouží různé druhy terapie - například arteterapie, při níž se mládež může z pocitů "vymalovat". K dispozici mají i tělocvičnu s boxerským pytlem, kde mohou vybít agresi, a pingpongový stůl, který je prý neustále obsazen.
Považan přiznává, že se diagnózy pacientů v posledních letech výrazně změnily. "Velmi výrazně. Klasické diagnózy, jako jsou poruchy pozornosti nebo úzkosti, tu samozřejmě byly vždy, ale dramaticky přibylo depresí a sebepoškozování. Přibývá také závislostí. Divili byste se, kolik dětí z pražských gymnázií končí u nás. Je to dáno tlakem na výkon. A také vidíme obrovský dopad sociálních sítí - tlak na vzhled, porovnávání se s ostatními. To všechno se podepisuje na jejich psychice."
Často sem přicházejí i děti z jiných dětských psychiatrických pracovišť zaměřených na akutní příjem - z Motola nebo z Krče. Bohnice by měly primárně sloužit jako následná péče.
Data mluví za vše
Podle dat ÚZIS za rok 2024 se počet hospitalizací dětských pacientů s duševními poruchami zvýšil o téměř 40 procent oproti roku 2019. Nejčastější diagnózy: deprese, úzkostné poruchy a sebepoškozování. V ambulantní péči pak psychiatrická oddělení evidují téměř 50 tisíc dětí ročně - dvojnásobek oproti stavu před deseti lety.
Za každým číslem je ale konkrétní tvář. Konkrétní dítě, které si přeje jen jediné: aby ho svět přestal bolet.
