Většina psychologů přiznává, že na ulici málokdy potkáte čistého introverta nebo čistého extroverta. Které vlastnosti byste ale v kostce přiřadila k introvertním rysům osobnosti a které naopak k extrovertním?
Extrovert žije z toho, co k němu přichází zvnějšku, zatímco introvert se odvolává především na svoje subjektivní pocity, které k němu přicházejí zevnitř. Lidé, u kterých převažují introvertní rysy, bývají obezřetní, klidní, analytičtí, nezávislí, naslouchající, soustředění a samozřejmě se víc stahují do sebe. Jde jim víc o hloubku a podstatu věcí a taky bývají stálí, předvídaví a pečliví. Extroverty naopak poznáme podle toho, že jsou odvážní, nadšení, flexibilní, rychlí, dynamičtí a činorodí. Touží po sebevyjádření, chovají se spontánně a hodně mluví. Introverti naproti tomu raději píšou a ve srovnání s extroverty, kteří bývají otevření výzvám, se diplomaticky vyhýbají přímému konfliktu.
Spousta klientů, s nimiž se potkávám, jsou ale někde mezi, a těm my psychologové říkáme ambiverti. Lidský temperament hodně souvisí se strukturami našeho mozku a ambiverti mají vzruchy v neokortexu rozložené optimálně, takže mají z obou protipólů co nejméně negativ a co nejvíce pozitiv. Introverze ani extroverze není něco, co si sami vybíráme. Oba typy temperamentu jsou biologicky dané a jejich projevy můžeme postřehnout už v prvním roce života dítěte.
Jak rodiče malých dětí poznají, že se jim narodil introvert nebo extrovert?
Introvertní děti jsou určitě citlivější, mnohem víc je dráždí zvukové nebo světelné podněty z okolí, všechno velmi hluboce prožívají a kvůli tomu taky bývají plačtivější. Extrovertní děti naopak bývají živelnější a temperamentnější a více křičí. Poznáte to už z výrazu obličeje, protože zatímco introvertní dítě působí melancholičtěji, to extrovertní bývá už několik měsíců po narození rozzářené. Extrovertní dítě se zdá být bezproblémové, nejde příliš do hloubky a okouzluje okolí. Malý introvert má naopak něco, čemu ezoterici říkají stará duše. Proto se mnohem raději pohybuje ve společnosti dospělých, dětský kolektiv ho tolik nepřitahuje a často se v něm vyskytuje spíš někde v pozadí.
Tyhle podoby chování se, předpokládám, dál rozvíjejí, když rodiče dítě pošlou do školky nebo později do školy.
Ano, typický introvert ve školce často brečí v koutě a ve škole pak jiné děti spíš pozoruje a analyzuje jejich chování. Pro extroverta je naopak typické, že si uprostřed místnosti hraje se všemi kolem sebe, že se s někým pere a že hraje vždycky důležitou roli při řešení konfliktů. Introvertům ve školkách a školách jdou dobře všechny hloubavější a analytičtější úkoly vyžadující koncentraci a vytrvání. Nedělá jim problém v klidu sedět a do něčeho se ponořit. Ve všem, co si vyžaduje střídání činností, větší aktivitu, víc mluvení a větší spolupráci, zase vynikají spíš extroverti.
Setkávají se introverti ve škole častěji s šikanou?
Ano, introverti bývají ve škole šikanováni častěji, a to proto, že o svém problému nedokážou včas s blízkými komunikovat a mnohdy ho nedovedou ani pojmenovat. Šikana je pro ně natolik zraňující zkušenost, že se s ní dlouho nechtějí nikomu svěřit a tím se dostávají do ještě větší sociální izolace. Extrovert, který by byl ve škole šikanovaný, by o tom někomu ze svého okolí řekl mnohem dřív.
Jak se introverti a extroverti vnímají navzájem?
Když se introvert ocitne ve společnosti extroverta, tak se ho snaží setřást, protože je pro něj jeho chování otravné a představuje pro něj velkou zátěž. Introvert často nedokáže pochopit, jak může být extrovert tak emoční, a může se mu zdát až teatrální a hysterický. Extrovertovi zase introvert může připadat jako pasivní rozumbrada, nerozumí, proč se pořád snaží unikat okolní realitě a proč potřebuje tolik prostoru pro sebe.
Poměrně rozšířené přesvědčení, že jsou introverti bez emocí, je ale mylné, že?
Ano, introvert sice může navenek působit chladně, ale uvnitř je nabitý emocemi, zatímco extrovert může zvenčí působit až exaltovaně, ale žádnou hlubokou emoci ve skutečnosti neprožívá. S tím souvisí i převažující nálada. Mezi extroverty najdeme víc sangviniků a choleriků a introvertní lidé zase častěji bývají melancholici nebo flegmatici.
Na začátku jste říkala, že extroverti žijí z podnětů, které k nim přicházejí zvnějšku. Znamená to, že jsou závislí na pozornosti okolí?
Extroverti se někdy úplně rozplynou v potřebách druhých lidí, protože je pro ně určující, co si myslí jejich partneři, kolegové, rodina i celá společnost. V tomto ohledu jsou extroverti mnohem slabší, protože pro introverta jsou mnohem důležitější jeho vlastní pocity, vnímání a intuice. Samozřejmě že zájem a přijetí ze strany druhých do jisté míry potřebuje i introvert, který ale hodně bojuje s tím, jak toho docílit. Introverti totiž zažívají psychickou nepohodu i při úplně standardních sociálních situacích, u kterých si extrovert vůbec neumí představit, že by z nich někdo mohl mít ostych.
Strach ovšem nebývá na introvertech vůbec poznat, i když ho subjektivně skutečně cítí. Mnohdy o něm nepovědí ani svým blízkým, i když to z nich dolují, a když už to udělají, naráží často na jejich nepochopení. Přitom bojují s obrovskou tíhou, která může přejít až v úzkostně depresivní symptomy a sociální fobie. Hranice mezi stydlivostí v kolektivu a sociální fobií je samozřejmě dost neurčitá a tenká, ale patologickým se problém obecně stává ve chvíli, kdy způsobuje dlouhodobé snížení kvality života.
Jak se sociální fobie projevuje?
Rychle vám tepe srdce, potíte se, připadáte si schváceně a cítíte časoprostorovou dezorientaci až odosobnění. Před nepříjemnou sociální situací vás bolí hlava, je vám na zvracení a prožíváte vnitřní chvění. Sociální úzkost navíc nepřichází jen těsně před situací a během ní, ale volně plyne třeba 24 hodin a týká se opravdu zejména introvertních jedinců. Nepříjemné pro ně mohou být například cesty v městské hromadné dopravě, pracovní porady nebo small talky (povídání o ničem, pozn. red.).
Zatímco extrovert se ve small talku vyžívá, bere ho jako prolamování ledů a rád z lidí vyzvídá informace, introvert při něm naprosto trpí. Záleží mu totiž na tom, aby byly jeho vztahy intenzivní a hluboké, takže má většinou jen několik silných vazeb s menším počtem lidí. Se sociální fobií může introvertům významně pomoct vstřícný kolektiv nebo leader, který je bere takové, jací jsou, a neočekává, že se třeba při small talku budou cítit jako ryby ve vodě.
Na small talku ovšem často stojí navazování partnerských vztahů, což introvertům v této oblasti dost ztěžuje situaci, nebo ne?
Ano, ale v době sociálních médií se to proměnilo. On-line komunikace introvertům nahrává, protože jsou v psaném projevu mnohem lepší. Když se naučí nějakou základní strukturu navazování rozhovoru, tak si s nimi na internetu dobře popovídáte a oni se vám v tomto prostředí mnohem pravděpodobněji svěří i se svými niternějšími pocity.
Dřív nebo později ale stejně dojde na setkání mimo internet a pak může být introvertův protějšek dost překvapený, že se tváří v tvář neprojevuje stejně jako on-line, nemyslíte?
Ano, a právě proto klientům v rámci terapie doporučuju, aby potenciálnímu partnerovi na první schůzce upřímně sdělili, že v sobě těch pocitů mají hodně, ale že se jim těžko projevují. Pokud je totiž protějšek extrovertní, tak s podobným chováním vůbec nemusí počítat.
Liší se introverti a extroverti i z hlediska očekávání, která na své partnery kladou?
Obecně platí, že extroverti bývají ve vztazích promiskuitnější a partnery více střídají. Introverti bývají ve vztazích naopak loajální a očekávají od nich bezpečí, stabilitu, řád a rituály. Extroverti touží po lovu, napětí, vzrušení a překvapení. Potřebují neustále nějakou stimulaci, aby se nenudili a neupadali do stereotypu. Pokud chcete, aby vás partner nepodváděl, doporučuju spíš introverta, protože s extrovertem sice zažijete spoustu legrace, ale taky mnoho nesnází, které vyplývají právě z jeho povahy.
Susan Cainová, autorka mezinárodního bestselleru o introvertech, říká, že jsou introverti pro společnost velkým přínosem. Západní kultura ale z jejího pohledu prostřednictvím školského systému nebo trhu práce oceňuje spíš extroverty. Souhlasíte s ní?
Bohužel jsme opravdu společností extrovertů. Stačí se podívat na politické špičky, které teď vládnou světu. Trump, Johnson a další jsou jednoznačně extrovertní jedinci. Veřejné mínění by neměli ovládat jen ti, kteří víc křičí, kteří se umí prosazovat a kteří se pouští do konfliktu. Z historie víme, že se ve veřejném prostoru objevilo i mnoho vlivných osobností z řad introvertů, například Mahátma Gándhí, který myšlenky své tiché revoluce prosadil po celém světě. Když introverti dostanou ve své době čas a prostor, dovedou být velmi charismatičtí, ale současnost skutečně přeje spíš ukřičeným extrovertům. Podobné to přitom bylo před zhruba 80 lety a moc dobře to tehdy nedopadlo. Čím víc se tedy bude mluvit o tom, že mezi námi jsou i introverti, tím lépe, protože disponují schopnostmi, které jsou pro naši společnost nepostradatelné.
Ve kterých povoláních tedy introverti vynikají a ve kterých jsou zase nepostradatelní extroverti?
Extroverti se hodí pro exekutivní pozice, bývají dobří obchodníci, marketéři a manažeři. V IT oddělení nebo ve vědě se ale zase neobejdete bez introvertů. Introverti se intenzivně soustředí na jednu nebo několik málo aktivit, u kterých cítí, že v nich vynikají. Nedovedou je často prezentovat tak vznešeně jako extroverti, ale dokážou se zaníceně pustit třeba do umělecké tvorby i politického či ekologického aktivismu. Například pozice v hlučném telemarketingovém centru by ale introverta za pár dní začala likvidovat.
Metody personalistů, kteří introverty pobízejí, aby překonávali překážky, z nich mohou udělat neurotiky. Nikdy bych nikomu neradila, aby šel proti svému temperamentu, jelikož to může způsobit jenom psychické konflikty, které vás dostanou na terapeutovu pohovku a zůstanete na ní pak dlouho. Příručky typu deset rad, jak být průbojnější, nás k tomu sice vedou, ale neměli bychom jim podléhat na úkor vlastní přirozenosti.
