Janě Henychové v životě dlouho chyběl pocit uspokojení. Toužila po seberealizaci a štěstí, které jako dítě zažívala v zasněžené krajině Jizerských hor. Zkusila mnohé, sport i cestování. Radost jí však nikdy dlouho nevydržela, až do chvíle, než si pořídila svého prvního psa.
"Když si pořídíte sibiřského huskyho, začnete se automaticky rozhlížet, co se kolem vás děje. Vždy jsem hodně sportovala, běhala triatlony, orientační závody, ale mushing (jízda se psím spřežením, pozn. red.) byl něco zcela jiného. První závod jsem jela před dvaceti lety a postupně mě to vtáhlo," říká nebojácná žena.
K jednomu psovi přibyl druhý, k druhému třetí a takhle to šlo dál až do chvíle, dokud jich Jana Henychová neměla doma šestadvacet. "Zrovna teď sedím v obývacím pokoji, mám obsazená obě křesla a i na gauči se povalují psi. Ostatní spí venku," směje se musherka v telefonickém rozhovoru a pokračuje: "Uvědomila jsem si, že mi ta má smečka dává do života klid a rytmus. To, že se o ni musím starat, mě drží v přítomnosti a celkové pohodě."
Cesta ke vzájemnému porozumění ale nebyla jednoduchá. Jak říká hlava smečky, sibiřští huskyové jsou volnomyšlenkáři, kteří vědí všechno nejlépe: "Špatně se vychovávají, je to plemeno, na které nefungují povely, jako je sedni a lehni. Mají svou hlavu, a ještě k tomu jsou to útěkáři. Když jim něco zakážete, půjdou se pobavit bez vás. Jsou to lovci a jejich zábava spočívá v tom, že zakousnou slepice nebo vybrakují králíkárny, proto se musí neustále hlídat. Navíc je problém, že z nich padají chlupy, a tak si dokážete představit, jak to pak doma vypadá."
Mimo sezonu se jizerská rodačka věnuje vzdělávacím programům. V horách, kde stále bydlí, pořádá tábory a kurzy pro děti, s nimiž vycházejí huskyové obzvláště dobře. Občas ale přednáší i pro soukromé firmy. "Moji psi jsou vzorová ukázka toho, jak pracuje tým. Pozoruji je už řadu let a jsem schopná říct, jaké mají mezi sebou vazby, kdo koho šikanuje, jaké má kdo vlohy a tak podobně. Dívám se tak i na lidi. To, jak fungují, je vlastně dost podobné."
Čtrnáct psů a jedna žena v Laponsku
Dva roky života jizerské musherky zachycuje nový dokument režisérky Lindy Kallistové Jablonské v koprodukci s Českou televizí. Diváci tak vidí psí spřežení od příprav a tréninků až po největší závod v Evropě, norský Finnmarksløpet, který měří 1200 kilometrů. Film nabízí svědectví o tom, co dokáže lidská vůle, vzájemná spolupráce, ale i to, jak vypadá pocit beznaděje.
"Při ročníku 2018 se nám bohužel stalo to, že napadlo hodně sněhu a foukal silný vítr, který nás odvedl na scestí. Pořadatelé toho využili a ukončili naši jízdu s tím, že je to v zájmu naší vlastní bezpečnosti. Byla jsem z toho zklamaná a cítila jsem se beznadějně. Ale vzhledem k tomu, že se mnou byl i filmový štáb, rozhodli jsme se, že do toho půjdeme znovu. Celý rok jsme trénovali, se psy jsem najezdila asi tři tisíce kilometrů," říká Henychová.
Téměř třetinu roku strávilo psí spřežení na severu Evropy v zasněžené krajině. Během tréninků se tým musel znovu adaptovat na drsné podmínky, v Laponsku totiž může teplota spadnout i na minus čtyřicet stupňů Celsia.
"Nejsevernější bod Evropy je Nordkapp (Severní mys, pozn. red.), který je součástí norské oblasti Finnmark a je vzdálen zhruba 500 kilometrů od města Alta, kde závod startuje. Teploty v kraji ale ovlivňuje Golfský proud, a tak záleží na tom, kde se člověk nachází. V Altě je díky Golfskému proudu poměrně "teplo", hodnoty se tam drží kolem nuly. Trasa závodu ale vede směrem do vnitrozemí a tam může být pěkná kosa. Rekord je okolo minus šestačtyřiceti stupňů Celsia," vysvětluje Henychová.
Na podzim, kdy se psi adaptují na klima, se také musherka rozhoduje, jaký tým na závod vezme. Tvoří ho celkem čtrnáct psů, saně a jedna žena. "Psy vybírám podle toho, kteří z nich letos chtějí běhat. Dlouho o tom přemýšlím, je důležité, aby spolu fungovali a zároveň splňovali normy. Každý pes před startem projde přísnou veterinární prohlídkou, proto je musím ještě doma zvážit a dohlédnout na jejich fyzický stav."
Sibiřského huskyho vyšlechtil v pravěku kmen Čukčů, který na Sibiři vedl kočovný způsob života. Sloužil jim k lovu a tažení jejich saní. Později se s obchodníky dostal na Aljašku. Přestože huskyové mají schopnost tahat psí spřežení ve své DNA, zdá se, že v jizerské smečce se najdou i lenoši.
"Mám i psy, kterým se moc běhat nechce, především na dlouhou vzdálenost. Často nemají ani takové fyzické předpoklady. Nicméně, já když mám jednou psa, tak už si ho nechám. Ti, co neběhají, zase mají rádi děti a baví je na našich táborech," uzavírá Jana Henychová.
Dokument Psí láska jde do kin ve čtvrtek 11. června.
