reklama
 
 

Protézy volají Vídeň. Češi natočili film o vrácení ukradených zubů Johanna Strausse

31. 5. 2019 8:00
Zubní protézy sbírá Ondrej Jajcaj desítky let. Pro účely filmu proto vznikla maringotka s jeho poklady. | Video: Petr Šprincl, Marek Novák |  01:35
Ondrej Jajcaj je známým vykradačem hrobů, samozvaným umělcem a především vášnivým sběratelem protéz lidských chrupů. Až do loňského roku vlastnil také exempláře skladatelů Johanna Strausse a Johannese Brahmse. Ty se však po šestnácti letech od jejich získání z vídeňské hrobky rozhodl vrátit rakouskému hlavnímu městu. O cestě zubních protéz do Vídně natočil český režisér Petr Šprincl doku-fikci s názvem Vienna Calling. V rozhovoru přiznává, že štáb chtěl zuby vrátit v rakouské televizi. Tam je však odmítli s tím, ať jim napíšou e-mail. Experimentální road movie se tento týden představí také na mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Elbe Dock v Ústí nad Labem.

Čím vás postava Ondreje Jajcaje fascinovala?

Poznal jsem jej přes jeho knížku, kterou mi zprostředkovala kamarádka, studentka zubního lékařství. Příběh Ondreje mě fascinoval od začátku tím, jak je neskutečně bizarní. Vzápětí mi knížku vzal Matyáš Dlab, scenárista filmu, a napsal na jejím základě divadelní monodrama. Pořádal jsem sérii experimentálních večerů v kavárně ve Veletržním paláci a pro jeden večer jsme zvolili téma smrti, kam jsme zařadili i divadelní hru Kradu zuby. Pro následnou diskusi jsme pozvali i Ondreje a tam jsem se s ním poprvé osobně seznámil.

Pro poslední klauzury na FAVU jsem s ním pak natočil krátký film a udělal rozhovor pro Živel (časopis o alternativní kultuře, pozn. red.), ze kterého vyplynulo, že má pravděpodobně největší soukromou sbírku historické dentální protetiky ve střední Evropě. A v rozhovoru taky uvedl, že svou sbírku nechce mít v jedné instituci na jednom místě, ale raději by měl něco, co putuje. Odtud vzešel nápad na putující karavan smrti se zubními protézami, který se objevuje ve filmu.

Původně se snímek měl jmenovat Smrt nad zlato. Nakonec jste se jej ale rozhodl pojmenovat stejně, jako se jmenuje skladba od rakouského popového zpěváka Falca, Vienna Calling. Proč?

Anglická verze původního názvu nám zněla divně. Takže jsme si pro anglickou verzi vybrali Vienna Calling a to nakonec zůstalo i pro českou verzi. Navíc když jsme byli na obhlídce ve Vídni, zastavili jsme se i na Centrálním vídeňském hřbitově, odkud Ondrej odcizil protézy Strausse a Brahmse. Kousek od jejich hrobu je i ten Falcův ve tvaru rozpůleného CD. Falco byl podle mě novodobý Strauss a Brahms. Skupina I Love 69 Popgejů navíc ve filmu udělala cover této nejznámější skladby Falca.

A podíval se Ondrej Jajcaj i do hrobu Falca?

Myslím si, že ne. On je spíš klasik. Nejvíc ho zajímá přelom 19. a 20. století, asi i proto, že v té době byla zubařská práce vyvinutější. Navíc exemplářům zároveň dává i sociální a společenský kontext. Vím, že má například sionistu Theodora Herzla, otce myšlenky židovského státu. A tvrdí, že má i významné impresionistické malíře.

Zubní protézy skladatelů vzal váš hlavní hrdina z hrobek v roce 2002. Vy jste je teprve loni předali vídeňskému kriminalistickému muzeu. Jak to probíhalo?

Předání se neobešlo bez komplikací. Ondrej do Vídně jet nemohl, protože je hledaný Interpolem a cesta pro něj byla docela nebezpečná. Ve štábu jsme pak řešili, že je celá tíha ukradených protéz na nás. Původně jsme chtěli nechat zapíchnuté zubní protézy v sachr dortu v Hotelu Sacher a odejít. Pak jsme si ale řekli, že by mohla dojít nějaká servírka nebo uklízečka, pomyslet si, co je to za humus, a vyhodit je. Nemohli jsme vzít na sebe, že by protézy slavných skladatelů někdo vyhodil.

Zažili jsme ještě jednu bizarní situaci. Když jsme obcházeli Prátr, objevili jsme maringotku rakouského rozhlasu a televize ORF, ze které dělali ranní vysílání. Tak nás napadlo infiltrovat vysílání rakouské televize a předat protézy rakouskému lidu. Jenže když jsme se jim snažili dovolat, na call centru nám řekli, ať jim napíšeme e-mail. Situace byla zkrátka tak bizarní, že nám nikdo nechtěl věřit, že máme zuby Strausse a Brahmse.

Přemýšleli jsme, co vlastně dělat. Na hřbitov jsme je vracet nechtěli, kontaktovat rodinu bylo nemožné, takže jsme si nakonec vybrali muzeum kriminalistiky. Pán, který jej vlastní, učí na policejní akademii a je i specialistou na konzervování. A protože je muzeum jeho životní náplní a Ondrejův čin spadá i do kategorie kriminálního činu, přišlo nám logické nechat protézy jemu. Předání, které je na konci filmu, proběhlo asi tři měsíce po natáčení. Řekli jsme mu, že se nám něco nepovedlo a potřebujeme některé scény dotočit. Celé předání pak proběhlo přesně tak, jak je zachyceno ve filmu.

Petr Šprincl (33 let)

  • Režisér pochází z Hodonína, žije v Praze.
  • Absolvoval intermédia na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně pod vedením Václava Stratila, nyní dokončuje doktorské studium na AVU v ateliéru Nových Médií u Tomáše Svobody.
  • Je spoluzakladatelem uměleckého projektu Flesh & Brain, zaměřeného na produkci audiovizuálních projektů.  
  • Dosud natočil snímky Blue box (2013), Čapatý Ján (2014) a Morava, krásná zem (2015 a 2016).

Zuby tam zůstaly, nebo se mezitím někam přesunuly?

Zuby jsou tam, ale další zprávy nemáme. Čtyřikrát jsme mu volali, ale nemám žádnou novou informaci. Z předání byl tehdy nadšený, nalíval nám nějakou svoji pálenku a ukazoval vitrínu v depozitu, kde si zuby už představoval. Ondrej už dřív tvrdil, že celou věc Rakušané určitě budou chtít zamést pod koberec, a ukazuje se, že to tak skutečně je.

Pořád hledá Ondreje Jajcaje Interpol?

Asi ano. Ale ke svému činu se tehdy přiznal, v hrobu nechal rukopisy, kde píše, že za odcizení může on. Vyšel o tom i článek v The New York Times. Kdyby ho chtěl někdo zavřít, asi už ho dávno zavře. Není těžké ho najít, ví se, kde bydlí, a je i aktivní na Facebooku. Ale podle svých slov má všechno zařízeno a ví, jakým způsobem se obviněním vyhnout.

A co momentálně dělá?

To je spíš otázka pro něj. Ale myslím, že pokračuje ve svých uměleckých projevech. Říkal mi, že za nim jezdí nějací Němci a plánují s ním točit dokument. Do jaké míry je to ale pravda, nevím. Na něm je zajímavé, že donekonečna mystifikuje. U něj člověk nikdy neví, co je pravda a co ne.

Jak lidé reagovali na vaši doku-fikci?

Ze začátku jsme měli dost odmítavé reakce. Instituce, u kterých jsme žádali zpočátku o podporu, měly dost radikálně odmítavý postoj k tomuto tématu. Nakonec jsme získali podporu Státního fondu kinematografie, díky němuž se film podařilo natočit. Téma je kontroverzní, ale spousta lidí mi říkala, že Ondrej byl relativně sympatický a chápou to. Problém je ten, že pokud se někomu film nelíbí, přímo vám to většinou neřekne. Pro mě osobně je nejhorší, když filmem nevyvoláte žádné reakce.

Mají snímek diváci brát jako humorný pohled na smrt?

Jo. Je to sice subtilní humor, ale je tam.

Ondrej Jajcaj ve filmu říká, že se lidé v současnosti velmi bojí smrti. Jak jste na tom vy?

Smrti se nebojím, ale umírání jo. Podle mě může být umírání hnusné, ale smrt může být osvobozující.

autor: mdan | 31. 5. 2019 8:00

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama