"Mě pálí pr*eeel!" huláká postavička mizící v hloubce pod dvě stě metrů vysokou dunou. Vašek ji zase sjel na karimatce… ano, už nám z toho tady trochu hrabe. Trčíme s rozbitým řízením na naší žábě uprostřed pouště Gobi a nemůžeme dál. A tak vymýšlíme kraviny.
Hledáme olgoje chorchoje
Kupříkladu hledáme olgoje chorchoje, který je zjevně v Česku velmi populární mytická potvora, protože když už se dostaneme k signálu, vždycky se na něj někdo ptá. Tohoto obřího červa, který prý zabíjí elektřinou, tady zcela vážně před 30 lety hledal český záhadolog Ivan Mackerle a - i když byla jeho pozorování značně rozporuplná - nutno přiznat, že dodal Gobi ještě mystičtější atmosféru.
My se ale přikláníme spíše k tomu, že žádný olgoj není, a pokud tu něco takového žije, je to had, který by jej mohl tím, že se u něj nedá poznat, kde má hlavu a kde ocas, připomínat. A pak také zpívající duny. Zvuk posouvajícího se písku, hluboký jak mongolský hrdelní zpěv, který zní, jako by se pod povrchem pohybovalo něco velkého. Ale obří červ to není. Nakonec to skončí tím, že složíme olgojovi oslavný cover písně Jožin z bažin. Už nám z toho hrabe.
Blízká setkání s Gobi
Nutno uznat, že Gobi je opravdu nádherné místo ke ztroskotání. Normálně bychom tu byli pár dní, většina turistů je tady pár hodin, my jsme tady už týden. Počasí se mění, mraky se honí nad dunami, vítr tvaruje písek do nekonečných podob. Můžeme pozorovat, jak mizí stopy, které jsme tam včera vyšlapali. Začínáme si všímat fascinujících drobností, jako jsou symetrické kruhy namalované pevnými stébly trávy, když jimi otáčí vítr, jenž ráno fouká opačným směrem než večer.
Možná bychom mohli začít studovat i tajemné kruhy v písku. Východy i západy slunce nad dunami jsou nádherné, hvězdy uhrančivé, ale my bychom se rádi pohnuli dál. Už proto, že jíme stále dokola těstoviny s rybími konzervami a s láskou (tedy někteří z nás) vzpomínáme na mastnou "baraninu", která nám už lezla ušima. Nyní bychom si jednu z několika mála variací skopového, které tu vaří, dali docela rádi (tedy někteří z nás).
Česko-mongolský ponyexpres
Naštěstí se směrem k nám pohybují potřebné díly z domova. Ložiska ze Žižkova, hřídel převodu řízení z naší tajné základny a to vše se z ruky do ruky, z auta do autobusu, z autobusu do letadla… předává dál a dál a míří k nám. Již dávno jsme zjistili, že mnohem rychlejší než všechny spediční firmy je řetěz ochotných lidí, kteří se většinou vůbec neznají, ale míří naším směrem. A česko-mongolský ponyexpres jede! Jen nevíme, kdy přesně dorazí. A tak každý den vyrážíme na křižovatku, kudy projíždí terénní auta s turisty a kde je signál, a čekáme. Tři dny nám to nevychází… až konečně. Zastavuje u nás dodávka a předává nám balíček s díly. Naštěstí je snadné nás poznat!
Řekou přes duny
Vracíme se na naši dočasnou základnu, československou kolonii pod velkou dunou, opravujeme řízení a druhý den konečně jedeme dál! Máme jen malý, desítky kilometrů dlouhý a desítky metrů vysoký problém, mezi námi a naším cílem stojí pás dun. Hradba zlatého písku v krajině díky nedávným mohutným dešťům nečekaně zelené. Jako by ji tady vysypala nějaká nadpozemská síla, aby přehradila nekonečnou pláň. Podle mapy má vést o několik desítek kilometrů východněji skrz hradbu cesta. A tak jedeme.
Písek po pravé ruce a hledáme průsmyk. Jenže po deštích nic není na svém místě. Cesta náhle končí v korytě řeky. Vyschlém, ale plném písku. Stopy těch, kdo tady jeli před námi, však vedou tudy, a tak se vydáváme za nimi. Směr je přibližně správný. A pak už jen jedeme a jedeme… je to jediná možnost. Jestli zastavíme, zahrabeme se. Noříme se do hlubokého písku, plujeme jím a žáby opět ukazují, že jsou sice malé, ale šikovné. Další z mnoha míst, kde bychom s trabanty rozhodně neprojeli.
Nevíme, kam jedeme
Jediný problém je, že vůbec netušíme, kde se vynoříme, ale je to celkem jedno, vysoké břehy písku na obou stranách nám nedávají jinou možnost. A tak plujeme písečnou řeknou. Na plný plyn. Děsíme se, že tu uvízneme a nedostaneme se ven, a současně si to užíváme. Písek stříká okolo, auta plavou v jeho hlubinách, nad námi září modrá obloha a kolem se strmí zlaté útesy. A najednou se před námi objeví pevnější ostrůvek.
Místo, kde voda zlámala poslední zbytky suchých keřů, ale bývalý břeh zůstal pevný. Zastavujeme, koukáme na mapu a koukáme překvapeně jeden na druhého. Jsme na druhé straně dun. Měla tudy vést cesta, měl tu být i nějaký kemp… na mapě. Voda vzala všechno. Jen v břehu zaklíněná utopená buchanka, ruská terénní dodávka, teď plná písku, ukazuje, že se tudy opravdu jezdilo a jezdí.
Kolečko se polámalo
Když už se chystáme odjet, pomalu se k nám připlazí offroadový lexus, které tady spolu s landcruisery kralují dunám. Tenhle ale nevypadá, že by byl zrovna v pohodě. A když auto zastaví, vidíme, že pravé zadní kolo je vykloněné v hodně nezdravém úhlu. Řidič ale zjevně stále spoléhá na nesmrtelnost svého auta a s kolem drhnoucím v podběhu jede dál.
Překoná ještě pár desítek metrů, než zastaví. Jdeme se podívat, co se stalo, a zeptat se, jestli nepotřebují pomoc. Je zjevné, že se muselo zlomit něco v zavěšení zadního kola, což ale šofér zjevně hodlá vyřešit výměnou pneumatiky, kterou už vyndává z auta. Pak si ale i on uvědomuje, že tohle nepomůže. Pomáháme jim sundat kolo, které má v sobě pokusy jet dál zezadu vydřenou hlubokou rýhu. A potvrzuje se, co bylo zřejmé, tohle rezerva nevyřeší, tohle chce vyměnit kus auta.
Žabí taxi
Nabízíme, že můžeme někoho vzít do nejbližšího města. Díky tomu, že náš kameraman Ondra musel před pár dny z křižovatky, kde jsme čekali na díly, stopnutým autem vyrazit domů, aby stíhal svoji vlastní svatbu, máme jedno místo volné. Napřed nechtějí, a tak jim necháváme alespoň vodu, ale pak si to rozmyslí a jeden z posádky nebohého lexusu jede s námi. Když vyrazíme špatným směrem, ani se neozve, když nám to dojde a otočíme se, jen ukáže, že teď už jedeme dobře. Říkáme si, co asi bude na jízdu o dost méně pohodlnou žábou říkat, ale za chvíli spokojeně usne, ať sebou auto mlátí jakkoli. Mongolové jsou zjevně zvyklí.
Jdeme do finále!
Po několika hodinách přijíždíme do nejbližší vesničky. Náš pasažér poděkuje a zmizí shánět náhradní díly a my si uvědomíme, že poslední velká překážka je za námi. Před námi je zelená pláň porostlá kytkami vonícími jako česnek, nějaká ta vymletá koryta potoků, nějaká ta roleta, která chce rozlámat auta na kusy, ale tohle všechno dokážeme překonat. Čeká nás dlouhá cesta na sever, směr Ulánbátar, náš finální cíl. Místo, kam jsme se před čtyřmi měsíci vypravili a nebyli si jistí, zda tam vůbec dojedeme. Bylo to v polovině května, ale nám to připadá, jako by se to stalo v jiném století. Je to ještě přes tisíc kilometrů daleko, ale teď už věříme, že to dokážeme! Jdeme do finále!
