V Mongolsku můžete putovat tisíce kilometrů divočinou bez zpevněných cest, kde je lehké ztratit se v nádheře krajiny měnící se každým dnem. Kopcovité pláně, kde jsme sice stoupali do dvou a půl kilometru nad mořem, ale rozlehlost dávala zapomenout, že jsme v horách, přešly ve skutečné hory. Svahy se zostřily, krajina se ponořila do roklí a údolí. Po naší levé ruce se vine horská bystřina, jako by z oka vypadla těm, které jsme viděli v Patagonii na jihu Ameriky.
Jen stromů je tu méně, ale o to více je tu koní a jaků. Koupají se, pasou, zvědavě na nás koukají… Mapa nás ale vede pryč od cesty, mezi stále vyšší kopce, oblé, zelené, jen na ně vylézt… anebo vyjet! S trabantem by to nešlo ani náhodou, ale naše žáby jsou skvělí šplhavci. V kopcích jsou lepší než ve vodě, až si říkáme, že by se spíše měly jmenovat mongolské veverky, jak jsme pojmenovali maličká zvířátka zvědavě vykukující z podzemních nor.
A co by ne. Vyjedeme tam a rozhlédneme se. Když přijedeme pod kopec, je prudší, než se zdálo, ale zařadit pohon všech kol, přidat malý převod do síly a jedeme. Výše a výše a výše. Jde to, vrchol se blíží… když začne Vegu škytat a motor se zastaví. Vóža, naše druhá žába, i honda Kačenka zatím s přehledem obsazují vrchol.
Krám jeden žlutej!
Stojím u Vegu v půlce kopce a mám sto chutí celé to auto rozmlátit na malé žluté kousky… ani trsátka se z toho udělat nedají. Ať se na cestě cokoli porouchá, vždycky je to Vegu. Šestkrát jsme na cestě rozebrali polovinu auta, abychom se dostali k převodovce a dalším dílům. Kolikrát jsme vyndávali motor, ani nepočítám. A to auto si vždycky vymyslí něco nového.
Pravda, z velké části je v tom nevinně. Motor i převodovku jsme nechali dělat mechanika, který se dušoval, jak luazům rozumí, načež jsme museli "jeho" motor vyměnit těsně před startem a "jeho" převodovka se nám doslova rozložila v Íránu a od té doby na tom není úplně dobře. Ale je toho prostě moc! Podlahu jsme z auta sundávali naposledy před několika hodinami, protože do motoru netekl benzin a chtěli jsme vyčistit sání z nádrže… které bylo úplně čisté, a tak jsme vyměnili palivové čerpadlo. A teď zase! Stojím na svahu, který by mohl být černou sjezdovkou, koukám na vršek kopce, kde zbytek cirkusu slaví dobytí vrcholu, a snažím se vychladnout. Krám jeden žlutej!
Oprava na sjezdovce
Nahoře na kopci není jen zbytek posádky, ale také všechno nářadí a náhradní díly. My tady máme alespoň jídlo! Když se nahoře doveselí, sjedou k nám, a přemýšlíme, co s tím. "Asi je to nové čerpadlo špatné…," dochází nám inspirace. Dáme tam elektrické, třeba to pomůže. A tak na černé sjezdovce kdesi v Mongolsku natahujeme kablíky, vrtáme díry a montujeme čerpadlo.
A zatím kolem nás slunce klesá k západu, krajina zlátne a výhled je magický. Někdy se vám vesmír snaží naznačit, že by se člověk měl zastavit a rozhlédnout, ale způsob, jakým to teď zrovna dělá, mě… rozčiluje! Čerpadlo běží, motor běží a konečně je celý cirkus na vrcholu kopce a výhled je dechberoucí!
Když se daří, tak se daří
Opatrně se spustíme dolů a jedeme dál. Padá večer, cesta se klikatí, dere se do kopce, musíme najít místo na spaní, když zase začne motor škytat. Úplně stejně jako minule… a předminule. Krám jeden žlutej! Do toho druhé auto hlásí, že jim něco ruplo v řízení a můžou zatáčet jen vpravo. Když se daří, tak se daří.
Dohrkáme se na vršek kopce, odbočíme vpravo a zastavíme. Naše žáby vybraly místo. Vypadá to legračně, když s blížící se nocí stojí uprostřed Mongolska dva luazy bez kapot. Nad námi pomalu vychází hvězdy a na nás se konečně usměje štěstí. Jsme přece v kouzelné krajině. U řízení je to jen uvolněná matka, kterou stačí vrátit zpátky, a u palivového čerpadla největší triviálnost, jaká může být.
Odvětrání nádrže! Když odebíráte z nádrže benzin, musí do ní místo něj proudit vzduch, když neproudí, vznikne podtlak a benzin neteče. A když neteče, vypadá to, že nefunguje čerpadlo. Stačí uvolnit jednu jedinou hadičku a pustit do ní vzduch a všechno funguje. Práce na minutu! Jen dobrat se k ní trvalo několik dlouhých hodin. Hvězdy vyšly a černočernou oblohu prozářila mléčná dráha. Pohled pro bohy. Někdy se vám vesmír snaží naznačit, že se máte zastavit a rozhlédnout.
Mongolská veverka
S úsvitem koukáme do protějšího svahu, kterým se vine cesta. "Tudy přece nepojedeme, to je strašný krpál. Musí to vést někudy okolo," přesvědčujeme sami sebe. Po cestě se z dálky blíží terénní auto s vozíkem. Mine nás a zmizí za nedalekým kopečkem. My napjatě čekáme, jestli začne šplhat do prudkého svahu, ale už se neobjeví. Oddechneme si. Někde je tam cesta. Přejedeme nevelký pahorek, sjedeme do údolíčka… a tam stojí auto s vozíkem a nakládá dřevo.
A cesta? Ta vede nahoru do onoho strašného krpálu. Koukáme na něj a přemýšlíme, jestli to vyjedeme. S trabantem by to rozhodně nešlo, ale s trabantem bychom nedojeli ani sem, takže to není moc relevantní. Výhodou takových rozhodnutí je, že nemáte moc na výběr. Jet zpátky není v podstatě kam, takže musíme dopředu. Zařadit a jedeme… a jedeme a jedeme a jedeme.
Horská dráha
Motor ječí ve vysokých otáčkách a posílá veškerou svou nepříliš velkou sílu přes všechny dostupné převody na pomalu se otáčející kola. A jedeme výš a výš, až jsme najednou nahoře! Tam se ve větru třepotají modré praporky na vrcholku mohyly z kamenů. Ovoo, posvátné místo, kam se sluší přidat kámen nebo nějakou obětinu jako pojistku pro další bezpečnou cestu. Po vzoru místních tam necháme několik bankovek… a podíváme se dolů.
Cesta pokračuje ze svahu, za který by se nemusela stydět žádná horská dráha. Ale už našim horským žábám věříme, takže zařadit a dolů. A tak pořád dál a dál, nahoru a dolů, často po sotva znatelné stopě kol v trávě, po úbočí svahů, v náklonu, který není v autě, které má místo střechy stan, úplně příjemný. Přes brody, kameny, kolem stád jaků a koní, nahoru, dolů, dolů a nahoru, přes brody a vyschlá koryta.
Jedeme pomalu, ale překvapivě jistě, až… Až jedna řeka není ani vyschlá, ani nejde přebrodit. Klikatí se údolím v několika ramenech jako mongolské cesty. Kde je dost mělká, aby šla přejet, má moc vysoké břehy, kde jsou břehy nízké, je na dně bláto. Jedeme podél ní a hledáme místo, kde by to šlo. Máme přece plovoucí auta!
Na druhý břeh!
Až konečně nacházíme místo, kde se do řeky vlévá potok. Když opatrně vjedeme do jeho koryta, dostaneme se do řeky, kde je to dost hluboké, abychom mohli plavat, a pak poplujeme a pojedeme řekou, která je zde široká jen nějakých deset metrů za zatáčku, a tam vyjedeme z vody. Pak nás čeká ještě jedno rameno a pak už druhý břeh. Takže hluboký nádech a jdeme na to! První žába skáče do tůně potůčku… a usadí se tam a nechce se jí pryč.
Převodovka, o které jsme si ještě nedávno mysleli, že je v pořádku, stávkuje, a místo všech čtyř kol se točí jen zadní. Sakra! Lezu ven z druhého auta, vrháme se do vody a rveme žábu ven. Ráz, dva, ráz, dva… houpeme žlutým trupem. Až hop, auto přeskočí okraj tůňky, vjede do hluboké vody a je z něj loď. A plave. Druhá žába se vrhá do tůně… opírá se o bahnitý břeh a visí zapíchnutá čumákem ve vodě. Pravé zadní kolo se zuřivě točí ve vzduchu, zatímco levé přední je hluboko po vodou.
Auto nejde ani dopředu, ani dozadu. Pravé přední kolo je zapříčené v plném rejdu v blátě a volant s ním nehne. Snažím se dostat auto kamkoli, ale nejede nikam. A tu, pro změnu, vyskakuje ze svého stroje Vašek, chytne se za kolo, otočí jej, všechna síla jde rázem správným směrem a najednou žába letí dopředu, vybere oblouk, zvíří vodu a vyskočí z tůně. A plave. Marek na svojí tříkolce takové problémy nemá. Postaví kačenku na zadní a skočí do tůně. A plave.
Z řeky do řeky
Žáby umí plavat i s posádkou, Kačenka ne. A tak jde Marek po dně a tlačí ji před sebou. Proplujeme zatáčkou, vyjedeme na břeh… a před námi je další koryto meandru. Vypadá mělké a klidné, břehy pozvolné, na první pohled ideální prostor k přebrodění. Jenže když do vody vlezeme, zjistíme, že dno, po kterém bychom měli jet, tvoří mazlavé hutné bláto, ze kterého je těžké vytáhnout nohu.
Auto by se tam utopilo úplně. Je to paradox, ale plavání nám jde lépe než brodění. Vydáváme se podél břehu a hledáme lepší místo. Až v jednom z mnoha záhybů řeka vymlela hlubší koryto, je tu dost hluboko, abychom mohli plavat, a dost pozvolné břehy, abychom do vody mohli vjet a vyjet.
To je naše místo!
Přidám plyn, žába plavně vpluje do proudu, načež se velmi neplavně zachytí levým předním kolem v nánosu bláta u protějšího břehu. Zařadit zpátečku a plout vzad. Je to vtipné couvat ve vodě, ale když máte auto, co je při plavání poháněno jen zuřivě se točícími koly, je to snadné. A zase dopředu a na břeh. A pak už jen druhá žába, Kačenka, obě poučeny z předchozích nezdarů, a jsme na druhé straně. Povedlo se to, poprvé! Přeplavali jsme řeku! Teď ještě na člunu přeplavit všechno naše vybavení, protože s ním jsou žáby moc těžké. Ještě to bude chtít vychytat!
