Kolem Prahy vyrostla těsně před začátkem druhé světové války unikátní betonová hradba. Pražská čára, technologický skvost a symbol odhodlání bránit svobodu, se však nikdy nedočkala své zkoušky ohněm. Proč tento velkolepý projekt ztroskotal a co nám jeho trosky v krajině vyprávějí o zradě, statečnosti a jedné z největších otázek českých dějin: Co kdyby se tehdy střílelo?
Architekti obranné strategie Československa
Za návrh a realizaci opevnění bylo zodpovědné Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP) v čele s divizním generálem Karlem Husárkem. Ačkoliv se často hledá inspirace ve slavné francouzské Maginotově linii, českoslovenští odborníci si byli dobře vědomi odlišných geografických i ekonomických podmínek naší země. Zvolili proto kombinaci těžkého pohraničního opevnění s obrannými liniemi ve vnitrozemí. Pražská čára v tomto systému představovala klíčový úsek první z plánovaných tří linií - ta měla začínat u Mimoně, pokračovat právě Vnější obranou Prahy a končit na jihu Čech.
Druhá linie byla plánována na Českomoravské vrchovině a třetí na moravsko-slovenském pomezí. Celý systém umožňoval postupný ústup a vedení zdržovacího boje, jehož cílem bylo oslabit a vyčerpat útočníka.