Kolem Prahy vyrostla těsně před začátkem druhé světové války unikátní betonová hradba. Pražská čára, technologický skvost a symbol odhodlání bránit svobodu, se však nikdy nedočkala své zkoušky ohněm. Proč tento velkolepý projekt ztroskotal a co nám jeho trosky v krajině vyprávějí o zradě, statečnosti a jedné z největších otázek českých dějin: Co kdyby se tehdy střílelo?
Zrazená pevnost, která nikdy nebojovala
Zatímco Evropa v druhé polovině třicátých let nezadržitelně směřovala k dalšímu válečnému konfliktu, v okolí československé metropole tisíce dělníků, inženýrů a vojáků ve dne v noci budovaly obranný pás, jehož úkolem bylo ochránit Prahu před hrozící německou invazí. Takzvaná Pražská čára, oficiálně označovaná jako Vnější obrana Prahy (VOP), představovala jeden z nejambicióznějších opevňovacích projektů své doby.
Navzdory neúprosnému nedostatku času se podařilo vybudovat téměř souvislou obrannou linii o úctyhodné délce 112 kilometrů, tvořenou 830 železobetonovými pevnůstkami.