Jako vzpomínka na časy, kdy se mohlo zdát, že velkohubá prohlášení, že jsou druhými Beatles a pro jistotu nejlepší kapelou všech dob, mohl někdo brát i vážně.
Kompilace největších hitů vrátila Oasis do centra pozornosti přinejmenším britské hudební veřejnosti. Média jim zase věnují pozornost a s pečlivostí z poloviny 90. let se zase zajímají bratrské spory Gallagherovic kluků.
Vzrušené debaty mezi fanoušky o tom, která ze skladeb by si ještě zasloužila místo na reprezentativním výběru, musí na ega Oasis, poslední roky poněkud zpráskaná, působit jako balzám.
O co větší chlad Britové nasadili, když sledovali jejich ústup ze slávy, s o to větším entuziasmem je nyní znovu objevují. Oprašují rodinné rockové klenoty a recenzenti se předhánějí, kdo barvitěji umístí Oasis jednou provždy mezi nezpochybnitelné pilíře minimálně britské pop kultury.
Nebo je odtud vykáže. "Rozumovat o Oasis je jako jíst máslo. Zbytečné a ještě k tomu nezdravé na srdce," píše například týdeník NME, který na rozdíl třeba od magazínu Q ve vztahu k těmhle manchesterským poděsům vyznával vždycky spíše chlad a odstup.
Jenže rozumovat o obsahu dvou CD skutečně moc smyslu nemá. Pokud někdo Oasis má rád, většinu hymnických, kytarovým hlukem rozdrážděných hitů miluje a zná.
Pro jednu generaci Britů jsou vskutku srdeční záležitostí a zvláště první dvě alba zanechala nesmazatelnou stopu v tamní popkultuře. Melodie a texty ke skladbám jako Rock´n´roll Star, Cigartettes and Alcohol, Supersonic, Wonderwall nebo Don´t Look Back In Anger má kdesi vzadu v mozku každý Brit, který neprožil 90. léta v komatu.
ČTĚTE SPECIÁL: OASIS VYDÁVAJÍ VÝBĚR HITŮ
A Gallagheři načasovali svou kompilaci s až lékárnickou přesností: Oasis jsou ikonami své doby a poptávka po reminiscenci 90. let stoupá každým rokem. O pár let dříve, v dobách ne zrovna povedených alb Heathen Chemistry a Standing on the Shoulders of Giants, by takový výběr pravděpodobně zapadnul coby další z důkazů vyčerpanosti a nemohoucnosti kapely. O pár let později už by to bylo mohutné retro hraničící s recesí.
Na Stop the Clocks navíc Oasis projevili nezvyklou míru sebekritiky a tracklistem de facto potvrzují něco jiného, než celá léta tvrdošíjně opakují. Tedy že zmíněné, komerční i hudebně nepovedené desky jsou stejně hodnotné otisky nejdokonalejší kapely na světě.
Naopak, drtivou většinu na dvou discích zastupují skladby z dosud nepřekonaných alb Definitely Maybe a (What´s the Story) Morning Glory?. Možná i díky tomu se Britové ke kompilaci postavili tak hrdě čelem.
Dvojalbum dává zapomenout na hubené poslední roky a znovu resuscituje doby, kdy většina dnešních fandů Oasis opouštěla školu. Teď je jim ke třicítce a není nic příjemnějšího, než taková dávka melancholických vzpomínek na pivem nasáklé mladé roky.
Ale už je toho snězeného másla až až, protože jedinou otázkou, kterou tahle dávka vzpomínek může, nastolit je, jestli kapela dokáže na skoro až patriotistickou vlnu nadšení navázat. Stop the Clocks je posledním albem pro Sony Music a Oasis hrdě vyřvávají do světa, že jejich čas ještě jednou přijde.
Ne, že by si to tihle britsky hluční ješitové nezasloužili, nicméně představa, že za deset let vydají další best of kompilaci, která bude ze dvou třetin plná nových hitů, je poněkud fantasmagorická. O důvod víc, proč si užít tuhle rundu; jde na Gallagherovic účet.
Oasis: Stop The Clocks. 2CD, 47 a 44 minut. Vydává firma Sony BMG, 2006.
