Narodila se roku 1876 v nizozemském Leeuwardenu jako Margaretha Geertruida Zelleová. Dívka z dobré rodiny, jejíž otec zbohatl na obchodu s klobouky, vyrůstala v pohodlí - dokud se rodinné štěstí nezhroutilo. Otec zkrachoval, matka zemřela a patnáctiletá Margaretha se ocitla mezi cizími lidmi. Touha po útěku, jistotě a domovu ji přiměla odpovědět na inzerát v novinách, jehož autorem byl Rudolf MacLeod - o dvacet let starší muž a kapitán nizozemské koloniální armády.
Svatba proběhla po čtyřech měsících. Gretha, jak jí MacLeod říkal, odplula s manželem na dalekou Jávu a Sumatru. Tam postupně porodila dvě děti - a zároveň čelila zlomovým okamžikům svého života. Syn Norman zemřel po otravě, patrně způsobené chůvou. Dcera Louise Jeanne přežila jen zázrakem. K tomu přibyly manželovy milenky, alkoholismus a domácí násilí.
Po návratu do Evropy se vztah rozpadl. MacLeod odmítl platit výživné, a tak Margaretha přišla i o dceru. Zůstala sama, bez peněz, bez zázemí, zlomená i vzdorovitá. Paříž, město hříchu a naděje, jí nabízela útěk - i past.
"Myslela jsem, že všechny ženy, které utekly od manželů, odešly do Paříže," svěřila se později. V metropoli se pokoušela živit poctivě - vyučovala klavír, němčinu, dělala modelku. Ale hlad po životě, který kdysi poznala, byl silnější. Postupně začala vystupovat: nejprve v soukromí jako Lady MacLeod, brzy však přijala jméno, které přežilo století. Mata Hari, "Oko dne" - Slunce.
Její tanec byl směsí exotiky, erotiky a mystiky. Na jevišti se svlékala s pomalou elegancí, obklopená vůní kadidla vyprávěla o posvátných chrámech Jávy a obřadech, které měla tančit pro bohy. Ve skutečnosti to byla směs fantazie a divadelní intuice. Jenže Paříž si ji zamilovala. Guimetovo muzeum jí v roce 1905 otevřelo dveře k evropské slávě. Tančila v Olympii, v Trocaderu i na dvorech mocných.
Z jejího pohledu to byla role - a možná i ochrana. Z žen, které ztratily všechno, se málokdy stávaly legendy. Mata Hari však pochopila, že tajemství se prodává lépe než pravda. Muži jí padali k nohám: diplomaté, důstojníci, aristokraté. Ale lásku prý necítila. "Můj manžel mi znechutil sex. Nedokážu zapomenout," psala v dopise.
Srdce otevřela snad jen jednomu - mladému ruskému kapitánovi Vadimu Maslovovi. Právě v době, kdy se kolem Evropy stahovala mračna války. Roku 1914 se Mata Hari ocitla v Berlíně. Když vypukla válka, její účet byl zmrazen, majetek zabaven. Z Paříže, kam se později vrátila, se stal drahý sen - a dluhy se množily. Žila rozmařile, utrácela za šperky a róby, udržovala iluzi záhadné bohyně. Jenže iluze stála víc, než si mohla dovolit.
Když jí německý agent Karl Kramer nabídl 20 tisíc franků výměnou za "informace od přátel", souhlasila. Tvrdila později, že peníze přijala, ale nikdy nic nevyzradila. Faktem je, že se stala agentkou označenou číslem H 21.
Francouzská kontrašpionáž však už její jméno znala. Kapitán Georges Ladoux ji měl za možnou špionku a pověřil ji úkoly, které ji měly odhalit. Mezitím ji sledovala i britská MI5, která zachytila její nejasné odpovědi při kontrole v přístavu Folkestone. Britové varovali Francouze, že nizozemská tanečnice může být nebezpečná.
Osudný okamžik přišel v lednu 1917. Francouzi rozluštili německý telegram, v němž se mluvilo o agentce H 21. Důkaz byl pochybný, ale atmosféra zoufalství po neúspěšných ofenzivách na frontě potřebovala viníka. 13. února byla Mata Hari zatčena v pařížském hotelu na Champs-Élysées a uvězněna ve věznici Saint-Lazare.
Vyšetřovatelé našli v jejích věcech lék proti syfilidě, slyšeli protichůdné výpovědi a viděli ženu, která hrála víc rolí, než si pamatovala. Sama napsala vojenskému soudci: "Mata Hari a Margaretha Zelle jsou dvě různé ženy. Já jsem Mata Hari."
Rozsudek padl 24. července 1917. Odsouzena k smrti za vyzrazení informací o nové zbrani - tanku - a za zradu Francie. Přímé důkazy však chyběly. Sama tvrdila, že Němcům jen vzala peníze na oplátku za kožichy, které jí zabavili na začátku války. "Nikdy jsem nešpehovala proti Francii. Nikdy," opakovala do poslední chvíle.
Když 15. října stanula před popravčí četou, odmítla pásku přes oči. Nekřičela, neprosila. Jen se usmála, zvedla bradu a poslala polibek do mrazivého vzduchu. Z dvanácti výstřelů ji zasáhly tři - a legenda byla na světě. Z celkem 126 osob, které Francie během války popravila kvůli špionáži, byly ženy tři. Mata Hari z nich byla jediná, jejíž jméno přežilo.
Její příběh inspiroval filmy, knihy i balety. Greta Garbo jí vdechla tvář ve snímku z roku 1931, brazilský spisovatel Paulo Coelho v ní viděl první feministku - ženu, která se odmítla nechat zlomit společenskými pravidly. Mata Hari byla možná špionka. Možná jen oběť svých lží, své krásy, své doby. Ale jisté je jedno: dokázala, že i žena, kterou svět soudí, může mít poslední slovo.
