Vzpomenete si, co jste zrovna dělala, když jižní Moravu loni zasáhlo tornádo?
Často jsem na to vzpomínala, ale opravdu si to nepamatuju. Vybavuju si akorát okamžik, kdy jsem si další den pustila zprávy, byla toho plná televize. Uvažovala jsem, jestli se nesebrat a nejet na Moravu pomáhat, ale měla jsem zrovna rozdělanou práci, a než jsem ji dokončila, tak už tam bylo tolik dobrovolníků, že už to nebyla potřeba. Nakonec si mě to tornádo po půl roce našlo samo.
Proč jste se rozhodla točit o tornádu? Výpovědí, reportáží a rozhovorů s lidmi byly desítky. Co váš dokument přináší jiného?
Trochu bych vám oponovala. Mediální zájem byl sice obrovský, ale většinou velmi povrchní, ono to u zpravodajství ani jinak nejde. Příběhům chyběla estetická kvalita filmu, byť třeba byly srdceryvné, člověk neměl velkou možnost se do nich vžít. To byl i jeden z důvodů, proč jsem práci na filmu vzala, protože o tornádu na jižní Moravě nikdo nechystal ucelený dokument.
Teď bych vám zase oponoval já. V dokumentu máte výpovědi asi 30 lidí, to nevede k povrchnosti a zkratce?
Natáčet jsme začali půl roku po katastrofě. Věděla jsem, že nejsem schopná vystavět dokument na dvou třech příbězích a jít do velké hloubky, jelikož jsem nemohla zachytit začátky tornáda a bezprostřední reakce lidí i jejich rozčarování. Rozhodla jsem se proto, že vytvořím jeden příběh skrze výpovědi desítek lidí, příběh tornáda, vesnic a lidí, kterým katastrofa změnila život. Filmem jsme chtěli vytvořit jakousi kolektivní paměť.
Někteří lidé přišli o domy, jiní o rodiny. Vypozorovala jste přesto něco, co jejich osudy spojuje?
Když jsem se lidí, se kterými jsem natáčela, ptala, o co největšího přišli, tak se více méně všichni shodli na tom, že jejich ztráty přebil fakt, že získali víru. Víru v to, že si lidi dokážou pomoct a že na to nejsou sami. To je nejdojemnější téma celého filmu.
Překvapilo vás to?
Na pomoc obětem tornáda na Moravě se vybralo opravdu hodně peněz, šlo o 1,4 miliardy korun. Musím přiznat, že jsem tohle o Češích věděla už dlouho, protože jsem kdysi točila cyklus o české filantropii a z různých statistik vím, že patříme například mezi evropskou špičku v zasílání dárcovských SMS. Ve skutečnosti jsem nikdy neztratila ten dobrý pocit z toho, k jakému národu patřím.
Tornádo na jižní Moravě
- Zasáhlo a nejvíce poškodilo 24. června Moravskou Novou Ves, Mikulčice, Hrušky, Lužice a městské části Hodonína Bažantnice a Pánov.
- Řádilo 35 minut a zasáhl území dlouhé 26 kilometrů a široké 0,5 kilometru. Síla větru dosahovala až 418 km/h.
- Zabilo celkem šest osob, včetně dvouletého dítěte, a zranilo kolem 300 lidí. Poškodilo 1600 objektů, z čehož asi 200 domů muselo být strženo,. Škody na soukromém a veřejném majetku škody se vyšplhaly do výše kolem 15 miliard korun.
- Po tornádu zasahovalo denně až 1300 hasičů, 500 policistů a tisícovky vojáků a dobrovolní.
- Pro obce zničené tornádem na jihu Moravy se vybrala více než 1,4 miliardy korun.
Nemáte pocit, že se na ty lidi už trochu zapomnělo?
Ono je to svým způsobem přirozené a odráží to dnešní mediální svět. Přísun informací a katastrof se stále zrychluje a člověk nemá kapacitu všechny tragédie světa pojmout. Když jsme dokument připravovali, ptali jsme se sami sebe, jestli diváci už nebudou z těch rozbořených baráků unavení, protože v posledních měsících je kvůli válce na Ukrajině vidí úplně všude. Nakonec jsme si řekli, že bude dobré ukázat, že i když se u nás stala taková tragédie, tak se na ty lidi nezapomnělo. Už tam sice nejezdí tisícovky dobrovolníků jako v prvních měsících, ale stále tam pár jedinců během víkendů tráví čas a pomáhají opravit střechu nebo udělat novou zahrádku.
Dokument se jmenuje Tornádo - rok poté, tak jak jsou na tom místní rok poté?
Když zažijete traumatickou situaci, trvá, než se s tím vyrovnáte, a každý reaguje jinak. Někteří už to mají v sobě zpracované, domy opravili a fungují normálně. Zanechalo to v nich pocit sounáležitosti a uvědomili si, jak důležitá a podstatná je rodina a zdraví. Někteří zas utrpěli vážné fyzické poranění, musejí chodit po rehabilitacích a nemocnicích, takže se s následky potýkají dodnes. A pak jsou tam tací, kteří přišli úplně o celý dům, a ti teprve začínají stavět. Přestože zbourání poničených baráků bylo docela rychlé, tak vyřízení potřebných povolení a plánů trvá mnohem déle, a navíc do toho přišla zima. Desítky lidí tak mají položené základy nebo postavené obvodové zdi, ale bydlet ve svém budou až za pár měsíců.
Jak náročné bylo místní přemluvit, aby se k tomu všemu vraceli a otevřeně na vše vzpomínali?
Úplně snadné to nebylo. Někteří o tom vůbec mluvit nechtěli, jiní se už o tornádu napovídali dost a další na to chtěli úplně zapomenout a posunout se dál. Pár desítek jedinců ale bylo stále ochotných mluvit a ti se pak stali součástí dokumentu. Ale netvrdím, že jsme nebyli hodněkrát odmítnuti.
Výpovědi lidí jste točila primárně na černém pozadí, proč?
Vyprávím hlavně příběh tornáda, a to přes výpovědi vícero lidí. Potřebovala jsem divákovi zprostředkovat emoce a chtěla jsem, aby se mohl soustředit na nuance obličeje lidí, často šlo totiž o drobné detaily, cuknutí tváře nebo koutku úst, které prozradí, jak se cítí a v jakém jsou rozpoložení. Nechtěla jsem, aby diváka cokoliv jiného rozptylovalo. Zároveň to byla vhodná metoda pro zpovídané, kteří se v přítmí ponořili zpět do toho období.
Podařilo se vám naplnit záměr, se kterým jste dokument připravovala, nebo se v průběhu natáčení změnil?
Celý dokument jsem točila s Nadací Karla Komárka a naší motivací bylo zprostředkovat příběh tornáda na jižní Moravě a upozornit na obrovskou vlnu solidarity i semknutí se neziskovek, které se poprvé v historii spojily a pracovaly společně. Chtěli jsme podat zprávu o výjimečné události, která se v dějinách Česka ještě nestala, a to se podle mě podařilo.
