S vinnou révou se Jindřich Kadrnka setkává už od dětství. První hektar vinohradů zasadil už jeho praděda, když se po druhé světové válce přistěhoval do obce Březí blízko jihomoravského Mikulova, téměř u rakouských hranic. Jak ale jeho pravnuk vypráví, šlo spíše o zahradničení. "Po roce 1968 dostala každá rodina 10 arů vinohradů a polí. My jsme ale byla větší famílie, a tak jsme ve sklepě vinařily rovnou čtyři rodiny," vysvětluje Kadrnka.
Přestože je Jindřich v pořadí čtvrtou generací, která víno vyrábí, teprve on začal rodinnou tradici profesionalizovat. "Když mi to děda s tátou v roce 2001 předali, sklep byl z poloviny plný brambor, řepy a dýní, na druhé půlce pak byly demižony a staré sudy," vzpomíná usměvavý čtyřicátník. Zkušenosti tedy začal nabírat při práci v sousedních vinařstvích, ale i v Rakousku, a v roce 2009 vzešla z jeho výroby i první láhev. "Do té doby jsem vína dodával v sudech nebo si zájemci přijeli třeba s vlastním demižonem," říká.
Z původních pár desítek arů vinohradů nyní Kadrnka hospodaří na 11 hektarech. Sklizené víno pak zpracovává v nově postavených prostorech na dvorku rodinného domu a ročně ho vyprodukuje na 50 tisíc litrů. Jak sám přiznává, je to strop, kterého je schopen momentálně dosáhnout, a to mu stačí.
"Mým snem je postavit vinařství přímo na vinici, ale doba tomu moc nepřeje," vysvětluje a dodává, že je dnes komplikací vyžádat stavební povolení, navíc na chráněné půdě. "Na druhou stranu," podotýká, "doufám, že se to už povede generaci po mně. Můj cíl je projekt rozběhnout, mít alespoň to místo. V okolních zemích, kde se víno pěstuje, zanechala každá generace nějaký zářez. Jenomže v Česku je většina vinařů stále tou první, která vše buduje. A nemůže za to jen minulý režim, ten byl jednou z několika zásadních změn za posledních více než sto let."
"Buď chutná, nebo ne. Žádná věda."
Degustační místnost v přízemí rodinného domu, kam zve návštěvy, je plná fotek s jeho přáteli. Chodba za barem vede přímo do vinného sklepa. Strop nad osvětleným barovým pultem zdobí množství zavěšených sklenic na víno, pod ním se nachází rozmontovaný motor z traktoru, který slouží jako podstavec na samotné lahve s vínem. Jednu akorát otevřel a nalévá sklenici pro degustaci.
"Nic, jenom jestli ti chutná," odpovídá na ironický dotaz, jaké zhodnocení se očekává od neznalce po prvním doušku vína.
"Spousta lidí dělá kolem vína vědu. Základem pro mě při degustaci je nejprve barva, kterou vidím. Líbí se mi jeho barva? Tak přivoním. Voní mi? Ochutnám. Toť vše. Buď chutná, nebo ne. Když jsem začínal dělat degustace, měl jsem sám obavy, nevěděl jsem, co bych měl ve vínu cítit. Snad nejpodstatnější je si v sobě vytvořit banku chutí a vůní. Je to jak s ovocem a zeleninou, a víno je ovoce, vycházejí z něj ovocné tóny. Česká vína jsou právě ovocná, svěží a s kyselinou. V nějaké podobě v nich ovoce je, záleží ale, co nám ta chuť zrovna připomíná," objasňuje.
Že by dnes byl na jižní Moravě stále živý stereotyp vůči "neznalým Pražákům", si Jindřich nemyslí, podle něj si lidé dokáží najít mnohem více informací o víně než dříve. "Když dělám degustace, už to není přednáška, ale diskuse. Předsudky vůči Pražákům podle mě rozvířily snímky jako Bobule, Vinaři a další. A navíc člověka někdy Pražák znalostně překvapí víc než Brňák."
Vinařství Jindřich Kadrnka dnes vyrábí vína třech kategorií - K2, K3 a K4. Jak ale vinohradník upozorňuje, nejedná se o rozdíly v kvalitě. Zatímco K2 označuje suchá, svěží, lehčí a ovocná vína z mladších vinic, K3 jsou už opulentnější, šťavnatá vína s kombinací mladých a starších vinohradů. Trojici pak zastřešuje K4, tedy vína zralá, minerální z více než 30 let starých vinic a zrají dva až tři roky ve dřevěných sudech a betonových vajíčkách.
Dost bylo sladké pálavy
Nejen za specifická vína, ale i v Česku dosud nevídané způsoby výroby si rodinný podnik vysloužil vítězství ve 13. ročníku soutěže Vinozoom vinařství roku, a navíc ve třech kategoriích, včetně absolutního vítěze soutěže obsadil i první místo v kategorii malé vinařství. V letošním ročníku se do hodnocení zapojili navíc i studenti vinohradnictví a vinařství z brněnské Mendelovy univerzity, a nejvyšší hodnocení vinařství získalo i od nich.
Kadrnka by si přál, aby Česko mělo vlastní identitu vín. "Víme, co čekat od vína ze Champagne, z Bordeaux. Když řeknu Wachau, vybaví se mi ryzlink a veltlín, Nový Zéland a Austrálie mají zase své sauvignony. Česko má ale pelmel všeho možného. Chtěl bych, abychom byli spojováni s vlašákem a pálavou. Máme totiž šanci dát světu něco nesrovnatelného," prohlašuje.
Jindřich Kadrnka si libuje hlavně v suchých vínech, nepohrdne však ani sladšími. Do jisté míry. "Je dobře, že čeští vinaři přestali dělat sladkou pálavu. Dlouho tím byla postižená. Kdo neměl ve sklepě sladké víno, jako by nebyl. Dnes už tenhle trend naštěstí mizí a vinaři si uvědomují, že mají svou klientelu a vína vždy prodají. Hodně vinařů taky pochopilo, že nejsme soupeři, ale kolegové. Takže při koštech už reakce na naše vína nebereme jako pomluvu, ale coby konstruktivní kritiku. A kdo to pochopil, za pár let nesmírně vyrostl v kvalitě. Myslím si, že bychom se každý měli zaměřit na to, co nám jde nejlépe, nebát se experimentovat a vyprofilovat se."
Do budoucna by se chtěl Kadrnka zaměřit na ryzlink rýnský a vlašský, už teď tvoří 75 procent produkce. Zbytek doplní pálava, červený merlot a sekty.
Potenciál Pálavských vrchů
Z rodinného domu v Březí se autem přesouváme na vinice vedle vesnice, na Ořechovou horu, kde se nachází část Kadrnkových vinohradů. Ačkoliv připouští, že vinná réva je vůči nepříznivému počasí poměrně odolná, větší obavy má u ovocných stromů. "Meruňky a broskve letos budou sotva na buchtu," prohazuje mezi řečí za volantem s tím, že v posledních dnech klesly ranní teploty až k minus sedmi stupňům pod nulou. Mrazy, které poškodily vinice, zde ale podle Kadrnky byly naposledy před pěti lety.
"Odolnost je taky o kondici vinice. Když nějaká réva uhyne, hned na její místo vysadíme novou. Prodlužuje jí to život. Důležitá je ale i práce s půdou, děláme hloubkové kypření a hnojíme kravským a slepičím hnojem," podotýká.
"Co sucho?" opakuje otázku. "To sice je, ale réva si vodu najde. Přirozený stres je pro ni taky důležitý, ale o kapénkové závlaze jsem nikdy nemusel přemýšlet. Holt když jsou sucha, musíme snížit výnosy, ale nesmíme přijít o révu. Výnos v tom roce prostě nebude to nejdůležitější."
Kadrnka doufá, že celá Ořechová hora bude v budoucnosti fungovat v biorežimu. Rozlehlé vinice sdílí i se svými sousedy, každý z nich má své vinohrady označené znakem na sloupcích. "Není možné, abych já pěstoval ekologicky, ale soused používal herbicidy. Nedaleko je velkopěstitel, který to tak dělá. Ideální by bylo ochranné pásmo o dvou kilometrech, jinak se nám chemické ošetření dostane po větru na naše vinice."
Na vrcholu Ořechové hory je sice větrno, zato tento kopec nad Březí nabízí Pálavské vrchy a Mikulov jako na dlani. "Štve mě, když vidím, jak se na úrodných polích stavějí překladiště, haly a benzinky, zatímco tady je problém postavit vinařství ve vinici," krčí rameny Jindřich.
"Potenciál je támhle, kde je cedulka CHKO," ukazuje směrem na symbol jižní Moravy. "Úbočí vrchů by mohla být kombinací vinic, remízků a pestrých ovocných výsadeb, jak je tomu v zahraničí. Benzinky a sklady jsou pomíjivé, zato vinice jsou odkazem dalším generacím," dodává.
