reklama
 
 

Adopce je v Česku tabu, pocity dětí nikdo neřeší. Chci to změnit, říká youtuberka

23. 11. 2018 8:53
Česká influencerka Tereza "Tess" Kratochvílová se svým fanouškům na YouTube nedávno svěřila, že je adoptovaná. K veřejnému přiznání ji přitom paradoxně dohnala její biologická matka. "Na internetu najdete články, jak mají adopci zvládat rodiče, ale nikdo už neřeší, jak se cítí dítě," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz. Založila tak první skupinu v České republice, která sdružuje adoptované děti. Účastníci v ní mohou sdílet své zkušenosti a navzájem si pomáhat.

Proč jste se rozhodla vystoupit se svým příběhem veřejně a natočit o adopci sérii videí?

Přemýšlela jsem nad tím dlouho, ale stále jsem neměla odvahu říct to veřejně. Pravdu znalo jen několik lidí v mém okolí. Asi před půl rokem mi ale moje biologická matka napsala pod fotku na Instagramu, kde jsem se svými rodiči, že mám jít s pravdou ven. Fotku i komentáře jsem smazala a zablokovala si všechny sociální sítě, potřebovala jsem si všechno nejdříve sama v sobě probrat. Pak mi ale došlo, že jedinou mojí obranou před ní bude, když řeknu pravdu veřejně, protože už mě nebude moci nijak napadnout. Paradoxně mi tak dodala odvahu. Zároveň jsem věděla, že svým přiznáním můžu někomu pomoci.

O svém původu jste nikdy před tím veřejně nemluvila. Jak na vaše přiznání reagovali diváci?

Ozvalo se mi hrozně moc lidí. Byla jsem strašně překvapená, desítky lidí mi psaly pozitivní zprávy. Došlo mi, jak důležité je o adopci mluvit, protože v České republice je to stále trochu tabu. Na internetu najdete články, jak mají adopci zvládat rodiče, ale nikdo už neřeší, jak se cítí dítě. Myslím, že moje videa pomohly spoustě lidí a doufám, že ještě pomůžou.

Předcházelo něco veřejnému komentáři vaší biologické matky?

Byl důsledkem naší soukromé konverzace. Poprvé něco napsala veřejně a mně přetekla trpělivost. V ten moment jsem si řekla, že tohle mi dělat nemůže a začala jsem vše řešit i právně.

Myslíte, že byste o adopci začala mluvit veřejně, kdyby komentář nenapsala?

O tom jsem hodně přemýšlela. Nikdy předtím jsem neměla odvahu a nevěřila jsem, že by můj příběh někoho zajímal. Každý má nějaké své problémy, nechtěla jsem, aby mě někdo litoval nebo abych vypadala jako chudinka. Myslím si, že bych video nakonec natočila, ale možná by mi to trvalo mnohem déle.

Na sociálních sítích jste několikrát uvedla, že se svými adoptivními rodiči máte skvělý vztah. Reagovali nějak na aféru s vaší biologickou matkou?

Máma s tátou mě podrželi, společně jsme přemýšleli, jak vše vyřešit. Chvílemi to pro mě bylo hodně těžké, ale měla jsem u nich neuvěřitelnou oporu a i díky nim jsem všechno zvládla. Hrozně mi fandí v tom, co dělám.

Věděla jste už odmalička, že jste adoptovaná?

Ke svým adoptivním rodičům jsem se dostala, když mi byly dva týdny. Moje maminka mě na tento fakt pomalu připravovala. Vyprávěla mi třeba různé pohádky, dotýkající se adopce, takže jsem to možná podvědomě věděla. Oficiálně jsem se to dozvěděla v sedmi letech, než jsem šla do první třídy. Pamatuji si, že jeden víkend si mě naši zavolali do ložnice, panovala tam zvláštní atmosféra a máma mi řekla všechno na rovinu. Nedělala žádné tajnosti, nepřibarvovala si realitu. 

V sedmi letech už dítě dokáže pochopit, o co jde. Pamatuji si, že to byl velmi emotivní moment, všichni jsme brečeli, ale nic se pro nás nezměnilo. Necítila jsem žádnou zradu, což se občas může stát, žili jsme prostě dál. Podle mámy jsem prý řekla, že jsem to věděla. Upřímně si na to nevzpomínám, ale dávalo by to smysl. Musela jsem to tak nějak tušit.

Kdy jste začala pátrat po biologických rodičích?

Všechno začalo, když mi bylo 16 a ležela jsem v nemocnici s ledvinovými kameny, což je metabolicky dědičná porucha. Doktoři řešili, odkud to mám a já musela pořád opakovat, že jsem adoptovaná a rodinnou anamnézu neznám. Tehdy mi začalo v hlavě všechno šrotovat. Už předtím jsem nad svým původem přemýšlela, ale tehdy to bylo intenzivnější. Řešili jsme, jestli budeme biologickou rodinu vyhledávat, abych zjistila, jestli jsem nemoc zdědila. Nakonec jsme to zavrhli s tím, že to není zas tak podstatné. 

V 18 letech jsem si mohla na matrice zjistit jména biologických rodičů. Pamatuji si, že v den svých narozenin jsem tam nadšeně běžela. Uvedené ale bylo jen jméno biologické matky, babičky a dědy, ale otce ne. Zjistila jsem i matčinu adresu v době mého narození. Vůbec jsem nepřemýšlela na tím, jestli žije nebo jaká je, chtěla jsem jen vědět jméno a byla jsem odhodlaná ji najít.

Jak jste ji nakonec našla?

Nejvíc mi pomohly sociální sítě. Zjistila jsem, že matka je vdaná, takže má jiné jméno. Měla jsem informace, jakou školu studovala, takže jsem zkontaktovala její spolužáky. Jedna spolužačka se mi ozvala a propojila mě s mojí biologickou babičkou. Ta mi řekla o matce nějaké informace, ale dodala, že spolu nejsou v kontaktu. Nechci o své biologické matce mluvit špatně, takže bych naše setkání radši vynechala. Zahrnuje i další osoby a já jim nechci narušit soukromí.

Hledala jste i svého biologického otce?

Vlastně jsem se ho nikdy nesnažila hledat, mě vždycky zajímala máma, táta byl pro mě nepodstatný. Matka mi na něj ale po našem osobním setkání dala  kontakt. Zjistila jsem, že o mně 25 let nevěděl. Netušil, že matka byla těhotná, takže jsem pro něj byla obrovským šokem.

Před časem jste založila podpůrnou skupinu s názvem #ADOPCIZDAR, proč?

Nápad jsem měla v hlavě už delší dobu. Přišlo mi, že adoptovaných je nás v Česku hodně, ale nemáme žádnou podpůrnou skupinu. Řeší se spíš práva z pohledu rodičů než dětí a nikdo neřeší, jak se cítí adoptované dítě. Po zveřejnění prvního videa na YouTube se mi ozvalo strašně moc adoptovaných lidí. Jedna slečna mi napsala, že její maminka pracuje v organizaci Dobrá rodina, která pomáhá rodinám s adopcí. Kontaktovala jsem ji a dohodly jsme se, že založíme skupinu. Jsem ráda, že spadá pod Dobrou rodinu, kdybych na to byla sama, vůbec bych nevěděla, co mám dělat. 

Pracuje v nich kouč a terapeutka a oba jsou navíc náhradními rodiči, takže problému velmi dobře rozumí. Fungují jako pilíř, o který se lidé mohou opřít. Já řeším spíš produkci, kontakt s lidmi a podobně.

Pro koho jsou setkání skupiny určená?

Setkání jsou pouze pro adoptované. Zatím jsme stanovili hranici 16 let, protože pro mladší potřebujeme souhlas rodičů. Jinak ale skupina není věkově omezená. Na prvním setkání byli lidé v rozmezí 19 až 40 let, na druhé přijde i paní, které je přes 50. Nechceme, aby tam chodili rodiče, protože skupina je určená ke sdílení zkušeností adoptovaných. Za přítomnosti rodičů by se třeba báli mluvit otevřeně.

Chceme, aby si účastníci sezení měli s kým popovídat, aby věděli, že nejsou sami a můžou své zkušenosti s někým sdílet. Spousta lidí mi psala, že je škoda, že jsou setkání jen v Praze. Mně by se líbilo, kdyby byla i v dalších městech po celé České republice. A kdyby každé město nebo každý kraj měl svoji komunitu.

Tereza Kratochvílová (25)

Tereza Kratochvílová (25)

  • Narodila se a žije v Praze.
  • Vystudovala obor Fotografická tvorba na Střední škole Michael.
  • Je známá youtuberka a influencerka.
  • Hraje postavu Alenky v představení Aspects of Alice divadla Ta Fantastica.
  • Z útulku adoptovala kočku Nacho.
  • Spolupracuje s organizací Dobrá rodina, která pomáhá rodičům s adopcí.

Chtěla byste vy sama jednou někoho adoptovat?

Párkrát jsem nad tím přemýšlela, ale zatím nevím, je to ošemetné téma. Adopce mi dává smysl, je zde spousta opuštěných dětí, které potřebují rodinu. Já ale z vlastní zkušenosti vím, že adoptovat si dítě není tak jednoduché. Nejsem po svých adoptivních rodičích chováním ani vzhledově, tak by mě možná lákalo mít v rodině společné geny. Pokud vůbec někdy budu rodinu mít, chtěla bych to, co jsem sama neměla. Ale těžko říct, nejsem ještě úplně rozhodnutá.

Před více než před půl rokem jste na Instagramu psala, že procházíte určitou existenční krizí. Po vydání prvního videa o adopci a založení skupiny ale z vašich příspěvků vyzařuje spíše pozitivní nálada. Změnilo se pro vás něco?

Přišla jsem na svoje poslání, vždycky jsem se snažila pomáhat druhým. Ze začátku jsem měla strach, že mě pitvání se v takto citlivém tématu ještě více semele, ale právě naopak, hrozně mě nakoplo. Moje aktivity mi pomáhají najít sama sebe. Po přiznání se mi hrozně ulevilo, spadl ze mě balvan a cítím se teď mnohem klidnější. Dělám něco, co je pro mě důležité a co může pomoci i ostatním, a to je podle mě správný směr.

Video: Marie Oktabcová z projektu Hledáme rodiče v DVTV

Nejhůř se hledají rodiče pro sourozence, děti postižené a z národnostních menšin. Snažíme se omezit ústavní ůpéči hlavně u dětí do sedmi let věku. | Video: Emma Smetana |  19:02

autor: Anna Lazorová | 23. 11. 2018 8:53

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama