Jejich expedice začala příznačně v pražském centru Paraple. Právě tady Aleš před mnoha lety začínal s rehabilitací a sžíváním se s vozíkem. V roce 2000 na něj v jednom z londýnských parků nešťastnou náhodou spadl strom a poranil mu míchu a páteř. "Ocitl jsem se ve špatnou chvíli na špatném místě," říká. Dnes se snaží pomoct lidem, které rovněž potkala nehoda. Jako peer mentor pod hlavičkou České asociace paraplegiků.
Šárka, která ho doprovází na kole, tam pracuje jako ergoterapeutka. Teď se ale budou muset v centru obejít bez nich, svůj běžný režim vyměnili za život na cestě. Jejich domovem se stal stan, jejich kuchyní plynový vařič a jejich denní náplní ujeté kilometry. Na trase je čekají horské průsmyky, moře, pouště i nekonečné pláně - a také nespočet překážek.
Přesněji pro Aleše pouť začala už v Děčíně, kde žije s rodinou. O velké výpravě do dáli uvažoval už dlouho. Nejdřív si potřeboval určit směr a vyhrál východ. "Spíš než konkrétní místo, kam chci dorazit, je pro mne důležitější samotná cesta. Přes postsovětské republiky mi to přijde hodně zajímavé. Kromě jiného je to i turisticky neobjevená oblast," říká Černohous.
Přes Evropu k moři
Z Česka vyrazili 30. března, přes Vysočinu zamířili do Rakouska, pak pokračovali dál přes Slovensko a podél Dunaje přes Maďarsko a Srbsko. Pomyslným cílem první části výpravy se stalo Černé moře, konkrétně pak menší letovisko severně od Burgasu.
"Tady jsme využili týdenní pauzy při čekání na trajekt do Gruzie k odpočinku a regeneraci. Evropskou částí jsme jeli tři týdny a dala nám docela zabrat," popisují. Čelit museli mnoha výzvám od náročného terénu přes proměnlivé a větrné počasí až po defekty či problémy s jedním kolem na handbiku. Nic z toho je ale nezastavilo, a tak neohroženě vstoupili do další etapy. Doslova i obrazně.
Gruzie plná překvapení
Z bulharské Varny přepluli do gruzínského Batumi - a rázem jako by se ocitli v jiném světě. "Od překročení hranic lidé začali troubit, mávat, fotit se s námi. Dokonce nám předávali dárky v podobě potravin nebo vody," popisují pohostinnost místních.
Gruzie jim ale ukázala také svou stinnou stránku, potuluje se tady velké množství psů, kteří byli leckdy hodně dotěrní. Další nepříjemné překvapení na ně pak čekalo u pozemních hranic do Ázerbájdžánu. "Přestože jsme věděli, že má být uzavřená, dojeli jsme až k ní, abychom to zkusili. Bohužel to neklaplo, a tak jsme museli přeletět z Tbilisi do Baku," zmiňují jeden z dalších zádrhelů.
Kazachstánská stopka
Odtud pak zamířili do Kazachstánu. "Rozsáhlé stepi plné velbloudů a divokých koní jsou sice nádherné, ale pro jezdce na kole mohou být až deprimující a nekonečné," vypráví s tím, že monotónnost krajiny rozbili alespoň místní lidé svou dobrosrdečností. Kazachstán jim ale nakonec udělal daleko větší čáru přes rozpočet, vystavil jim totiž stopku - naštěstí jen dočasnou. Kvůli uzavřené hranici do Uzbekistánu uvízli v městečku Beyneu.
"Přes silniční hranice nemůžeme. Zkusili jsme kamioňáky, ale ti jen potvrzují, že neprojdeme a vzít nás nechtějí. Vlakem to ale jde, jenže první volná místa jsou až za šest dní," popisují svou neplánovanou zastávku, během které alespoň odpočívají, nabírají síly a poznávají místní život.
Cesta je cíl
Před sebou mají ještě tři tisíce kilometrů a dva měsíce cesty, do cíle by měli dorazit v srpnu. Navzdory všem potížím, se kterými se potýkají, zůstávají pořád optimisty a daří se jim zachovávat humor i životní nadhled. "Větší komplikace se nám zatím vyhýbají a my věříme, že tomu tak bude i nadále, abychom z toho měli stále ten dobrý pocit a nadšení, které zažíváme doposud," říkají.
Cestu se snaží dokumentovat, na sociální sítě průběžně dávají fotky a videa a po návratu plánují také přednášku. Že se vydali správným směrem, dokazují také zprávy, které dostávají. "Lidé nám píší, že je naše cesta inspiruje, což nám dělá velkou radost. Je to částečně splnění myšlenky propojit a ukázat zdravým lidem i ostatním vozíčkářům, že aktivní život na vozíku je možný," uzavírá Aleš s tím, že expedice má poukázat na to, že i s handicapem po poranění míchy se dá žít aktivně. Jen jinak.
