Pije se v Česku pořád hodně, nebo se už mezi mladými lidmi od alkoholu upouští?
Celková spotřeba z dlouhodobého hlediska zůstává ustálená, změnit směr bude běh na dlouhou trať. Ale v té otázce jste narazil na něco, co určitou změnou je, a to je přístup mladých lidí. Odráží se to například i v datech Suchého února, jehož kampaň primárně oslovuje mladší, protože hlavním komunikačním kanálem jsou sociální sítě, on-line média a celkově je ta kampaň vedená v odlehčené formě a cílí na mladé.
Změna je vidět i na větší nabídce nealkoholických nápojů, což je sice zejména moje soukromé pozorování nepodložené daty, nicméně byla by z toho asi zajímavá diplomka na toto téma. Na spotřebě alkoholu se to zatím neodráží, ale u mladší věkové skupiny k proměnám vzorců skutečně dochází.
Pořád ale platí, že když člověk přijde do hospody nebo bistra, tak je pořád nejlevnější dát si pivo než limonádu.
To je bohužel dlouhodobý problém. Světová zdravotnická organizace jasně doporučuje, že zrovna tohle by mělo být regulováno a alkoholické nápoje by neměly být levnější než nealkoholické. Na druhou stranu jsem pozitivně překvapený z bohaté nabídky různých druhů limonád a nízkoalkoholických nápojů v bistrech a stáncích. Netuším, zda je to trend jen ve větších městech, ale rozhodně to je zajímavý signál, že se něco děje.
Spotřeba alkoholu byla předloni podle Českého statistického úřadu kvůli uzavření restaurací nejnižší od roku 1996, piva v průměru vypil každý Čech 140 litrů, u vína klesla spotřeba na téměř 20 litrů na člověka. Jsou to dobrá čísla, nebo stále alarmující?
Z jedné strany ta data čtu pozitivně, protože je z nich vidět, že většinová populace v průběhu covidových opatření snížila spotřebu. Velká část lidí se nastalou situaci pokoušela poměrně kreativně řešit - kupovali si kola, sportovní vybavení, začali se otužovat, chodit do přírody…
Bohužel situace má i druhou stranu a tou je riziková skupina lidí, která pila více už před covidem a nové situaci se dost dobře nezvládla nepřizpůsobit nebo měla opravdu náročné podmínky, které jí to ztížily. Když žijete v malém bytě se dvěma dětmi, a navíc jste samoživitel či samoživitelka a třeba ještě pracujete v pohostinství, je to velký průšvih. Ono stačí být jen zavřený v malém bytě s dětmi a pracovat na home officu, po několikátém lockdownu už to leze prostě "na budku" všem.
prof. PhDr. Michal Miovský Ph.D.
- Absolvoval magisterský program v oboru psychologie na Masarykově univerzitě a postgraduální studium na Univerzitě Palackého.
- Dnes působí jako přednosta Kliniky adiktologie 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.
- V rámci Společnosti Podané ruce se věnoval prevenci a poradenství v oblasti návykového chování u dětí a mládeže, později vedl Denní psychoterapeutické sanatorium Elysium a pracoval i jako výzkumník Psychologického ústavu Akademie věd.
Zaujal mě rozpor v datech, že navzdory celkovému poklesu spotřeby alkoholu se zvýšil počet lidí vyžadujících pomoc adiktologů. Pořád tento stav trvá?
Ano, týká se to právě té rizikové skupiny, která je oproti většinové populaci menší, ale bavíme se tady o stovkách tisíc až milionu dotčených lidí, to je obrovská skupina. A když se desetitisíce lidí rozhodnou vyhledat pomoc, jde o enormní nápor na ambulance, kterých je malý počet.
Co se v praxi děje, lidi odmítáte?
Ano, bohužel mají delší čekací doby. Lidé, kteří se rozhodnou pro léčbu, se nacházejí ve velmi těžkém období a je to pro ně složité rozhodnutí, a přesto je v tak choulostivé situaci musíme odmítnout a nechat je čekat, navíc nemáme ani moc času se s nimi vybavovat a situaci jim vysvětlit. Je to frustrující pro obě strany. Čekací lhůty někdy bývají tak dlouhé, že postrádají smysl, a jsou rovnou stop stavy. V některých regionech jsou podobné služby zcela nedostupné a současně je disproporční nápor podle věku, například dětské a dorostové služby se ocitly pod naprosto neuvěřitelným tlakem a situaci nezvládají. Lidi tak doslova kočují po krajích a zkoušejí, ptají se známých, protože jinak vlastně nemají šanci se do těch služeb dostat.
Jak z toho ven? Chybí finance, legislativní zázemí nebo lidé?
Jde o spoustu faktorů dohromady, ale situace ve vzdělávání už přestává být místy životaschopná. Situace dospěla například obecně do tak bezprecedentního stavu, že dnes máme na lékařských fakultách desetiletý vládní program subvencí, kdy dostáváme extra peníze na nábor více studentů, abychom dokázali zvýšit kapacitu lékařských fakult. To je něco, co tu od roku 1989 nikdy nebylo a zdálo se být nepředstavitelným krokem. Problém se týká celé medicíny, není to jen o psychiatrii a závislostech.
Druhá rovina jsou finance, lidé po náročném a dlouhém vzdělávání nemají stále adekvátní postavení a příjem. A do třetice jsme obor, který není tak žádaný mimo jiné kvůli obrovské zodpovědnosti, časté náročnosti a nepohodě při práci. Jako člověk jste v něm velmi exponován a nemáte mezi sebou a pacientem žádný přístroj nebo metodu, za kterou se můžete schovat. Klíčovým nástrojem jste vy sám. Míra zodpovědnosti a následků je obrovská - koukněte jen na domácí násilí, obecně vztah ke kriminálním aktivitám a další a další vazby a důsledky.
V přednášce na TEDx jste řekl, že zhruba tři miliony lidí, kteří například denně kouří, pijí rizikově alkohol nebo užívají léky vyvolávající závislost, by potřebovaly intervenci. A to nemluvíme o různých digitálních závislostech. Není člověk zkrátka tvor, který potřebuje být na něčem závislý?
Kdybychom byli všichni dokonalí a žili dokonale, tak by ten život byl docela nudný. Velmi mě však v poslední době zaráží fenomén, který v Česku pozoruju a všiml jsem si jej i ve svém blízkém okolí. Poměrně velkou skupinu lidí irituje, když jim sdělíte informaci, že určitá dávka alkoholu způsobuje problémy, které jsou už spojené například s onkologickými diagnózami, hormonálními poruchami či sexuálními dysfunkcemi. A vidím na jejich reakcích, jak je jim vlastně velmi nepříjemné a iritující vůbec slyšet, že se pohybují v úrovni spotřeby, která prostě pro určitou část populace je riziková. V žádném případě se nepasuju do role, kdy bych lidem říkal, co mají a nemají dělat, každý si musí zvážit, jestli mu to stojí za riziko, nebo ne. Myslím si, že úkolem za náš obor je dávat lidem aktuální informace srozumitelnou formou a pomáhat tím zvyšovat úroveň zdravotní gramotnosti.
Chci tím říct, že se brzy můžeme dostat do bodu, kdy množství problémů, které alkohol způsobuje, bude tak obrovské a drahé, že tlak na veřejné rozpočty nebude únosný a nebude nereálné to všechno financovat. Najednou se totiž nebavíme pouze o poměrně laciné léčbě závislosti, ale poněkud dražší léčbě onkologických nemocí, hepatitid, cirhóz jater.
Nevyřešila by to určitá míra spoluodpovědnosti za své zdraví? Pokud budu navzdory varování lékaře rizikově kouřit nebo pít, tak se mi to promítne do lékařské péče, respektive pojištění?
Tohle je vysoce citlivá věc, protože je problém s prokazováním a mnoho lidí to nahlíží jako jistý způsob trestu než zodpovědnosti. Jenže je to celosvětový trend. Jsou například země, které těžké kuřáky zařazují na některé vážné operace na nižší místo a dávají pak přednost pacientům, kteří nekouří. A to je najednou tvrdá realita světa okolo nás, takže chápu, že pokud se tohle některých lidí týká, tak se jedná o velmi konfrontační téma a reagují na to velmi podrážděně.
Neodsunul by podobný systém určitou sociální skupinu na ještě větší okraj, případně jí odepřel lékařskou péči?
Něco podobného je v současné společnosti nemyslitelné, politika musí být v tomto směru velmi citlivá a vyvážená a není možné ty pomyslné nůžky ve společnosti otevírat ještě víc. Nízkopříjmové skupiny budou vyžadovat mnohem citlivější a složitější politiku v přístupu ke zdravotní a sociální péči a je naprosto jasné, že pokud by se to nedělo, vedlo by to k obrovské disproporci, kterou už současná společnost nemusí unést.
Musí existovat kompenzační nástroje pro potřebné - tedy diferencující politika. Uniformní politika je nereálná a idealistická a hlavně nebezpečná představa. Pokud by se zdravotní a sociální péče měla stát pro určitou skupinu lidí ještě více nedostupná nebo je handicapovat, tak to v podstatě bude znamenat tak tvrdý rozkol ve společnosti, že by to klidně mohlo vést k sociálním nepokojům. Ožebračovat lidi a znemožňovat jim přístup ke zdravotní péči by bylo devastující. Míra solidarity musí být v budoucnu mnohem vyšší, než je teď. Dnes je napětí ve společnosti už příliš vysoké a bojím se, že si to zatím uvědomuje málo lidí, kteří s tím mohou a měli by něco dělat.
