Skutečnost, že má Česko v mezinárodním srovnání jedna z nejvyšších čísel ve spotřebě alkoholu na osobu, je dobře známá. Kde má ale podle vás tento fenomén kořeny?
Žádný jednoznačný začátek tento fenomén nemá a vědci ho sledovali už u primátů i u jiných druhů. Existuje dokonce takzvaná zvířecí toxikomanie a podobné způsoby, jakými lidé při užívání návykových látek ztrácejí kontrolu, vědci popisují u zvířat. Výzkumníci testují například to, jak se po požití alkoholu chovají makakové, a vedle toho, že procenta opiček, které alkoholu propadnou, jsou podobná jako u lidí, došli i k zajímavým závěrům ohledně vlivu na jejich sociální chování. Makakové, kteří se na alkoholu stávají závislými, podle nich snadněji získávají dominantní pozici v tlupě.
U makaků je tedy alkoholismus cool, ale čím si vysvětlujete, že je nezřízené pití stejně pozitivně vnímané i u Čechů?
Neřekl bych, že je to cool jenom u Čechů. Alkohol představuje fenomén pro celou euroamerickou civilizaci, a když se podíváte do dějin lidstva, tak zjistíte, že každá kultura měla svou drogu. Při pohledu do historie si ale současně můžeme všimnout, že se náš vztah k návykovým látkám čím dál víc komplikuje. S tím, jak se lidé sestěhovávají do větších a větších měst, jak se vytvářejí čím dál složitější státní uspořádání a jak přicházejí průmyslové revoluce, klesá naše schopnost regulovat rozšíření návykových látek ve společnosti. Urbanizace a industrializace totiž znamenají, že se alkohol stává na trhu dostupnějším, že na něj lidé díky měnícím se ekonomickým možnostem mají peníze a že zapadá do životního stylu spjatého s městem.
V důsledku toho adiktologie během 20. století prošla šílenými experimenty od desetileté prohibice ve Spojených státech a extrémních opatření, při kterých se uživatelé návykových látek v některých zemích dodnes vraždí, až po úplně opačné tendence, tedy snahy všechno legalizovat. Studie, které máme k dispozici, ovšem naznačují, že ani jeden z těchto vyhraněných modelů nevykazuje dobré výsledky, pokud to tedy má být pro společnost zaplatitelné a nemá se přitom ubližovat lidem.
Napadají vás nějaká opatření, kterými se konzumaci alkoholu, ale i jiných návykových látek daří úspěšně regulovat?
Právě to je ten problém. Dobré zkušenosti máme jen na úrovni jednotlivých zemí s dílčími látkami. Příkladem může být posledních 30 let v tabákové politice, jejichž výsledek dokazuje, že regulace nestojí jen na hlasech odborníků. Odborníci mohou pomoct, přinášet data a argumenty, ale dokud opatření nemají podporu veřejnosti, nestojí si za nimi občané, tak k jejich realizaci nikdy nedojde. Současná regulace tabáku napovídá, že k potřebnému posunu veřejného mínění lze dospět, ale že to nejde ze dne na den. Téma návykových látek se dotýká každého z nás. Začíná u čaje a kávy a pokračuje třeba k pivečku, součásti naší národní kultury. Pokud chcete sáhnout na hračky, které tvoří běžnou součást života většinové společnosti, tak až většinová společnost musí udělat dobrovolné rozhodnutí, že si na své hračky sáhnout nechá.
Takže například obyvatelé skandinávských zemí, kde se alkohol prodává jen ve specializovaných obchodech, sami došli k tomu, že své pití musí omezit?
Ano, ale ukazuje se, že zatímco v tabákové politice se jim počet kuřáků skutečně podařil snížit, u alkoholu tak úspěšní nejsou. To znamená, že prosté snížení dostupnosti alkoholu nestačí. U spousty seveřanů totiž vidíme, že se do jejich spotřeby ani postojů opatření nepromítlo. Za laciným alkoholem pak jezdí například do Prahy nebo do jiných zahraničních měst, kde se pořád mohou opíjet na ulici a dělat tam binec, i když si doma nic podobného dovolit nemohou. V případě tabáku přitom nic takového nevidíme. Skandinávci nejezdí kouřit cigarety mimo Skandinávii.
Na tom je dobře vidět, že nejde jen o vlastnosti konkrétní látky, ale i o to, jak je integrována do kultury dané země a jaký má za sebou v dané společnosti příběh. Otevřít v české společnosti téma regulace piva nebo vína by byla extrémně citlivá záležitost. Právě proto je současná veřejná debata okolo daní u alkoholu natolik zjitřená. Z hlediska odborníků ten spor žádnou logiku nemá, ale neshody vychází z toho, že je téma citlivé politicky.
Veřejná debata se vede taky o legalizaci marihuany. Jak se za uplynulé roky proměnil pohled české společnosti na konopí?
V tomto případě byla zásadní 90. léta, kdy byly společenský tlak a medializace ve vztahu ke konopí obrovské. Dnes je diskuse o legalizaci marihuany o poznání umírněnější a racionálnější. Kromě situace v Česku ale musíme vzít v úvahu i kontext zemí okolo nás, přičemž liberalizační atmosféru vidíme po celé Evropě. Země ve Spojených státech šly v tomhle ještě dál a užívání konopí nejen dekriminalizovaly, ale i legalizovaly. Současně s tím se však zvedají hlasy, které nejsou jednoznačně proti, ale které upozorňují na to, že to s legalizací konopí nebude zas tak jednoduché.
V čem tedy spočívá největší úskalí legalizace marihuany?
Když pomineme všeobecný nárůst počtu uživatelů i uživatelů mladších 18 let nebo nárůst nehod pod vlivem marihuany, tak je největším problémem lobby, které jde ruku v ruce s tím, že se z konopí udělá legální byznys. Stačí se podívat do minulosti, kdy se nám vytvořilo velmi silné alkoholové lobby, tabákové lobby i farmaceutické lobby. Spousta léků totiž taky vyvolává závislost a výrobci toho zneužívají. Nesmíme zapomenout ani na hazardní průmysl a k tomu všemu se do pětice přidává ještě konopný průmysl.
Všechny tyhle skupiny usilují o vliv na zákonodárce a média a všechny si budují byznys na něčem, co jiným lidem nepřináší jen požitek, ale i škody. Společnost komercionalizaci návykových látek neumí dobře zvládat, protože se v byznysu s nimi točí obrovské peníze a protože prevenci a léčbu nakonec financuje stát z našich daní, nikoli soukromý sektor. Řeči o zodpovědném pití nebo zodpovědném kouření marihuany jsou pak jen líbivé fráze, které slouží jako zástěrka.
prof. PhDr. Michal Miovský Ph.D.
- Absolvoval magisterský program v oboru psychologie na Masarykově univerzitě a postgraduální studium na Univerzitě Palackého.
- Dnes působí jako přednosta Kliniky adiktologie 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.
- V rámci Společnosti Podané ruce se věnoval prevenci a poradenství v oblasti návykového chování u dětí a mládeže, později vedl Denní psychoterapeutické sanatorium Elysium a pracoval i jako výzkumník Psychologického ústavu Akademie věd.
Nic jako neriziková dávka alkoholu denně nebo neškodný příležitostný joint tedy podle vás neexistuje?
Můžeme to zkoumat, můžeme o tom diskutovat, ale lobbistickým skupinám pojem zodpovědného užívání slouží jen jako kouřový signál, kterým zastírají základní rozpor mezi tím, že vydělávají na slabosti někoho jiného a ten někdo tím trpí nebo tím trpí jeho rodina. Jak by jim do reklamního spotu o zodpovědném pití zapadalo domácí násilí, zničená játra, rakovina prsu nebo kolorektální karcinom? Všechny tyhle věci patří mezi negativní důsledky konzumace alkoholu. S těmi zástěrkami se to ale děje pořád dokola. V 60. letech se třeba našli odborníci, kteří tvrdili, že kouření vůbec neškodí, což je logické. Když z něčeho profitujete, tak v zájmu udržení byznysu investujete do výzkumu, který má lidi přesvědčit, že je to naprosto v pořádku.
Předpokládám, že ne všichni silní uživatelé návykových látek na nich musí být závislí. Je to tak?
Ano, většina lidí si zvykla na to, že diskurz o negativních dopadech alkoholu musí být nezbytně spojený se závislostí. Většina lidí, kteří alkohol ve větší či menší míře konzumují, se ovšem nestává závislá, ale alkohol jim škodí i tak. Mezi škodlivostí alkoholu a množstvím, které zkonzumujete, určitě existuje vztah, ale vstupuje do něj řada dalších parametrů. Záleží na tom, v jakém jste zdravotním stavu, co jíte, jak moc se hýbete i jak kvalitní alkohol pijete. Všechny tyhle faktory ovlivňují, jak moc vám alkohol bude škodit. Jak už jsem naznačil, studie potvrzují, že s konzumací alkoholu kauzálně souvisí devět typů rakoviny a tato onemocnění mohou vznikat už při množství alkoholu, které se týká poměrně velké části české společnosti.
Na základě jakých kritérií tedy adiktologové definují závislost?
Je jich mnoho a platí de facto pro všechny druhy závislostí. Nejtypičtějším projevem je, že člověk nad činností ztrácí kontrolu, přestává být schopný ji regulovat a říct si, kdy je vhodná a kdy ne. Člověk, který má alkohol pod kontrolou, dokáže rozpoznat, že narozeninová party jeho dětí třeba není dobrým místem, kde se opít, ale pokud jste závislí, tak se opijete, kdykoli a kdekoli máte příležitost. To stejné se ale týká i nelátkových závislostí, protože když s někým tváří v tvář mluvíte, ale během rozhovoru začnete řešit esemesky, tak ztrácíte kontrolu nad svým telefonem. Tím se dostáváme k dalšímu kritériu závislosti, tedy negativním dopadům na jiné sféry vašeho života. Když si totiž povídáte se svou holkou a najednou hovor přerušíte kvůli tomu, že vám někdo jiný píše, tak se pravděpodobně naštve a vy máte po rande.
Zásadním kritériem je ale skutečnost, že svůj problém už nedokážete střízlivě nahlédnout. Látky nebo činnosti, na které jste závislí, se nedovedete vzdát, i když si uvědomujete, že vám přináší negativní dopady. Typický projev závislosti je i ten, že máte tendenci k progresi, látka nebo činnost se stává čím dál významnější součástí vašeho života a vy jí věnujete čím dál víc času, peněz a energie. Ani snaha běhat každý den 20 kilometrů například nemá žádný racionální argument. Pokud máte predispozici ke kloubním onemocněním, tak svému zdraví spíš uškodíte a za účast na všemožných půlmaratonech dnes taky dáte obrovské peníze. Na druhou stranu je pravda, že si dnes lidé ujíždějí na lecčems, takže při používání slova závislost musíme být opatrní. Proto mnohem radši používám pojem porucha seberegulace.
Jak často se závislost pojí s už existujícími psychickými problémy a jak často jde naopak jen o vášeň pro konkrétní látku nebo aktivitu?
Na to se složitě odpovídá. Obecně můžeme říct, že lidé, kteří se potýkají s určitým problémem, ať už psychickým, či jiným, spadávají do závislostí velmi snadno. Někdy je to ADHD, tedy hyperkinetický syndrom spojený s problémy s koncentrací, někdy je to deprese a jindy to může být chudoba. Pokud se ale ptáme na otázku, proč se u některých lidí závislost rozvíjí rychleji a u jiných pomaleji či vůbec, nemůžeme na ni najít odpověď, aniž bychom vzali v úvahu pohled více různých oborů.
Zobrazovací metody nám přinesly dokonalou znalost o tom, jak látky fungují v mozku na úrovni receptorů nebo neurotransmiterů. Ze strany sociálních věd ale zase získáváme třeba porozumění tomu, jak s užíváním návykových látek souvisí chudoba a váš společenský status. Pokud však informace z různých oborů nekombinujete dohromady, tak vám vždycky něco uteče. To je pak i důvodem, proč některé léčebné metody selhávaly, selhávají a selhávat budou.
Které metody se tedy ukázaly být nefunkční?
V posledních letech se například objevila myšlenka, že by se vedle očkování na různé typy onemocnění mohlo objevit očkování proti vzniku závislosti na návykových látkách. Metoda skutečně přinesla nějaké dílčí výsledky, ale neřešila problém jako celek. Stejně to funguje s léky. Nejtypičtější substituční léčbou pro alkoholiky byl například antabus, po kterém když jste se napili, tak se vám udělalo špatně. Biologická stránka závislosti však představuje jen jednu složku a očkování ani medikace tak neřeší další rizikové faktory, které k závislosti vedou.
Vyléčený alkoholik si může najít jinou látku, na které si vytvoří závislost, nehledě na to, že závislosti se často kombinují. Je například jen velmi málo patologických hráčů na výherních automatech, kteří zároveň nepijí. Vedle biologické stránky tak musíme přihlížet k individuálnímu příběhu konkrétního závislého a k tomu, proč bývají lidé v nějaké etapě svého života zranitelnější, a tím pádem i náchylnější k závislosti.
Které sociální skupiny bývají nejzranitelnější?
Můžeme se bavit například o ženách na mateřské dovolené, které zažívají sociální izolaci. V životě žen, které mají kolikrát vyšší vzdělání, žijí ve městech a jsou zvyklé na vlastní nezávislost, najednou nastává střih, na nějž je nikdo neumí připravit. Závislost je dlouhodobě velkým problémem u sociálně slabých, lidí, kteří se potýkají s nezaměstnaností a nízkým vzděláním. Mezi zranitelné skupiny se ovšem řadí i senioři. Stárnutí vás totiž čím dál víc omezuje, a to ekonomicky, pohybově i sociálně. Všechno vás bolí a nejste cool, protože společnost chce vidět zdravé, energické a perspektivní lidi. O tom, že kvůli všem těmto faktorům mohou senioři inklinovat k návykovým látkám, se ale ve společnosti vůbec nemluví.
A co naopak teenageři a jejich experimenty se vším zakázaným?
Bez debaty. Jestliže je pracovní náplní teenagera revoltovat a návykové látky vám pro tu revoltu dávají nástroj, byli byste divní, kdybyste ho nevyužili. Zlobit se na teenagera, že se s vámi i s širším okolím konfrontuje a že do té konfrontace zapadají návykové látky, je chyba. Naopak bychom si měli uvědomit, že mentorování a strašení nemůže fungovat, protože průměrný teenager dělá v pubertě všechno pro to, aby své rodiče vytočil.
Když pomineme samotné zbavování se látky, na které je člověk závislý, na co všechno musíte při léčbě myslet?
Nejdůležitější stránkou léčebného procesu je bezesporu psychoterapie. Musíme myslet i na sociální zázemí a kolikrát řešíme, že závislý nemá kde bydlet, jeho manželka či manžel se s ním nebo s ní rozvádí, přichází o dítě a podobně. Důležitou součást procesu tvoří ale i věci, které nejsou úplně zřejmé, jako nutriční terapie. To, co jíte, totiž zásadně ovlivňuje vaše chování a může mít při léčbě výrazně pozitivní nebo naopak negativní přínos. Velmi důležitou složkou je i fyzioterapie, díky které získáváte schopnost uvědomit si své potřeby právě prostřednictvím těla.
V neposlední řadě musíte řešit i vliv okolí, protože když se například člověk závislý na alkoholu pohybuje v prostředí, kde všichni pijí, a rozhodne se, že se bude léčit, má to zásadní dopad na jeho sociální život. Najednou zjistí, že někteří jeho kamarádi nejsou ochotní jeho rozhodnutí akceptovat, a zbavit se závislosti pak klidně může znamenat ztrátu některých sociálních vazeb.
