Cyklistika pro osmatřicetiletou Slávku nikdy nebyla cílem. Dlouhá léta ji vnímala jen jako doplněk k tréninku na lyže. Všechno se změnilo, když na Instagramu narazila na dívku, která jela z Thajska do Španělska.
"Dlouhé měsíce jsem její cestu sledovala a uvědomila si, že tohle chci jednou zkusit i já," vzpomíná. Kratší trasy však uskutečnila až po letech od prvotní touhy absolvovat podobnou cestu jako dívka z Instagramu.
Následně se učila z vlastních chyb a zkoušela, co všechno zvládne. "Na začátku to byly jednodenní výlety, potom víkendové a následně několikadenní cesty v Alpách. Učila jsem se, co si vzít, co nepotřebuji, a jak reagovat na déšť, chlad, samotu," upřesňuje.
A pak přišel velký sen - Cesta na konec světa.
Jen s odvahou a stanem
Cestu z norské vesnice Å až na nejsevernější bod Evropy, Nordkapp, pojmenovala symbolicky - Cesta na konec světa. Téměř 1600 kilometrů strávila v sedle, projela Lofoty, Tromsø, Altu i zasněžené planiny, kde byla odkázána jen sama na sebe. "Byla jsem úplně sama, se stanem - prostě s tím, co jsem potřebovala. A právě ta samota mi dala nejvíc. Zjistila jsem, čeho všeho jsem schopná," říká Slávka.
Sama přiznává, že to nebylo vždy snadné - metrové závěje, únava a až tíživé ticho. Každý kilometr ji však posouval nejen blíž cíli, ale i k hlubšímu poznání sebe samé. "Tři týdny jsem šlapala denně v průměru sto kilometrů. Počasí se měnilo z hodiny na hodinu, ale ta surovost přírody byla nádherná," doplňuje dobrodružka.
A tak není divu, že její příběh zaujal stovky sledujících na Instagramu, kde vystupuje pod přezdívkou "All ride girl" - dívka, která prostě "jezdí". Ať už na kole - karbonovém gravel kole i ocelovém expedičním bicyklu -, snowboardu, lyžích nebo na longboardu.
Věrný parťák Henry
I když ráda jezdí sama, na mnohá dobrodružství s ní vyráží i její šestiletý zlatý retrívr Henry, který si cestování užívá po svém - pohodlně usazený ve speciálním cyklovozíku. "Vozík váží 19 kilo, Henry 31, a k tomu ještě batohy, stan, jídlo a voda, dohromady tahám skoro 80 kilo," popisuje Slávka realitu cestování se čtyřnohým parťákem. "Henry miluje vítr v srsti a když zastavím, sám vyskočí z vozíku, jako by chtěl říct: ‚Jedeme dál!‘," dodává.
E-bike by sice všechno ulehčil, ale Slávka zůstává věrná klasice: "Je to makačka, ale o to větší radost mám z každého kopce, který zvládnu."
Na svých cestách poznala mnohem víc než krajinu a sebe samou. V Indii například strávila půl roku jako dobrovolnice, pomáhala dětem s dětskou mozkovou obrnou. "Byl to můj nejsilnější zážitek. Viděla jsem, jak málo stačí k radosti - i když tam lidé žijí v podmínkách, které si u nás neumíme představit," vypráví.
Další půlrok učila lyžovat v Jihoafrické republice. I tam poznala jiný svět - kontrasty bohatství a chudoby, ale i neuvěřitelnou lidskost a soudržnost místních.
Po letech se také utvrdila v tom, že cestování autem nebo pěšky ji už neláká. "Na kole se dá jet dost pomalu, aby člověk viděl a vnímal, ale zároveň dost rychle, aby něco za den ujel," říká. Každý den má svůj cíl, a když dojdou síly, stačí jí najít místo, rozbalit stan a ráno pokračovat dál. "Je to obrovská svoboda - mít všechno, co potřebujete, na kole. Spím tam, kde se mi líbí - u jezera, na louce, u cesty, jednou dokonce i na hřbitově. Tehdy jsem měla klid a výhled na hvězdy," směje se.
Divocí psi
Její poslední velká výprava vedla do Turecka - 400 kilometrů okruhem kolem Kappadokie, přes písečné kaňony a zaprášené vesničky. "Bylo to náročné - 6 tisíc výškových metrů - ale nádherné. Místní lidé byli neuvěřitelně pohostinní. Dostala jsem hrozny, rajčata i čerstvý chleba. Pozvání na čaj jsem ani nestíhala odmítat," popisuje.
Ne všechny zážitky však byly idylické. Na trase ji několikrát ohrozili divocí psi. "Když se na vás rozběhne Kangal - obrovský pes, kterému saháte sotva k hlavě - je to adrenalin," přiznává. "Zažila jsem tři útoky psů. Srdce mi bušilo jako o závod, ale zachovala jsem klid. Vím, že zvíře cítí strach - proto se snažím nepanikařit," doplňuje.
Tajemné plány a důležitá síla
Slávka nejraději cestuje sama - nebo s Henrym. "Když jste sám, musíte se spolehnout jen na sebe. Překročíte vlastní hranice, posílíte sebedůvěru. A zjistíte, že zvládnete mnohem víc, než jste si mysleli. A někdy i víc než muži," dodává s úsměvem.
A kam povede její další velká výprava? To zatím neprozrazuje. Ale jisté je, že bude opět na dvou kolech a s větrem ve vlasech. "Čím víc cestuji, tím víc si uvědomuji, že můj seznam míst, kam chci jet, se nekrátí, ale prodlužuje," prozrazuje Slávka. "Možná jednou pojedu z Afriky až domů. Ale nechci se vázat plány - svět mě vždycky překvapí," uzavírá. A kdo ví - třeba příště nebude jejím cílem konec světa, ale jeho začátek.