reklama
 
 

StarDance mi převrátil život, v psaní blogu potřebuju pauzu, říká Marie Doležalová

Aktualizováno 29. 11. 2016 11:00
Kafe a cigárko nejdříve lidé znali z blogu Marie Doležalové, pak z její oceněné knihy a nyní se texty posunuly ještě dál, staly se audioknihou. Čte je sama autorka, přímé řeči velmi vtipně "hraje". Odhalování skryté tváře herectví jí přátelství ani pracovní zakázky nezničilo. "Lidé blog vzali s nadsázkou, s jakou vše bylo míněno. Herci chápou, že to nemyslím úplně vážně. Chci hlavně pobavit. Nestalo se mi, že by někdo můj zábavný kec pochopil nějak doopravdy," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Jaké to bylo, namlouvat sama sebe, svou knihu blogů?

Bylo to lehké i těžké zároveň. Lehké v tom, že jako herečka musím jindy pátrat po textu, proč to ten autor napsal, co tím chtěl říct, co u toho cítil, tak to mi tady odpadlo. Vždy jsem jen vzpomínala na emoci, kterou jsem u psaní blogu měla. Ale zároveň to bylo pro mě těžké, protože jsem se v tom někdy trochu ztratila. Chtěla jsem, aby audioknížka v ideálním případě vyzněla vtipně. Lidé mi říkali, že se smáli u mých blogů, tak jsem chtěla, aby audioknížka nebyla trapná.

Výsledek se povedl, ne? Text jste výborně zdramatizovala. Když voláte: "To byl on! To byl Karel! Zatkni ho! Karel Roden by přece nehrál nedůležitýho zametače!" nejde se snad nesmát…

Přizvala jsem ke spolupráci Zdeňka Duška, dělal nám v divadle hereckého kouče, jsme spolu zvyklí pracovat. Věděla jsem, že mi pomůže v momentech, kdy se zaseknu, najít ten správný výraz.

V posledním blogu z února 2016 vysvětlujete, že za vaši pauzu ve psaní může vítězství ve StarDance, že už se od té chvíle neumíte tak dobře shazovat a podceňovat.

Tohle je jen jeden z důvodů. Je to i tím, že mám pocit, že se mi témata už naplnila, že jsem k hereckému zákulisí už řekla tolik, co jsem potřebovala. Mám také pocit, že si potřebuju dát pauzu.

Byl úspěch ve StarDance takový životní zlom?

Něčím ano. Byl to každopádně velmi silný zážitek, jenž mi převrátil život, například vztahově.

Také píšete, ať vám dají čtenáři čas. Plánujete obnovení blogu třeba i o něčem jiném než o hereckém zákulisí, když jste v psaní tak úspěšná?

Psaní je spíše takový můj koníček. Sice jsem se stala autorkou knížky, ale psaní pro mě není profese, které bych rozuměla. Intuitivně píšu, dávám ven své pocity. Nedokážu v tomto ohledu nic slibovat a nic plánovat. Když to šlo a když ve mně bylo hodně témat, tak jsem zkrátka psala a dostávala to ze sebe ven. Teď ta témata nemám a nechce se mi legračně popisovat, co zrovna prožívám, tak to nedělám. Mám několik představ, jakým směrem bych mohla blogovat, ale nechci si podřezávat pod sebou větev tím, že bych to řekla dopředu. Chci si nechat svobodu, že to budu chvíli zkoumat, zkoušet, a když to nevyjde, půjdu dál.

"Nemusela jsem řešit, co tím chtěl autor říci, líčí herečka Marie Doležalová práci na audioknize Kafe a cigárko. | Video: Zuzana Hronová |  02:02

Jak si vysvětlujete kladné reakce svých kolegů na Kafe a cigárko, když na hercích nenecháte nit suchou?

Myslím, že je to oblíbené i proto, že já mám herectví opravdu ráda a píšu o něm s láskou. I když tam leccos na nás vykecávám, nepíšu nic negativního. Mám ráda pozitivní humor a pozitivní psaní, je v tom kladný náboj. Kdybych si tam jen stěžovala, tak by to nikdo nečetl.

Je to i tím, že jste se jako první odvážila poodhalit tuto odvrácenou stranu herectví?

To možná taky. Je to ten efekt, jako když sedí společnost u stolu a mluví se tam třeba o nějakém významném vědci. Sedm lidí neví, kdo to je, a jeden jediný z nich se odváží zeptat: "A prosím tě, kdo to je? O kom mluvíš?" A tím to ze všech ostatních spadne, protože získají odvahu přiznat: "Jo, já vlastně taky nevím!" Já jsem pojmenovala některé naše zvyky a zlozvyky a v tu chvíli se už k tomu nikdo nebál přihlásit.

Nemáte nyní problém se zakázkami, když jste v Kafe a cigárku zkritizovala režiséry, rychloseriály, konkurzy, cateringy, dabing, dětské pořady či kantýnu v České televizi?

Ono to takhle nefunguje. Lidi vědí, že píšu, tak když se mi něco nepovede, říkají: "Jdi a napiš to na svůj blog". Spíše si do mě v legraci rýpnou. Teď mi to například říkal Igor Chmela, který mi hraje tátu v seriálu Svět pod hlavou. Nikdo se nebojí, jsem diplomat, když se mi něco nelíbí, v blogu to zaobalím. Nikoho nejmenuju, nevyzrazuju věci, které mají zůstat nevyzrazené. Necítím se být jako bulvární novinář, spíše na věci nahlížím ze svého holčičího pohledu. A to doufám nikoho neurazí.

Setkáváte se nyní s poznámkami na váš blog třeba při natáčení? "Tak slečince u nás nechutnalo, tak slečinku už nebaví hrát pro děti…"

V kantýně České televize mi to ještě nikdo sežrat nedal. Jinak jsem byla mile překvapená, že lidé blog vzali s nadsázkou, s jakou vše bylo míněno. Herci chápou, že to nemyslím úplně vážně. Chci hlavně pobavit. Nestalo se mi, že by někdo můj zábavný kec pochopil nějak doopravdy.

V audioknize barvitě vyprávíte, jak herci tajně touží po popularitě, jak si hlídají, kdy s nimi vyjde v časopise článek, jak jsou nadšení, když je někdo pozve do talkshow. Po výhře ve StarDance a po oceněních Kafe a cigárka jste si popularity zažila celkem dost. Myslíte si, že je to to nejlepší, co může herce potkat?

Nepopisuju ani tak touhu být populární, jako spíše touhu herců být uznávaný za to, co se mu povedlo. Na to jsou hodně přecitlivělí. Po samotné popularitě jsem nikdy netoužila, ale zase vím, že je součástí mého povolání. Kdo si ji ozkouší, tak pozná, že je příjemné dostávat pozitivní reakce od lidí, ale na druhou stranu, když chce člověk být sám ve své bublině a uzavřít se do sebe, tak to úplně nejde a je to dost náročné.

Jolana Voldánová si do svého dalšího "Kafe" pozvala Marii Doležalovou. Herečku, která se proslavila Comebackem a Star Dance. | Video: Jolana Voldánová |  11:00

Zábavné pořady a společenské časopisy jsou plné veselých historek z natáčení a z divadla, kde svět herců působí naprosto idylicky. Vaše cédéčko je plné svízelů a trapasů. Kde je tedy realita? 

Myslím, že v hereckém povolání je to jako v jakémkoliv jiném. Třeba když vezmu lékaře nebo učitele, tak všechna tato povolání také mají své zákulisí. Učitelky věnují celý svůj život vzdělávání dětí, ale když se sejdou ve sborovně, tak si myslím, že se o žácích také nebaví hezky. Stejně i lékaři o pacientech se baví drsněji, než si představujeme. A není to nic zlého, každý si potřebuje na chvíli ze své role odpočinout. Herectví je pozlátko, navenek jsme načančaní a všechno zvládáme a pod tím je ta nervozita, nejistota a všechny skryté věci, které nejsou vidět.

Jak se změnil při vzrůstající popularitě váš repertoár postav, které hrajete? V audioknize líčíte, že vám byly souzené chudinky, které nikdo nebere, a že máte problém zahrát mrchu, natož pak zahrát ji živočišně.

Už hraju dospělejší postavy, možná už trošičku mrchy. Čistokrevnou mrchu bych ještě nezahrála, ale skrytou už jo. Lidé už o mně přestali mít dojem, že jsem čistě jenom hodná holka, ale už si myslí, že jsem skrytě malinká sviňka. A takové role já teď hraju – holky, které jsou navenek hodné, ale uvnitř skrývají trochu mrchu.

Na cédéčku rovněž popisujete, jak si jdou herci a herečky po krku, závidí si role. Nechrlí české herecké školy příliš herců na moc malý koláč?

Myslím, že je to spíše tím, že všichni herci chtějí hrát všechno, pokud možno hlavní role. Důležité je být trochu nohama na zemi. Když jsem se potkala s opravdu dobrými herci, tak jsem zjistila, že jsou naprosto normální, vědí, že na něco se hodí a na něco ne. Svým kolegům pak role přejí. Závistivost samozřejmě mezi námi funguje, ale já jsem ji v blogu hodně přifoukla. Zároveň jsme kamarádi, je to tak i tak.

Když se nyní zpětně ohlédnete na počátky své kariéry, třeba na moderátorku dětského pořadu Planeta YÓ, jak na to vzpomínáte? Na cédéčku líčíte, že jste měla přidělenou "funkci guru s dvěma culíky, kterému se smějí oči a má barevné oblečení".

Byla to pro mě velká škola. Já jsem na Planetě YÓ stála před kamerou sama a musela jsem vést hrozně dlouhé monology. Ještě jsem u toho musela být vtipná a poradit si se vším sama. Myslím, že mě to vychovalo. Je to vše propojené, i díky této zkušenosti jsem se odvážila psát a všechno pojmenovat.

Litera za poezii a román, to je jiná liga, říká vítězka Magnesia blogu roku a herečka Marie Doležalová. Příprava blogu je podle ní podobná přípravě na roli, cenu teď bere jako závazek. | Video: Martin Veselovský |  15:24

autor: Zuzana Hronová | 28. 11. 2016 9:00

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama