Vlastně omylem jsem narazila na článek o vraždě, která se kdysi objevila i v českých médiích. Informací bylo málo, ale pátrala jsem v archivních článcích, diskuzích, reportážích, a před očima se mi začínal skládat celý příběh. Mezi zmínkami jsem narazila na jednu, která mě zaujala nejvíc: muzeum, které měl zavražděný kdysi vybudovat, dnes stojí opuštěné. Našla jsem staré fotografie, pár amatérských videí a dokonce i stále fungující web muzea. To místo působilo jako z jiného světa, zvláštní a fascinující.
O pár dní později už jsme seděli v autě a mířili do Německa. Před domem nás přivítalo mládě mamuta, tiše zarůstající trávou. Pozemek byl neudržovaný, tráva šustila až u kolen a mezi ní se ztrácely zbytky kdysi hrdých exponátů. Některé poznamenal čas jen jemně, jiné se rozpadly a vrostly do divoké vegetace. Kdysi to tu muselo být kouzelné. Cestičky, tematické stavby, rekonstrukce pravěkých obydlí. Dnes tu ale téměř nic z toho nenajdete.
To nejzajímavější se však skrývalo za domem. Na dvorku stálo několik koster mamutů a mezi nimi on: Oscar, takřka v životní velikosti. A právě u něj se začíná odvíjet příběh tohoto místa.
Hledač pokladů v bavorských lesích
Bernardovi bylo tehdy šestnáct. Volný čas trávil hledáním pokladů v bavorských lesích. Na podzim roku 1975 se svým ručně postaveným detektorem narazil na obrovskou kost. Potomek šlechtického rodu tehdy poznamenal: "Příliš velká na vola." A měl pravdu. Spolu s kamarádem nakonec vyhrabal téměř celou kostru mamuta a pojmenovali ho Oscar.
Fosilie nejprve ukryl v ateliéru své matky a teprve po letech, když se vrátil z cest po světě, nález oznámil úřadům. Ty ho zpočátku považovaly za podivína s fantazií. Až zásah okresního úředníka a posudek mnichovského paleontologa Kurta Heißiga potvrdily, že šlo o nejlépe zachovalého mamuta ve střední Evropě. Nález byl starý přes 40 tisíc let a pocházel z neobyčejně dobře zachovaných usazenin doby ledové. S mamutem se našly i pozůstatky dalších zvířat - jeskynního lva, srstnatého nosorožce, obřího jelena - a dokonce fragmenty lidí a jejich nástrojů.
Objev vzbudil senzaci, ale i závist a spory. Bernard se rozhodl otevřít Mammutheum - muzeum věnované době ledové. Během pětadvaceti let tudy prošlo přes milion návštěvníků, lidí, kteří si tu mohli doslova sáhnout na historii.
Jenže město mezitím vybudovalo své vlastní muzeum. S kopií jeho mamuta. Bernard se cítil odstrčený. Zklamaný. Po smrti otce znovu odjel do světa a věnoval se experimentální archeologii a netradičním teoriím.
V roce 2017 se spolu s dcerou odstěhoval do Paraguaye, kvůli politice tehdejší kancléřky Angely Merkelové a měnící se atmosféře v zemi. Začal se živit restaurováním a prodejem houslí. A právě vlastnictví jedněch údajných Stradivariho houslí se stalo jeho osudem. Housle vyrobené Stradivarim v 17. a 18. století se mohou prodávat za miliony dolarů.
Když v roce 2021 odcestoval na pár dnů do Německa za zbytkem rodiny, nechal svou sbírku u souseda Volkera Grannase. Ten mu po návratu tvrdil, že sbírka při požáru shořela, ale ve skutečnosti ji ukradl. Bez certifikátů pravosti však byly housle neprodejné. A tak začalo zoufalé pátrání po dokumentech.
V říjnu 2021 vtrhli do Bernardovy rezidence dva muži. Ve vaně zastřelili jeho čtrnáctiletou dceru ranou do břicha. Bernard byl nalezen nahý na podlaze, jeho tělo neslo stopy mučení, smrt přišla ranou do zátylku. Pachatelé převrátili dům v honbě za certifikáty, jejichž hodnota mohla znamenat miliony dolarů. Policie zatkla spolu s Grannasem ještě dva muže. Přesto dodnes nebyl nikdo z vraždy obviněn. Případ zůstává nevyřešený. A zda se housle našly, policie nikdy neoznámila.
A Mammutheum? To od roku 2020 tiše chátrá a spolu s Oscarem mlčí. Hlídá příběh, který svět už skoro zapomněl. Příběh génia, snílka a člověka, který dokázal najít mamuta - a přesto nakonec zmizel bez spravedlnosti. Město o něm nemluví. Propaguje jen své muzeum. To, které vzniklo díky objevu mladého Bernarda.
Zdroj: The Guardian, Museen in Bayern
