Doktor Walter Freeman cestoval Amerikou se svým „ledovým hrotem“ a během minut navždy měnil lidské životy. Bývala to slavná medicínská metoda oceněná Nobelovou cenou, dnes je považovaná za symbol barbarského přístupu. Lobotomie se využívala k léčbě depresí, úzkostných stavů i jako forma trestu. Honba za zázrakem se změnila v nešťastnou kapitolu moderního lékařství.
Ztráta lékařské licence a mýtus o pojízdné klinice hrůzy
Dlouho po Freemanově smrti se zrodil mýtus, že lobotomii prováděl ve své upravené dodávce, kterou nazýval "lobotomobil". Freeman v autě však nikdy neoperoval, pořídil si ho po roce 1967, kdy přišel o licenci, a využíval jej k netradiční tour po USA za účelem dokumentace stavu svých bývalých pacientů a obhajoby lobotomie a svých vlastních lékařských postupů.
Freeman si totiž pečlivě fotograficky dokumentoval každou operaci snímky před a po zákroku, což mu umožňovalo budovat databázi "úspěchů" pro marketingové účely. Pacienti byli prezentováni jako produkty - před operací jako nekontrolovatelní a agresivní, po ní jako klidní a spolupracující.
Termín "lobotomobile" se poprvé objevil až v roce 1982 v knize Davida Shuttse, tedy celé desetiletí po Freemanově smrti. Sám Freeman tento název nikdy nepoužil.