Mold farm
Jednoho zimního večera se na internetu objevilo video z opuštěné farmy, která okamžitě upoutala pozornost svou rozlohou, stavem a tísnivou atmosférou. Nikoho tehdy nenapadlo, že o pár měsíců později se toto tajemné místo stane cílem průzkumu. Šlo o plně vybavený dům, pokrytý vrstvami plísně a opředený temnou pověstí. Podle místních zvěstí byla poslední obyvatelka nalezena mrtvá na koberci ve vstupní hale – její tělo prý leželo bez povšimnutí celé tři měsíce, než ho objevil soused. Koberec pod ní se začal rozpadat a zanechal na podlaze zřetelný otisk, který je patrný dodnes.
Tato historka, ač nepotvrzená, se stala silnou motivací pro návštěvu místa. V letních měsících tak skupina mířila k zapomenutému stavení ukrytému v německých lesích. Přístup ke stavbě nebyl snadný – cestu blokovaly dvoumetrové kopřivy a rostliny, které při každém dotyku vystřelovaly semena do okolí. Po zdolání této přírodní bariéry se otevřely dveře do domu.
Přízemí překvapilo svou velikostí – zejména rozlehlý obývací pokoj s krbem, jehož rozměry braly dech. Dům byl hrázděného typu, což odpovídalo typické architektuře regionu. Nad dveřmi vedoucími do stájí byl vytesán tzv. Hausspruch – požehnání i informace o roce výstavby. V tomto případě zněl nápis: „Kdo důvěřuje Bohu, je na správné cestě v nebi i na zemi. Kdo spoléhá na Ježíše Krista, přijde do nebe. 1786.“
Prostor byl ovšem výrazně poznamenán časem – místnosti pokrývala bílá plíseň, nábytek i textilie pomalu podléhaly rozkladu. V druhém křídle domu se nacházely salonek, šatna, společenská místnost a hudební salon s klavírem – všechny prostory působily jako výjev z minulosti zahalený v bělavé hnilobě.
V patře se nacházela moderněji vybavená část domu, kde bylo zřejmé, že někdo měl silný vztah k USA – místnosti byly plné předmětů s americkými motivy. Jak se později ukázalo, dcera někdejších majitelů se skutečně přestěhovala na Havaj. Přízemí pak sloužilo rodičům, kteří zde žili sami a udržovali čilou korespondenci s dcerou i přáteli. Dopisy, fotografie a osobní dokumenty zanechaly svědectví o aktivním společenském životě, který se postupně vytratil.
Podle úmrtního listu muž zemřel v roce 1992. Korespondence s dcerou pokračovala až do roku 2006, kdy záznamy náhle končí – právě v tomto roce pravděpodobně zemřela i žena. Vzhledem ke vzdálenosti mezi Havají a Německem a k náročnosti pozůstalostního řízení není překvapivé, že dům zůstal opuštěný.
Zvláštní pozornost přitahoval koberec ve vstupní hale. Byl silně poškozený, pokrytý plísní a zanechával na podlaze temný otisk. Přestože jinde ve stavbě voda nezatékala a ostatní koberce takové stopy nezanechaly, zde působil flek neobvykle. Byla tedy ona pověst o nalezené mrtvé ženě pravdivá? Přímé důkazy se nenašly, ale možnost, že osamělou seniorku postihl náhlý zdravotní kolaps, rozhodně nelze vyloučit.
Záhada tak zůstává nevyřešena. Příběh téměř 250 let starého domu končí uprostřed lesní vegetace, zanechaný napospas plísni a času. Místo zůstává mementem času, vzpomínek a příběhů, které nikdy nebudou zcela odhaleny.
Foto: Lost in Time - Urbex