Dánský režisér Gustav Möller po psychologickém thrilleru Tísňové volání uvádí do kin dramatický snímek Dozorkyně. Příběh diváka zavede do světa věznice a představí mu dozorkyni Evu, která svádí boj mezi povinností a a touhou po pomstě. Na úvod článku je důležité upozornit, že text obsahuje odhalení děje filmu.
Eva je zprvu empatická dozorkyně, zlom nastane v okamžiku, kdy na oddělení se zvýšenou ostrahou nastoupí vrah jejího syna. Žena se nechá k pachateli přeložit a rozhodne se mu pomstít.
Vězení není tichá klinika
"Vězeňství vyžaduje ve službě celého člověka, jedná se o neskutečně náročné povolání," říká psycholožka a pedagožka Soňa Haluzová, která film viděla. "Není tady prostor pro nějakou slabost nebo trauma, s nímž může daná osoba do služby přicházet. Jeden můj kolega psycholog říkával, že vězení není klinika, v níž je ticho a klid a chodí se v ní v bílém plášti," vysvětluje.
"Jaké Dozorkyně přináší poučení? Když člověk nastoupí do špatného vlaku, měl by z něj na první stanici vystoupit, aby zamezil větším škodám. Snímek ukazuje, jak náročná je ze spirály manipulace cesta zpět," míní psycholožka.
Podle pedagoga a bývalého ředitele Věznice Teplice Petra Blažka je velmi složité najít hranici mezi formálním a neformálním vztahem dozorců a dozorkyň s vězni. "Musíme zvažovat, zda vyhověním vězni v určité situaci nezavdáváme příležitost k následné manipulaci. Každý zaměstnanec vězeňské služby musí dopředu nad svým jednáním přemýšlet," říká. "Právě taková situace by mohla být příčinou mimořádné události, kdy může vězeň dozorce napadnout," vysvětluje.
Dozorci zažívají pocity bezmoci
Právě k napadení dozorkyně vězněm 007 dojde také ve filmu. S podobně náročnými momenty pomáhá dozorcům psycholog. "Muži-dozorci mají často za to, že danou situaci zvládnou bez pomoci, proto je důležité, aby jim pomoc byla nabídnutá automaticky," říká pedagožka a psycholožka Soňa Haluzová.
Dozorkyně Eva mimo jiné organizuje pravidelná meditační sezení, v českém vězeňském systému zatím podobná sezení na institucionální úrovni neexistují. "Každá vězeňská organizační složka má nicméně svého psychologa a stejně jako vězni, i pracovníci nás kontaktují, když zažívají pracovní i jiné problémy, s nimiž potřebují poradit," říká Haluzová.
Psycholožka také upozorňuje, že práce v prostředí věznice je stejně jako jiné pomáhající profese zatížená syndromem vyhoření. "Když pracujeme s problematickými lidmi, zažíváme mimo jiné také bezmoc. Mrzí nás, že se situace nelepší a nedokážeme ji ovlivnit," vysvětluje. "Důležité je, aby zaměstnanci uměli tento obrovský stres vyrovnávat," upozorňuje.
Mezi její doporučení patří mít přátele i mimo vězeňskou službou, nebavit se jen o práci a mít více zájmů. "Například hrát fotbal nebo jít na čundr do lesa," radí.
Cestou jsou dlouhodobé cíle
Odnětí svobody nemá za cíl jen trestat, ale také připravit vězně na návrat do společnosti, a pokud možno mu předat takové návyky, aby se za mříže již nevrátil. "Když naše povolání přirovnám k duchovenské péči, jsme takoví služebníci, kteří daného člověka provázejí a ukazují mu cestu. Alespoň částečně změnit vzorce chování u již dospělého člověka, které si nese z rodinného zázemí, je velice složité," říká Petr Blažek a dává konkrétní příklad, který podle něj může ve vězeňské praxi fungovat:
"Většina vězeňské populace se dostává do konfliktu se zákonem, protože nedokáže odložit momentální potřebu. I za cenu krádeže se zmocní věci, kterou teď chtějí. Cesta je podle mě vychovávat vězně k dosahování dlouhodobých cílů, které mají vyústění za rok, rok a půl," vysvětluje.
Blažek si zmíněný přístup ověřil jako ředitel teplické věznice, když s vězni budoval gotickou kapli. "Byla to velmi složitá cesta. Tři vězně, kteří se na stavbě podíleli, jsem seznamoval se základními architektonickými pravidly a učil je pravidla respektovat," popisuje. "Když jsme po roce a půl kapli otevřeli, vězni tak získali první ocenění v životě. Dodnes všichni tři fungují v běžném životě a do vězení se nevrátili," říká.
"Stejný smysl vidím v umělecké tvorbě. Když vězni tvořili, vedli sami se sebou vnitřní dialog. Přemýšlí, co budou dělat, až je pustí, jakou si najdou práci. Vrací se v mysli ke svému minulému životu a uvědomují si, že chtějí žít jinak," zmiňuje Blažek, který v současné době učí na Vězeňské akademii ČR.
Upozorňuje ale, že procento návratu daných osob do vězení by se dalo snížit také kontinuální péčí o odsouzené, která v Česku chybí. "Ve vazbě s vězni intenzivně pracujeme, snažíme se zvýšit jejich kompetence, aby se uplatnili na trhu práce, ale jejich propuštěním naše moc končí. Po vypuštění do života se o ně už bohužel nikdo nestará," uzavírá.
