Před rokem se nejen hollywoodské hvězdy začaly přiznávat k tomu, že se staly obětí sexuálního obtěžování. Hashtag MeToo tehdy zaplavil i české sociální sítě. Jak jste iniciativu vnímala?
Iniciativu jsem zaregistrovala poměrně brzy. A líbily se mi i první vstupy v českém prostředí, které vycházely například z kruhů lidí kolem genderových studií. Sama jsem se k #MeToo přihlásila, a přestože jsem nesdílela příběh, vzbudilo to v mém okolí rozruch. Lidi se mě ptali, co se stalo. A moje přiznání vyvolalo debatu i s velmi blízkými lidmi na téma, které bylo dosud neotvírané.
To, že se poté v USA a zejména v Česku začala šířit různá prohlášení, jak je hnutí nedůvěryhodné a útočné a podobně, je druhá věc. Ale první reakce, tedy sdílení zkušeností, se kterými se normálně nesvěřujeme, mi přišla sympatická i velmi silná.
Sdělíte svůj příběh #MeToo?
Ne, to bych jinak udělala už před rokem.
Přestože se ze začátku k vlně přidávaly další a další Češky a Češi, nyní se zdá, že zájem opadl. Čím to podle vás je?
Důvodů je řada. Česko nejsou Spojené státy, takže u nás není medializace osobních příběhů s politickou ambicí tradicí. Zároveň český veřejný prostor ovládla spíše nedůvěra a zlehčování tématu, proto si myslím, že přihlašování k #MeToo postupně ustávalo. Ale mezi lidmi, kteří se pohybují kolem výzkumu genderových studií, to stále je velké téma. Jen nejsme tak rychlí, abychom vyšli hned s nějakými závěry. Dlouho jsme řešili uspořádání semináře na toto téma. A tak v listopadu organizuje Genderová expertní komora konferenci, která se bude reakcí na #MeToo dotýkat.
Myslím si, že se téma nevyčerpalo, jen se stáhlo do ústraní a věnují se mu specialisté. Ale už to není spontánní zveřejňování příběhů, protože odezva ve veřejné debatě byla dominantě, negativní a to i ze strany veřejně známých osob.
O čem vlastně negativní debata v českém veřejném prostoru a upadající zájem většiny lidí vypovídají o tuzemské společnosti?
Mám pocit, že v českém prostředí jsme přesvědčeni o tom, že sexuální obtěžování, podobně jako sexuální násilí, není téma, které se naší společnosti a kultury týká. Problém se nepřipouští jako všudypřítomný a zlehčuje se v posledních letech na více frontách. To nenapomáhá povzbuzování lidí, kteří nějakou podobnou zkušenost mají. Společenská atmosféra je v poslední době negativně vyhrocená v otázkách inkluze, migrace nebo diverzity. A s tím podle mě souvisí i ozývání se obětí násilí. České prostředí není na tuto debatu zralé, nebyl čas ani prostor debatu dostatečně kultivovat. Ale tím nechci říct, že v USA není debata kolem #MeToo problematická, Spojené státy jsou velmi specifické. A rozumím i tomu, proč jsou Evropané ostražití, je to svým způsobem namístě a pochopitelné. Jen nedokážeme poznat míru.
Myslíte si, že kdyby se změnila česká politická kultura, změnila by se i debata okolo sexuálního obtěžování?
V době, kdy byl Jiří Dienstbier ministrem pro lidská práva, se tématům diverzity, inkluze, ale i feminismu dávalo hodně prostoru. Stále šlo o kontroverzní problémy nebo témata, ale prostor pro věcnou debatu zde byl. Myslím si, že pomyslné kyvadlo se nyní přiklonilo na úplně druhou stranu, takže všechna témata spojená s inkluzí, diverzitou nebo emancipací jsou vnímána negativně.
Dřív jsem si říkala, že je fajn, že už za sebou máme negativní fázi, teď se ukazuje, že na přiznání všudypřítomného genderově podmíněného násilí česká společnost nebyla zralá. Mnohokrát jsem přemýšlela o tom, co se děje. Souvisí to i s náladou ve společnosti, která je polarizovaná, a to i v akademických debatách. Ale jsem optimistka, takže věřím, že i lidi, kteří se angažují v problematice #MeToo, prošli sebereflexí, která určitě prospěje dalšímu vývoji. A myslím, že téma je lidsky natolik zásadní, že na ně zase dojde.
Případy sexuálního obtěžování přiznávaly především ženy. Existují ale také známé případy, kdy obtěžovaly ženy muže. Čím to, že případů hlášených muži je méně?
Iva Šmídová (45 let)
- Socioložka, specialistka na oblast genderových studií.
- Žije v Brně, je vdaná a má dvě děti.
- Působí jako docentka na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.
- Soustředí se na výzkum sociologie medicíny, rodiny a mužství v současné společnosti.
- Ve volném čase se věnuje chození po horách a zušlechťování nové zahrady.
To, že případy sexuálního obtěžování sdílely primárně ženy, proporčně odpovídá tomu, jak se to ve společnosti děje. V případě mužů je důležité téma vidět právě genderovou optikou. V jejich případě by šlo o přiznání dvojího selhání - že měli nějaký problém a ještě byli sexuálně zneužiti. Sexuální obtěžování souvisí se sexualitou méně, jde spíše o demonstraci moci. A tedy i muži se ocitají v situacích, kdy nad nimi má strukturní moc nějaká žena, i ona ji může zneužít. Stačí vzpomenout na českou kauzu Nečasových nebo zfilmované Crichtonovo Skandální odhalení.
Případy sexuálního obtěžování se vyskytují také v akademickém prostředí, vy sama jste dlouholetou členkou akademického sboru Masarykovy univerzity. Setkala jste se zde někdy s případy sexuálního obtěžování?
Pamatuji si, že v době, kdy jsem končila studium a nastupovala jako vyučující, se taková kauza řešila. Ale to bylo na jiné fakultě, kde bylo známo, že u některých vyučujících je pravidlo takzvaných otevřených dveří. Jména kolovala po fakultě. Ale to bylo na konci 90. let a musím říct, že sama působím na pracovišti, kde je pracovní kultura na vysoké úrovni, a doufám, že i kdyby tam k něčemu došlo, dotčení by se nebáli ozvat. Podle výzkumných zpráv ze školního i vědeckého prostředí to však v Česku zdaleka není pravidlem.
Letos v létě napadl francouzskou studentku Marii Laguerrovou muž, na kterého se předtím ohradila, když na ni dělal na ulici v Paříži oplzlá gesta. Změnila tedy podle vás kampaň vůbec něco?
V prostředí, ve kterém se pohybuji já, #MeToo na lidi určitě zapůsobilo. A myslím, že mělo velký dopad i na mladší generaci, která hnutí sledovalo. Kauza se podle mě stala precedentem, který bude mít do budoucna velký vliv především na mladší ročníky.
Co myslíte, že by pomohlo zvýšit povědomí a zlepšit pohled na oběti sexuálního zneužívání mezi lidmi, kteří nepatří mezi mladší ročníky?
Nejsem terapeutka, ani psycholožka. Ale ze své role socioložky můžu říct, že téma násilí budeme dále diskutovat a výstupy publikovat. Máme taky projekt s organizací Nesehnutí v Brně, která připravuje vzdělávací program na téma konsenzuálního sexu a vyjednávání o bezpečném sexu, který už dávno není jen o ochraně proti nemocem.
V souvislosti s #MeToo se častokrát objevují názory, že se jedná o spolčení feministek proti mužům, hysterické výlevy a podobně. Reagujete na to vy sama nějak?
Všichni žijeme ve své sociální bublině, takže v mém okolí nikdo takový názor neventiluje. Ale kdyby to přede mnou někdo řekl a neměl v sobě osm piv, což by věcné debatě jaksi bránilo, pustila bych se do debaty, kdybych se cítila lidsky bezpečně. Častokrát ale debatuji spíš s lidmi, kteří na kampaň nemají žádný názor. Se svými studenty jsem třeba probírala případ Bretta Kavanaugha, další příšerný článek Michala Viewegha v Lidovkách i reakci Pavla Houdka. #MeToo jsou velmi intimní a osobní příběhy, lidé jdou s kůží na trh a potřebují spíš podporu než nadávky.
Považujete ty, kteří se svěřili se svými příběhy na veřejnosti, za hrdiny?
Ano, nesmírně je obdivuji.
