Rozhovor – "Někdy není elektrika i voda. Lidi z branže to nepřekvapí a jsou na to stěhování zvyklí. Bláto, sníh, těžké podmínky, zamrzlá voda. Mnohdy nefunguje ani automatická pračka, tak pereme v ruce. To lidi zvenku nezvládnou," říká Hynek Navrátil, majitel českého cirkusu Humberto.
Kde jsou lidé od cirkusu opravdu doma? Jsou vítáni ve všech městech České republiky? A kam ve skutečnosti chodí komedianti na záchod? Přečtěte si rozhovor s ředitelem cirkusu Humberto Hynkem Navrátilem.
Aktuálně.cz: Cirkusákům se také říká komedianti. Není to pro vás příliš hanlivé?
Hynek Navrátil: Já jsem komediant a tímhle označením mě nemůže nikdo urazit. Herci byli také komedianti. Starého herce se to nedotkne, to možná jen někoho mladého.
A.cz: Cirkus jste se svým bratrem koupil v roce 1993. Co jste dělal předtím?
Od pěti let kydám hnůj u zvířat a u otce jsem pracoval jako ošetřovatel. V naší rodině jsem už totiž čtvrtou generací cirkusáků. Mému dědovi za minulého režimu cirkus znárodnili a byl rád, že mohl zůstat alespoň jako řidič. A to dopadl ještě dobře, jiným na štaci odjeli s celým cirkusem a nechali je na pláni jen v maringotce. Proto jsme s bratrem dělali drezéry u státních cirkusů (státní podnik Československé cirkusy, pozn. red.) a pomalu jsme se vypracovali.
A.cz: Jak se vám podařilo postavit se po revoluci na nohy?
Po slavné revoluci nám úřady řekly, že náš majetek už neexistuje a není co vracet. Bez zvířat bychom ale jako drezéři skončili. Mohli jsme si je ale od státu odkoupit, protože jinak by je utratili.
To byl rok 1991. Prodali nám zvířata, měli jsme je ustájená a vypadalo to, že se pro nás nic nezmění. Tehdy nebyly žádné české cirkusy a nám bylo vtloukáno do hlavy, že nic neumíme a že se u západních cirkusů nemáme šanci prosadit. Šok byl, když jsme se v Čechách uchytili a vyjeli jsme za hranice, kde jsme si připadali jako mistři světa. Protože opak byl pravdou, oni neuměli nic.
Když se člověk podívá do historie, tak právě v Čechách je tradice cirkusů velká. Češi a také Němci byli nejlepší na drezuru zvířat. Ještě před revolucí jsme se tak dostali do Holandska, kde jsme hráli cirkus po divadlech, a do Francie a Německa. Pak ale přišla z Čech zpráva, že naše zimoviště ruší a bude tam sklad Národního muzea.
A.cz: Kde tedy dnes máte zázemí?
Naštěstí jsme našli opuštěný teletník v Lysé nad Labem, který jsme si na tři splátky koupili. Dnes tam máme tréninkovou halu, dílnu a zázemí pro zvířata i lidi. Zůstáváme tam jen přes zimu, jinak po celý rok pendlujeme po štacích. Nejdříve jsme bydleli v Praze, museli jsme se ale celá rodina přestěhovat. Bez toho, abych zašel každý večer za zvířaty, bych nemohl jít spát.
Zahrady obchodují jen mezi sebou a mají pocit, že nám ke zvířatům odříznou cestu, ale nepočítají s tím, že i nám se rodí mláďata.
A.cz: Kde cirkusy vůbec získávají zvířata?
Zoologické zahrady cirkusům neprodají ani jedno zvíře, protože si myslí, že by se tu měla špatně. My ale už zachránili řadu týraných zvířat, kterým jsme buď našli nový domov, nebo je vycvičili a nechali si je.
Zahrady tak obchodují jen mezi sebou a mají pocit, že nám k nim odříznou cestu, ale nepočítají s tím, že i nám se rodí zvířata. Měníme si je mezi cirkusy navzájem a díky otevřené Evropě nejsme závislí jen na České republice. Jsem vyučený chovatel cizokrajných zvířat, takže si ohlídám, abychom je nepářili mezi sebou a nerodila se nám pak zdegenerovaná zvířata.
A.cz: O cirkusech je známo, že v nich pracují celé rodinné klany. Co tedy znamená rodina ve vašem zimovišti?
Žijeme tam s manželkou, dvěma syny a bratrem, jeho manželkou a jejich třemi dětmi. Bratr má sice vlastní cirkus, ale zimujeme na stejném místě. Je to rarita, i konkurence se tomu diví. Jeden syn drezíruje medvědy, lvy i zebry, dělá akrobatiku a ekvilibristiku (balancování, pozn. red.). Druhý dělá nožního žongléra a akrobacii. Já cvičím medvědy, velbloudy a psy. Manželka také vystupovala jako artistka, ale poranila si koleno, takže už skončila.
A.cz: V cirkuse tedy pracuje celá vaše rodina?
Ano, všichni, i moji bratranci. Dříve, když jsme byli mladší, hráli jsme jako rodina Navrátilů fotbal. Navrátilové proti zbytku cirkusáků. My dokázali postavit šestnáctičlenný manšaft, takže jsme měli ještě náhradníky. A nikdy nás neporazili!
A.cz: Cestovat z místa na místo asi není pro děti jednoduché. Jak to vypadá se školní docházkou?
Jako malé nás doučovali rodiče. Postupem času se zavedl východoněmecký vzor, takže se s sebou vezla vždy celá škola i s učitelkou. V maringotce bylo třeba deset nebo patnáct dětí podle toho, kolik bylo zrovna na štaci lidí.
Dříve bylo kolem cirkusu hodně personálu. Mívali jsme tucet řidičů, osm administrátorů, šest pokladních, čtyři lidi, kteří vozili poutače, třicet artistů a padesát lidí z technického personálu. Když jsme vyjeli do Ruska, tak museli vypravit stovku železničních vagónů. Teď už je ale lidí méně. Máme jen devět techniků.
A.cz: Proč?
Už si to nemůžeme dovolit, cirkus musí být rychlý a myslet ekonomicky. Dříve přijel do města jen jeden cirkus za rok, v současné době je to třeba šest během jednoho roku. V Čechách je totiž mezi 25 až 30 cirkusy a tři tak velké, jako máme my. Každý říká, abychom se dohodli, kdo kam pojede, ale nemyslím, že by to šlo.
A.cz: Jak vás česká města přijímají?
Jsou města, kde nechtějí vůbec žádné cirkusy. U nás na takovýto druh zábavy nejsme moc zařízeni. V zahraničních městech počítají, že budou hostit cirkus, lunapark a různé kulturní akce, proto mají plochy s pevnějším podkladem, přípojky vody a elektřiny. Většinou je podklad písek, takže když odjíždíme, tak to jenom uhrábneme a jedeme pryč.
V Čechách se jedná většinou o louku, kde když zaprší, tak to podle toho vypadá. Pravdou je, že když odjíždíme, tak už tam není tráva, ale snažíme se to dát do pořádku, aby když po nás za dva týdny někdo přijede, už vjel na zelenou trávu. Někteří to ale nedělají, což způsobuje problémy s městem. Proto už dnes nabízíme kauci, která by jim připadla, pokud bychom prostranství neuvedli do původního stavu.
Jsou věci, které se dědí jen v rodině.
Už řadu let jsme ale nebyli například v Plzni, kde chtějí za pronájem tak vysoký poplatek, že bychom si museli ještě půjčit, což už je pro nás signál, že nejsme vítáni. Velké problémy jsou také s rezervacemi. Můžeme mít i rok dopředu žádost a město stejně vpustí na své prostranství dva cirkusy po sobě. Oni v neděli odjíždějí a my v pondělí přijíždíme. Úředníci si asi myslí, že lidé kradou a půjdou dvakrát za sebou do cirkusu.
A.cz: S nevhodným prostranstvím mě napadá jedna slavná filmová věta: "Strejdo, kam chodí komedianti na záchod?“ Opravdu do hospody?
Ne, všechno si s sebou vozíme. Sprchy i záchody. Máme nádrž, která vydrží celý týden, a když odjíždíme, tak se jen vypustí hadicí do kanálu a jedeme dál.
A.cz: Jaký je za ta léta zájem lidí? Klesá vám návštěvnost?
Návštěvnost je ve všední dny nízká, samozřejmě oproti sobotě a neděli. Od 1993 si už ale lidé na naše jméno zvykli, takže s návštěvností nemáme problém. Dá se říci, že máme i fanklub diváků, kteří chodí pravidelně, proto se také snažíme mít pestrý program a každý rok ho měnit.
A.cz: Jezdili jste po celé Evropě, Rusku i Střední Asii. Kde jsou nejlepší diváci?
Pro mě jsou nejlepší diváci ve Francii. Každý výkon ocení, stojí, skandují a aplaudují deset minut po každém vystoupení. Pak také Rusové. Ti nás vždy zavalili kytkami. Půl hodiny jsme je po představení sbírali, až nám to bylo trapné. Němci jsou náročnější publikum. Ocení, ale dívají se kriticky.
U Čechů mi někdy přijde, že se ti lidé snad dopředu domluví. Na vystoupení přijde například 80 lidí a vytvoří fantastickou kulisu. Pak ale dorazí 300 lidí, a přestože jedeme naplno, oni se jen v tichosti dívají. Poté sice chválí, jak to bylo dobré, ale nezatleskají. To je ale to, co nás žene dopředu. Když je dobrá atmosféra, jedeme na 150 procent.
A.cz: Kde se tomuhle řemeslu dá vůbec naučit?
Někteří naši cirkusáci se učili v maďarských artistických školách, v Čechách žádná ale taková není. My si proto děti učíme sami. V artistice jsou totiž různé fígle, které jen tak někomu nevyprávíme. Jsou věci, které se dědí jen v rodině.
A.cz: Myslíte si, že těžíte ze jména, které nese váš cirkus po slavném románu Eduarda Basse? Televizní seriál je skvělou reklamou...
Určitě pomohl. To jméno ale hodně zavazuje. Proto si nemůžu dovolit špatný program. V Čechách si toho ale neváží. Vždy jsme reprezentovali Českou republiku nebo Československo, ale když vyhrajeme nějakou cenu, tak to doma nepocítíme. Jenom v zahraničí visí plakáty a reklamy s našimi jmény i oceněními, která jsme získali na různých festivalech. Když dovezeme cenu do Čech, tak tu po nás neštěkne ani pes.
A.cz: Čím si to vysvětlujete?
My jsme ti cirkusáci. Nejsme dotovaní a poslední čtyři roky musíme navíc platit silniční daň, přestože v celé západní Evropě ji kultura neplatí. Takže platíme stejnou částku jako mezinárodní doprava. Jejich tirák ale najede za tři dny to, co my za celý rok.
A.cz: Cirkusáci jsou uzavřenou komunitou. Kde jste se například seznámil se svou ženou?
Na turné v Rusku, kde vystupovala jako artistka. Není tajemstvím, že my komedianti se bereme mezi sebou. I když švagr má ženu z privátu, kterou zapojil do vystoupení. Většinou my odchytíme nějakou ženu, málokdy žena z cirkusu odchytí nějakého muže.
A.cz: Z privátu?
My jsme z branže a ostatním lidem se říká, že jsou z privátu. Kdybych to řekl vulgárně, tak žena z venku je chrapounka, to už se ale dávno neříká.
Cirkus Humberto
Vznikl v roce 1951 pod státním podnikem Československé cirkusy, varieté a lunaparky Praha.
Proslavil se díky románu Eduarda Basse a televiznímu seriálu Cirkus Humberto z roku 1988, ve kterém si zahrál například Jaromír Hanzlík, Radoslav Brzobohatý, Václav Postránecký nebo Jiřina Bohdalová.
V roce 1982 zkrachoval a o 11 let později byl znovu obnoven bratry Bohumilem a Hynkem Navrátilem.
Dnes je jeho majitelem i ředitelem Hynek Navrátil, který cirkus vede i se svými dvěma syny.
A.cz: Co byste tedy říkal, kdyby si váš syn našel takovou chrapounku?
Nic bych s tím nenadělal. Problém je v tom, že my se snažíme, aby se ti z privátu aklimatizovali, ale oni si na náš styl života těžko zvykají. Koncem týdne se balíme, musíme složit veškeré věci, zabezpečit skleničky a talíře, nebo pak není z čeho obědvat. Někdy není elektrika i voda. Lidi z branže to nepřekvapí a jsou na to stěhování zvyklí. Bláto, sníh, těžké podmínky, zamrzlá voda. Mnohdy nefunguje ani automatická pračka, tak pereme v ruce. To lidi z venku nezvládnou. Nic ale nikomu nezakazuji, já se s manželkou poznal takhle, ale v padesáti procentech to lidem z privátu nevyjde.
A.cz: Jak vypadá taková pravá cirkusácká svatba?
Veselá. Svatby jsou pro nás takové rodinné setkání, protože se všichni vidíme třeba jen jednou do roka. Musíme ale sehnat už větší stan, protože je nás vždy více jak 150.
A.cz: Blíží se Vánoce. Těšíte se domů, nebo jste doma na štacích?
Když v Praze stojíme delší dobu na jednom místě, tak mi to ani nepřijde. Jsme zabydlení a je to takový stereotyp. Odehrajeme představení, něco opravíme. Když ale musíme ještě k tomu pendlovat, do toho prší nebo poletuje sníh, je mlha, bláto, tak jsem večer hodně utahaný, a to se musím ještě usmívat na lidi. V zimovišti máme rodinný domek, kde je teplo a kde o Vánocích trávíme jediné volné dny. No a po nich jedeme zase nanovo.
