Po návratu z pěší pouti do Jeruzaléma zhruba před dvěma roky jste plánoval cestu do Afriky. Proč jste se nakonec vydal do Číny a Nepálu?
Ladislav Zibura: Když jsem napsal knížku o cestě do Jeruzaléma, uvědomil jsem si, že bych v tom chtěl pokračovat. Psaní mě začalo bavit a navíc měla kniha docela úspěch. Další cestu jsem proto plánoval tak, aby země, kam vyrazím, zajímala nejenom mě, ale i potenciální čtenáře, což podle mého Čína splňuje. Zároveň mi došlo, že na cestě do Jeruzaléma byl hodně zajímavý kontrast muslimského a židovského světa. Uvědomil jsem si, že přesně to najdu v Číně a Nepálu, v zemích, které leží vedle sebe, ale jsou naprosto odlišné kulturně, politicky i historicky. Navíc, o Číně každý všechno ví, i když tam nikdy nebyl, a z Nepálu lidé znají jenom hory.
Přestavoval jste si Čínu především jako zemi, kde vládnou komunisté a porušují se tam lidská práva?
Myslím si, že jsme k Číně hrozně krutí, přitom tam téměř nikdo nebyl a s životem běžných lidí nemá žádné zkušenosti. Po pravdě i já jsem si myslel, že tam budu konfrontován s šedivým socialismem. Ve skutečnosti to ale bylo naopak. Všední život Číňanů mi připadal barevný, plný jídla a kulturně velmi bohatý.
Na Čínu chybně pohlížíme tak, jako by před kulturní revolucí vůbec neexistovala a nikdy tam nebylo nic jiného než socialismus. Čína je ale přeci jednou z nejstarších civilizací, s obrovským kulturním odkazem a spoustou památek. Nepřipadala mi jako země, ve které člověk žije pod nějakým útlakem, který tam nepochybně je, ale turistovi není až tak zřejmý.
Obecně, co znám Čechy, kteří tam žijí, nehovoří o tom, že by byli konfrontováni úřední šikanou. My jsme například šokovaní tím, že tam nefunguje Facebook, ale podle mého existuje spousta zemí, kde se dějí daleko horší věci. Není třeba chodit daleko a stačí se podívat právě do Nepálu, kde tamní zkorumpovaná vláda bude dělat mnohdy horší věci než ta čínská.
Podle toho, co jste popisoval na Facebooku, byli Číňané velmi vstřícní a ochotní. Překvapilo vás to?
Já absolutně nevěděl, co od této země mám čekat, takže mě vlastně ani nemohlo nic překvapit. Nicméně Číňané ke mně byli opravdu mimořádně přátelští. Jde o velmi hravý národ. Zajímají je všechny nové věci a všechno mají touhu poznávat a osahávat. A já jsem jim připadal velmi zajímavý, protože je v Číně všeobecně málo turistů, a tím spíš v oblastech daleko od větších měst.
Samozřejmě ale soudím pouze na základě zkušeností ze dvou provincií, které jsem měl možnost procestovat. Jediné, co mě opravdu zarazilo, bylo vlastně to, že do Číny nejezdí moc turistů. Při tom je to podle mého vysloveně atraktivní destinace plná zajímavých míst.
Utkvěl vám v paměti nějaký konkrétní moment?
Čína je jeden takový velký moment, všechno tam funguje naprosto jinak. Vzhledem k tomu, že většinu času jsem trávil s tamními lidmi, jedl a přespával jsem u nich, velmi rychle jsem si zvykl i na jejich styl života. Evropu mi tam nepřipomínalo vůbec nic. A nejvíc mi asi v paměti utkvěl moment, když jsem se vracel zpět domů. Všechno mi tady připadalo hrozně maličké.
Jak jste se tam dorozumíval?
Vlastně velmi špatně. Poměrně hodně čínských dětí se anglicky učí ve škole, ale takovým tím asijským způsobem, náročným na slovní zásobu. V reálu pak neumí moc mluvit. Anglicky to tedy nešlo. Nejvíc se mi osvědčilo vůbec nemluvit, používat pantomimu a hlavně se hodně usmívat. Úsměv je totiž univerzálním dorozumívacím prostředkem naprosto všude.
Součástí vaší cestovatelské výbavy byla i fotografie Miloše Zemana s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem. Snímek vznikl během návštěvy čínské delegace v Praze a oba pánové si na něm připíjejí pivem. Použil jste ji?
Použil, oni mají hrozně rádi svého prezidenta. Stejně je potěšilo, když jsem poznal plakát Mao Ce-tunga, který jim velmi často visí doma na stěně.
Zmiňoval jste vládu v Nepálu v souvislosti s korupcí. Životní podmínky tamních lidí jsou tedy podle vás horší než v Číně?
To je strašně zajímavé. Mám pocit, že jsme se rozhodli, že zkrátka některé země budeme mít rádi a budeme do nich jezdit, a jiné naopak. O Číně se nesmí říkat nic dobrého, protože je špatná. O Nepálu naopak nesmíme říkat nic negativního, protože ho máme hrozně rádi. Turisté o něm ale mají většinou zkreslené představy. Znají z něj totiž pouze hory, kde se potkávají s těmi nejbohatšími, kteří žijí z turistického ruchu. Já jsem ale viděl vesnice, kde lidé žijí ve strašné bídě a kde nic nefunguje. Jakmile jsem o tom začal psát, okamžitě jsem rozčílil ty, kteří o Nepálu mají naivní a idealistické představy.
Proč jste téměř tříměsíční cestu po Číně a Nepálu zakončil zrovna na Kokořínu?
Šlo vlastně o takovou recesi. Napadlo mě to během poměrně dlouhého, dvacetihodinového letu z Číny. Říkal jsem si, že by bylo fajn přistát na Ruzyni a nejet rovnou domů. Tak trochu jsem se inspiroval i Cimrmany a hrou Dobytí severního pólu. Hodně jsem se i těšil i na Česko a chtěl jsem si zkrátka udělat výlet na nějaké pěkné místo, ze kterého uvidím do krajiny na všechny ty krásné věci, lesy a pole, které tady máme a které mi v Asii hodně scházely.
Dneska v 6 ráno naše letadlo přistálo v Praze. Domů jsem ale ještě nevyrazil. Potřeboval jsem navštívit poslední důležit...
Zveřejnil(a) Ladislav Zibura dne 18. červenec 2016
A opravdu jste v Číně a Asii neviděl nic tak "extrovního" jako na Kokořínu?
Já si myslím, že Češi chronicky přeceňují cestování. Máme pocit, že je největší hodnotou na světě, že mění životní priority. Podle mě to ale tak není. Jezdíme pak poznávat cizí země, ale zapomínáme na krásy té svojí. Na druhou stranu si ale samozřejmě díky možnosti srovnávat kouzlo a atmosféru Česka uvědomíme snáz. A že naše země je specifická, potvrzují i čeští emigranti, kteří se do své vlasti vrací. Naše slovanské kořeny jsou podle mého velmi silné. Američané, vykořeněný národ, který nemá příliš dlouhou historii, se jednoduše odstěhují do Austrálie, kde všichni mluví jejich řečí. Ale pro Čecha, který vyrostl na "políčku" ve středu Evropy, to přirozené není.
