O trutnovském festivalu se mluví hodně, hlavně v superlativech. Po prvním, oficiálně neoficiálním dni ale pořád hledám příčiny nebo aspoň náznaky příčin dosavadního úspěchu.
Čtvrtky tradičně patří přípravám na páteční ostrý start. Vychytávají se poslední mouchy a zkouší se, kolik pódia vydrží. Tentokrát jsou k dispozici dvě, ovšem na větší z nich se zatím nedostalo, i když první pozvaná kapela s velkým jménem by si ho zasloužila.
Killing Joke jsou tajemní. Anebo se tak tváří a snaží se kolem sebe tuhle aureolu udržet. I s postupem času, kdy hrozí nebezpečí, že se ukáže, že jde vlastně o průměr. Názory na jejich současnou kvalitu se různí. Zapřísáhlí kritici kritizují, neznalí křičí výborně. Jako na Trutnově.
Devadesát osm procent lidí se při jejich show bavilo náramně. Ale ať se člověk zeptal kohokoliv, z Killing Joke znal každý (druhý) pouze lídra skupiny, charismatického okultistu a bojovníka proti bezpráví Jaze Colemana, jelikož ho letmo zahlédl ve filmu Rok ďábla. Nic víc, nic míň.
Pro většinu nová hudební zkušenost. Nebo jenom hudba jako každá jiná. Protože na Trutnově vlastně nejde o to, kdo hraje, ale o to, že se děje něco alespoň trochu kulturního - a že se potkáte s přáteli.
Nová deska Killing Joke Hosannas from the Basement of Hell zazněla kompletně a zapadla do rodící se trutnovské atmosféry. Rozjezd byl pomalejší, než se u bývalých punkerů slušelo. Z nuly na sto za tři čtvrtě hodiny a třicet čtyři sekund.
Pak Jaz Coleman zahájil bojkot. "Izrael a Spojený státy se dočista utopěj v politickejch sračkách," zanadával si, tentokrát bez klobouku, a odplivl. Mrtvolný pach byl cítit ve vzduchu. Po hodině už všechno pulzovalo. Ale...
Dva přídavky, to je všechno. Rychlé střídání a Vítkovo kvarteto na scéně s ještě větším úspěchem, než měl Coleman. Pražskej démon, nejpopulárnější skladba Vítkovců, měla těsně před půlnocí něco do sebe.
Nemá tohle být festival pro starší? Ptám se sám, když zrakem přeletím (nejen) čtvrteční line up. Porozhlédnu se. Věkový průměr sedmnáct let, a to jenom proto, že se tu a tam ukáže nějaký pamětník.
Za atmosférou festivalu možná stojí drobnosti. Toi-toi kolektivní bubnovačka na mobilní záchodky, staří známí, kteří se objevují zničehonic, petlahve bez víček, protože je každému odšroubují hned při vstupu do areálu.
Doufám, že brzy budu moudřejší. Třeba díky The Presidents of the USA, zašlé star, která je dnes na programu.