Karlovy Vary - Britský režisér Michael Winterbottom se ve svém novém filmu pustil do žánru hluboce zakořeněného v americké půdě, a sice ke krimi takzvané drsné školy. Je to ostatně první snímek britského filmaře natočený v nezávislé americké produkci. Na začátku roku byl uveden na Berlinale, kde vyvolal kontroverzní ohlasy kvůli brutalitě některých scén.
Příběh texaského zástupce šerifa, který pod maskou bezúhonného strážce zákona páchá jednu odpudivou vraždu za druhou, jako by měl všechny náležitosti klasické drsné školy. Možná proto adaptace knihy Jima Thompsona, která byla poprvé zfilmována už v 70. letech, stojí prfávě na úderných scénách. Odehrává se v malém městečku, kde právo a pořádek není založeno na psaných pravidlech, ale na důvěře mezi členy komunity, kteří se znají a sdílejí zvykově udržované představy, co se má a nemá dělat.
Hlavní hrdina má respektovanou pozici a navenek se všemi vychází dobře, ale v nestřežených chvílích páchá zločiny, jež postupně celé společenství rozhlodávají zevnitř.Problém filmu je ale už v tom, že celá komunita není představena moc plasticky. Každá z postav má jasně vymezený vztah k hlavnímu hrdinovi, ale téměř tu chybí vztahy mezi vedlejšími postavami navzájem. Ostatní figury zřídkakdy něco vykonají jinak než ve vztahu k hrdinovi, čímž se prostředí filmu tříští na vzájemně nepříliš propojené oblasti.
Problematická je i hlavní postava. Je jasné, že má jít o figuru s tajemstvím, jíž diváci nemají beze zbytku rozumět. Do značné míry se to daří už díky obsazení Caseyho Afflecka: kombinace chlapeckého obličeje a přeskakujícího hlasu znějícího jako rozvrzané housle budí soucit i sympatie a zároveň nedůvěru v jeho spolehlivost a pevnost.
Asi nejlepším nápadem celého filmu jsou scény, které nechávají hrdinu s melancholickým pohledem skrze flashbacky vzpomínat na chvíle prožité s ženami, jež zavraždil. Typická chladnokrevná figura „plevele v zahradě" tím dostává nečekaný rozměr neurčité lítosti, která ale neovlivňuje jeho další jednání - čímž jeho brutální činy ještě získávají na nelidskosti.
Celkově je to ale je spíš postva rozpadlá než tajuplná. Pro jeho jednání můžeme ve snímku nalézt hned několik důvodů - od pomsty přes sadistickou zálibu v mlácení žen až po celkovou únavu ze života v monotónním prostředí městečka. Jenže ani tyto náznaky spolu také vzájemně nijak zvlášť nekomunikují; hrdinovu postavu můžeme libovolně tvarovat podle toho, na co z možných motivů položíme důraz.
Rozbitost hrdiny i prostředí je důsledkem toho, že snímek chce udržet pozornost diváků především skrze efektní scény. Scény vražd začínají klidnými pasážemi, kde hrdina klidným hlasem navazuje kontakt s obětí, a pak nečekaně a prudce udeří ve výbuchu surového násilí.
Vzhledem k tomu, že terči jeho nejbrutálnějších činů jsou postavy ztvárněné Jessicou Albou a Kate Hudsonovou, jež navíc předtím s hrdinou vystupují v erotických scénách, dostávají scény jejich surového bití silný nádech sexuálního sadismu. Což je rozměr v angloamerickém mainstreamovém filmu poměrně nevídaný.
Realismus scén násilí na ženách přitom stojí proti celkové poloze snímku, který typovým herectvím či ironicky použitou country hudbou vychází spíš z postupů žánrových filmů. Žánrová a realistická poloha však nevytváří vzájemné napětí, prostě se jen střídají podle toho, co je pro danou scénu právě vhodné.
Vrah ve mně tak nakonec nejlépe obstojí jako efektní a místy nečekaně originální braková zábava.
