Rozhovor - Snímek Věznice Írán (The Green Wave, 2010) odměněný na 13. ročníku festivalu lidsko-právních dokumentů Jeden svět cenou za režii natočil Ali Samadi Ahadi.
Autor přijel na poslední chvíli do Prahy, aby na slavnostním ceremoniálu převzal i druhou trofej za „film, který výjimečným způsobem přispívá k ochraně lidských práv". Snímku, jenž byl uveden s úspěchem kupříkladu na festivalu Sundance, ji dala porota pod čestným předsednictvím Václava Havla. (Recenzi filmu najdete zde.)
Jak film Věznice Írán vznikl?
Vše se odvíjelo od vzedmutí protestů kolem íránských voleb. Jak jsem sledoval události na internetu, byl jsem ohromen a ochromen; nešlo odtrhnout oči. Žiju v Německu a bohužel jsem nemohl být na místě, abych průběh revoluce natáčel. Ale posléze mě napadlo, že bych mohl příběh sestavit ze záznamů a svědectví přímých účastníků, kterým jsme pak pomáhali dostat se za hranice. Další součástí jsou videa z internetu a příběhy z blogů. V Íránu byla před volbami silná bloggerská scéna.
Jak "úspěšná" je v Íránu cenzura internetu?
Dnešní situace je jiná než před dvěma lety, dohled nad internetem značně zpřísnil. Tehdy filtrovali internetové stránky s obsahem kritickým vůči režimu. Ovšem lidé byli většinou s to najít způsoby, jak to obejít. Po volbách ale začali bloggery i novináře zavírat; hlídkují v internetových kavárnách. Snaží se - i když internet nejde kontrolovat na sto procent.
Ve filmu máte jako jednotící linku fiktivní příběhy dvou mladých Íránců - mladíka Kaveha a dívky Azandeh, které jsou tu zpodobněny ve formě „vloženého" animovaného filmu. Jak jste je vymýšlel?
Vycházejí asi z patnácti svědectví, které jsem dal dohromady coby dva výmluvné charaktery protivládních demonstrací. Celkově jsem pročetl asi patnáct set příběhů, většina si byla docela podobná a obsahovala podobné zkušenosti. Nechtěl jsem zdůrazňovat násilí, které rozpoutala státní represe. Než ukazovat šokující obrazy umučených těl, raději jsem tlumočil prožitek lidového vzedmutí z druhé strany.
Mohl byste dnes odjet do Íránu Vy?
Bohužel, to by nebylo bezpečné.
Na začátku filmu padne věta, že se Íránci marně snaží po sto padesát let najít vlastní hlas. A že každé generaci je zmařena šance na emancipaci. Je pro dnešní mládež islámská revoluce Ajatolláha Chomejního z roku 1979 onou „promarněnou příležitostí"?
Procházíme obdobím krize autorit. Mladí lidé vidí, že generace jejich rodičů se mýlila a je produktem minulosti, která napáchala řadu chyb. Je už nezajímá boj mezi komunismem, kapitalismem či islamismem, jako tomu bylo v 80. letech. Ty ideologie dnešní studenty neoslovují - volají po svobodě a liberalizaci. Žádají dodržování lidských práv.
Takže v pozadí nedávných íránských protestů byl i generační konflikt?
Tak to je a vždycky bylo. Ale tady jde ještě o něco víc - hlavním tématem je právě otázka svobody. Na rozdíl od generace svých otců se o ni mladí Íránci nebojí žádat.
Slavná autorka komiksů Persepolis Marjana Satrapiová říká, že se dnešní generace tolik nebojí i proto, že už nemá prožitek represí z 80. let, kdy končila řada lidí nadlouho ve vězení. Co s nimi ale udělá potlačení demonstrací, při nichž policie podnikala vražedné nájezdy ulicemi a mučila studenty na služebnách, jak ukazujete i ve filmu?
Věřím, že přes všechnu brutalitu se veřejnost už nenechá zastrašit. Lidé pochopili, že se časy podstatným způsobem změnily a že režim přestává být legitimní, ale drží se u moci násilím. I většina z patnácti tzv. velkých ajatolláhů (říká se jim Alláhovo znamení na zemi či Stín Alláhův přecházející přes zemi, pozn. MP) představujících nejvyšší duchovní autoritu se postavila proti současné tvrdé linii konzervativců. Režim dnes udržují v chodu revoluční gardy, zvláštní policejní jednotky. Ale národ nelze věčně držet na uzdě útiskem, musíte mít i vizi, myšlenku. Jinak celý systém dříve či později padne.
Po zmanipulovaných íránských volbách všichni čekali na projev „nejvyššího vůdce" Alího Chameneího - ten ale požádal lid, aby přestal demonstrovat, neboť tím nese zodpovědnost za masakry. Není to paradox, když vrcholný představitel teokracie mluví po třiceti letech jazykem šáhova režimu, který revoluce svrhla?
Nejvyšší vůdce Chameneí už nepředstavuje duchovní autoritu, na druhou stranu de facto stále kontroluje zemi. Podřízena je mu armáda i ony revoluční gardy. Svou podporou drží u moci i prezidenta Ahmadínežáda. Dnes nastala situace, kdy právě on udílí rozkazy. Z nejvyššího vůdce, který měl stát nad politikou, se stal straník.
Írán je zemí rozporů. Málokde se natáčejí tak humanistické filmy, ale vláda mluví atomovou rétorikou. Mravnostní cenzura je velmi přísná, ale občanská společnost mnohem rozvinutější než třeba v Saudské Arábii. Co si v této souvislosti myslíte o západní politice vůči vaší „zemi zla"?
Svědčí to jen o tom, že Západ Íránu vůbec nerozumí.
Silným prožitkem zelené revoluce bylo setkání davů s posléze poraženým prezidentským kandidátem Hosseinem Musávím na stadiónu v předvečer voleb. Ahmadínežád se pokoušel opozičního kandidáta zdiskreditovat, když zaútočil v televizním souboji na jeho ženu. A všichni viděli, že lhal.
To svědčí jen o tom, jak se režim chová k ženám a potlačuje jejich práva. Co ale Chomejní ani Ahmadínežád nevědí, je to, že si postupně budují silného protivníka. Největší silou revoluce byly právě dívky a mladé ženy tvořící až 60 procent účastníků demonstrací. V dnešním Íránu pro sebe nenacházejí uplatnění, třebaže jsou vzdělané, chodí do školy a chtějí se emancipovat. Za ta léta útlaku se zocelily. Ne náhodou se ikonou voleb stala dívka Neda, jejíž fotografie obletěla celý svět. Věřím, že právě ony mohou rozložit systém.
Mladí lidé říkají, že současný Írán je vězení. Co když všichni odejdou?
I to se může stát. Podívejte se na statistiky: Írán patří k zemím s nejvyšším odlivem mozků do zahraničí.