Rozhovor - Italský filmař Gianfranco Rosi kdysi natáčel v mexickém provinčním městě Juárez, kudy prý proudí drogy do Spojených států. Po letech se sem vrátil, aby natočil snímek o bývalém katovi mexické narkomanie, který unikl svým bosům a žije roky na útěku.
Dokument El Sicario - Pokoj 164 uváděný na festivalu Jeden svět se inspiroval příběhem, který už předtím popsal novinář Charles Bowden v textu The Sicario: A Juárez hit man speaks. Film na ploše devadesáti minut představuje pouze rozhovor s někdejším vrahem, který sedí v motelovém pokoji a vypráví kameře svůj krvavý příběh.
V netradičním dokumentu divák sleduje pouze vražedné ruce a naslouchá hlasu muže zahaleného v kukle, jenž líčí, jak mučil a vraždil tisíce obětí odsouzených a vydíraných narkomafií.
Když vás člověk vidí s čepicí a tmavými brýlemi, má pocit, jako byste se trochu maskoval. Nehrozí vám po natočení dokumentu nebezpečí?
Určitě se nemohu vrátit do Mexika. Film tam bude uveden na jednom z největších festivalů španělsky mluvených filmů, vyšel o něm desetistránkový článek v prestižním časopise El Proceso. Vzhledem k fungování narkomafie je to velmi citlivé téma.
Co by se stalo? Zapálili by vám kůži a pak ji pomalu trhali, jak se popisuje ve vašem filmu pomsta určená udavačům a agentům amerických úřadů?
Nevím, jestli by mi narcos dali vybrat. Jsem u nich na černé listině, ve filmu jsme poprvé otevřeně mluvili o tom, jak ovládají celou společnost. Dost možná by na mě vyzkoušeli všechny způsoby mučení, jež ve filmu teoreticky popisujeme jako praktiky narkomafie. Abych taky poznal, zač je toho loket.
Jak jste vůbec potkal El Sicaria a přiměl jej mluvit?
Hodně lidí se mě ptalo, jestli jsem to celé náhodou nenahrál - zda nejde o mockumentary s najatým hercem. Ale to, co vidíte, je holá skutečnost, kterou Mexičané dobře znají. El Sicaria jsem nepotkal někde náhodou na ulici, seznámil mě s ním můj dobrý přítel, novinář Charles Bowden. Řekl mi, že je to výborný námět na film, tak ať to hlavně nepodělám…
Proč chtěl mluvit na kameru, co ho k tomu asi vedlo?
Snaží se sám sebe i ostatní přesvědčit o tom, že lze žít opět normálně. Dost možná potřebuje vyprávět, čím vším prošel, aby si udržel sílu pokračovat dál. Někteří kritici psali o příběhu vykoupení, ale tak tomu není. Vyprávíme jen osudy člověka, který poslouchá příkazy. Podle jedněch nařízení měl nejdříve zabíjet, pak dostal - s nadsázkou řečeno - nového šéfa, když mu Bůh říká, že zabíjení je hříchem. Ve skutečnosti vede šílený život, kdy se musí každých pár měsíců stěhovat z místa na místo.
Nepřemýšlel jste o tom, že byste ho udal policii, aby stanul před spravedlností?
To mě ani nenapadlo. Pro mě je důležitější film, který upozorňuje na to, jak společností prorostla kriminalita a obchod s drogami - než abych volal policii kvůli jednomu z jeho služebníků. Za co by jej měli zabásnout? Jaké mají proti němu důkazy? Jeho příkladem naproti tomu osvětlujeme, proč bylo za poslední rok v Mexiku zavražděno na 35 tisíc lidí. Jestli by měli někoho obvinit a postavit před soud, jsou to představitelé vlády a bohatých mafiánů, kteří všechno ovládají...
Co představuje město Juárez, kudy proudí drogy do USA?
Je mrtvým průmyslovým městem, které kdysi dodávalo levnou pracovní sílu do USA. Posléze ho ovládl obchod s drogami, který vytlačil všechno ostatní. Všichni se na něm podílejí a žijí z něho; od chlapa prodávajícího na rohu tacos přes taxikáře a doktora po právníka a policistu. Určité domy jsou plné mrtvých těl, oběti se pohřbívají na zahradě.
Jaké to má řešení?
Pokud neodstraníte příčinu toho byznysu, tak asi žádné. Čím více tam pošlete armády, tím je jen víc mrtvých. Kdo může, utíká do Států. A co je stejně ohromující: všichni o tom vědí, ale nikdo o tom veřejně nemluví.
A lze tedy řešit problém drog putujících z Kolumbie přes Mexiko do USA?
Slyšel jste, že by někdo někdy vyřešil problém italské mafie? Problém je, že se stala sama o sobě ekonomikou. Dokud z ní lidé mají peníze, nemají zájem, aby mafie zmizela. Obchody drogových kartelů vynášejí miliardy dolarů, které putují k vyprání do zahraniční, aby se poté vrátily jako investice.
Člověk se při sledování filmu neubrání jakési zvrácené fascinaci všemi těmi zločiny, které El Sicario podrobně popisuje. Nepůsobí dokument nakonec podobně jako životopisy Hitlera či Stalina? Neměl by přinášet morální rozhřešení?
Jediné co vím, je, že se díváme hodinu a půl na chlapa v kukle - a ono to funguje. Neptejte se mě proč. Čím jsem byl fascinován já, byl spíše portrét duše člověka, kterého byste si na ulici nevšimli. Vypadá úplně normálně jako ostatní, na první pohled z něj nejde ani strach, ovšem skrývá netušené zločiny. Jakmile jsme spolu začali mluvit, bylo těžké přestat. Natočili jsme asi osm hodin monologu.
Změnilo setkání s ním i vás? Nezačne být člověk trochu otrlý po takové zkušenosti?
Myslím, že mě víc ovlivnily dva měsíce, které jsem strávil v Juárezu a byl přímým svědkem tamního života. Tentokrát jsem nechtěl ukazovat výbuchy ani krev na ulici. Cílem bylo vyprávět film s co nejméně prostředky, které by přitom odhalily pozadí toho všeho. A tak jsem se rozhodl natočit osobní a intimní rozhovor v obyčejném hotelovém pokoji, z něhož prakticky nevyjdeme; takových byste našel tisíce. Až postupně začnou uvnitř něj ožívat fantomy tajených hrůz, mučení a drogového obchodu, který ovládá vše okolo.
El Sicario provází svoje vyprávění kresbami. Je zajímavé, že ostatní lidi kreslí dětskými primitivními obrázky. Skoro si říkáte, jako by se v něm něco duševně zablokovalo, zabrzdilo. Myslíte, že se může bývalý mafiánský řezník „uzdravit"?
Bylo by zajímavé posadit El Sicaria na psychoanalytické křeslo. Poskytnul bych vám k tomu jeho knihu (smích). Nevím... Já jsem hlavně potřeboval nějaký vyprávěcí postup. Představte si člověka, který je zahalený, vidět jsou mu pouze ruce. Tak jsem mu dal do ruky fixu a sešit. Snad to pomohlo víc se ponořit do jeho příběhu.
Na mě ty ruce šílené působily. Vypadaly vážně jako pazoury, které mohly uškrtit řadu lidí. Přitom prý řadu let oficiálně pracoval jako velitel jednotky mexické státní policie a má univerzitní vzdělání.
Některým dokumentům se pejorativně říká mluvící hlavy, ten můj by se dal nazvat „mluvícíma rukama". Dopředu jsem mu řekl, že se ho nesnažím soudit. Jenom jsem ho nechal vyprávět na kameru, která se ani nepohnula. Za chvíli máte pocit, jako by se ze scény staly kulisy divadla, v němž El Sicario předehrává vlastní život. Hraje vlastní tragédii.
Je film i metaforou celé současné společnosti, kterou ovládá mafie a obchod s drogami? Už vás nemučí ve vězení za vaše názory, ale nutí vás k poslušné službě oběhu drogových peněz?
V první řadě je to dokument, byť s velmi neobvyklou vyprávěcí strukturou. Jakékoliv komentáře k naší společnosti bych nechal na divácích. Pro mě bylo důležité především ukázat společnost, v níž už není jasné, co je ještě stát a kriminální mafie.
Archetyp lidí, jako je El Sicario, kteří zabíjejí za peníze na objednávku systému, najdete všude jinde na světě. Jsou v Rusku, v Itálii, v Jižní, možná i v severní Americe. Nechci lidi poučovat, co je hlavní problém. Snažím se vyprávět příběh, ať si to každý nějak přebere.
