Recenze - Walter Stokman, režisér nizozemského filmu o neapolské kriminalitě Scena del Crimine říká, že chtěl natočit snímek, který by se k celému problému postavil z nového úhlu.
Nešlo mu prý o zkoumání struktur a charakteristik tamního organizovaného zločinu, ale o zachycení atmosféry města ovládaného strachem z pohledu obyčejných lidí, kteří zde žijí. Anotace v programu Jednoho světa charakterizuje film jako dokumentární esej, což je poměrně trefné, protože v něm lze vysledovat i opatrnou, přesto zřetelnou výchovnou stopu.
Scena del Crimine se skutečně vyhýbá přímému náhledu do světa zločinu. Snímek je rozdělený na několik částí mapujících okrajové jevy spojené s neapolským podsvětím. Nahlédneme do věznice na ostrově Nisida poblíž Neapole, vyslechneme vyprávění místního forenzního specialisty a vidíme zkušeného lupiče odsouzeného k domácímu vězení.
Jednotlivé části většinou přinášejí dlouhé monology protagonistů provázené ilustračními záběry, které s výpověďmi někdy souvisejí jen volně. Monology navíc zpravidla nepopisují konkrétní realitu, ale spíš individuální pocity, postřehy a nálady. Režisér ostatně tvrdí, že mu vlastně nezáleželo na situaci dnešní Neapole, ale prostě na tom, aby šlo o „místo nasycené strachem ze zločinu".
Neapolská kriminalita tu pak opravdu slouží jako víceméně anonymní kulisa. Film obsahuje několik sekvencí fotografií či záznamů průmyslových kamer, jež zachycují zločiny nebo jejich následky, ale nepodává k nim konkrétní komentář. Obrazy vystupují jako drastické momentky evokující tíseň z všudypřítomného násilí.
Že problém zločinnosti v Neapoli zůstává stranou zájmu, není nijak problematické, pokud zájem dokumentu leží trochu jinde. Horší je, že jednotlivé kapitoly se vzájemně zvlášť nepotkávají. Společným jmenovatelem je jen to, že jde o výpovědi lidí či skupin, které buďto mají zkušenost se životem v podsvětí, nebo se setkávají se zločinem z druhé, zákonné strany bariéry.
Kdyby každá z epizod opravdu vznikla na jiném místě, nic by se na výsledku nezměnilo. A nejenže tu Neapol slouží jako kulisa, ale také vztah ke zločinu na sebe bere v každé z kapitol dost rozdílnou podobu. I jednotná „atmosféra strachu" pak kvůli tematické roztříštěnosti nějak protéká mezi prsty. Nálada, kterou jako by se snímek snažil vyvolat, je chmurně lítostivá.
Častý hudební podkres, občasná stylizace obrazu do kontrastní černobílé i série fotek či záběry zločinů sugerují pocit politováníhodnosti zobrazované situace. Společnou emocí, kterou vyjadřuje velká část výpovědí, ve skutečnosti není strach, ale právě lítost - jež zní nejsilněji z úst odsouzených zločinců.
|
|
|
Odtud lze vypozorovat výchovný a dominantní rozměr celého filmu. Neapol je podle snímku prostor, jehož konkrétní obrysy zůstávají většinou v mlhách, pro jeho obyvatele je však zdrojem nekonečného smutku. Film většinou zůstává v této obecné rovině, jež říká, že tyranie korumpuje nejen pachatele, ale i jejich široké okolí.
Bohužel několikrát nenápadně rozšiřuje onu náladu i mimo oblast zločinu, třeba v záběru doprovázeném tklivou hudbou a komentářem zločince vzpomínajícího na své mládí. Obraz z bezstarostných tváří mladíků přechází na detail zapálených cigaret v jejich rukou; jako bychom slyšeli maminku, že cigaretou všechno začíná a odtud vede cesta do kriminálu. Podobně návodně působí kontrast mladých zločinců ve věznici z úvodní části oproti studentům policejní akademie v jedné z následujících pasáží.
Stokmanova dokumentární esej nakonec ze všeho skutečně nejvíc mluví o strachu z toho, co ze stavu zločinu v současné Neapoli není vázáno přímo na konkrétní reálie města. Je tu cítit až jakýsi strach z atmosféry strachu, ve které už není možné moc napravit, ale jen litovat minulých chyb.