Karlovy Vary - Z filmů uváděných letos v v hlavní soutěži upoutá belgický snímek Hitler v Hollywoodu už názvem. O nacistech se toho ale moc nedozvíme, zato budeme přesvědčováni, že hollywoodský film se těší tak širokému diváckému zájmu jen díky rozsáhlému spiknutí proti evropské kinematografii.
Nadávání na hollywoodskou komerci má v evropských filmových kruzích dlouhou tradici; evropská kinematografie se cíleně vymezuje vůči americké továrně na sny jako její „inteligentnější" a „hloubavější" alternativa. Samozřejmě ve spoustě případů to nakonec znamená, že evropské filmy jsou jen povýšenější a nafoukanější.
Svou intelektuální převahu nad hollywoodskou „zábavou pro masy" pak simulují spíš tím, že se vemlouvavě, ale povrchně otírají o různá společenská či obecně lidská témata. V důsledku pak vůbec nemá smysl vzájemně kvalitativně porovnávat kinematografie Evropy a Hollywoodu jako takové, protože na obou kontinentech vzniká spousta výborných i otřesných filmů.
U Hitlera v Hollywoodu je nicméně závist evropské kinematografie vůči diváckému úspěchu Hollywoodu přímo hlavním tématem. Na první pohled se sice zdá, že snímek chce vtipnou formou hájit zájmy Evropy vůči americké filmové hrozbě, ale jeho zápletka je tak absurdní, že nakonec spíš zesměšňuje evropskou paranoiu vůči Hollywoodu.
Film formou fiktivního dokumentu ukazuje, že americké tajné služby dlouhodobě sabotují evropský film, aby udržely dominanci Hollywoodu na filmovém trhu. Výstřední konspirační teorie tu má sloužit jen jako zábavný dějový rámec: má nalákat diváky na film, v němž pak na patřičných místech zazní ublížené hlasy evropských filmařů.
Jenomže tenhle rámec můžeme snadno chápat jako parodii na to, jak Evropa dělá z hollywoodské kinematografie strašáka. A tato podvratná interpretace pak úplně obrací původní smysl filmu v čele se zanícenými proslovy Wima Wenderse a Emira Kusturici v závěrečných titulcích.
Ať už chceme v Hitlerovi v Hollywoodu vidět obhajobu evropského filmu nebo parodii na protihollywoodské nálady (a snímek sám nám přibližně stejnou měrou umožňuje obojí), pozornost si zaslouží díky nápadité a elegantní práci s formou fiktivního dokumentu a se stylem.
Snímek nemá mít podobu hotového a sestříhaného dokumentu, ale spíš „nalezeného" hrubého materiálu, z nějž má být dokument teprve vytvořen. Podobné filmy musí vždycky najít vysvětlení, proč je v každé zobrazované situaci zapnutá kamera. V tomhle ohledu je film velmi pečlivý a dává si záležet, aby každý záběr ospravedlnil.
Úplně mimo realističnost naopak stojí nápad s barevnou stylizací obrazu. Některé postavy, jako herečka Maria de Medeiros nebo její kameraman, jsou snímány v jasných zářivých barvách, naproti tomu jiné postavy a prostředí ve stejných záběrech mají sníženou barevnost až téměř k černobílé. Výrazně barevné figury tak z obrazu doslova vyzařují. Škoda, že to nemá žádnou souvislost s dějem či vyzněním a působí tak coby samoúčelné ozvláštnění.
Jinak je ale na současnou filmovou komedii je Hitler v Hollywoodu až nepřirozeně vkusný; škodolibý divák by dokonce mohl říct bezzubý. Vyloženě vtipných situací je v něm poměrně málo (nejlepší je asi konspirační teorie o filmech Jeana-Luca Godarda) a velmi jemná energie snímku stojí více méně na pozvolna budované absurditě děje, při čemž do velké míry spoléhá na charisma herečky Marie de Medeiros.
To je v současných festivalových poměrech velmi nezvyklé, protože velká konkurence nutí filmaře k agresivním, konfliktním či extrémním počinům, které mají největší šanci upoutat v programech. Hitler v Hollywoodu naopak nemá šanci podráždit vůbec nikoho - nakonec ani ty příznivce hollywoodských filmů, protože se o ně spíš jen jemně otře, než by do nich skutečně bodnul.
