Karlovy Vary - Ozploatace neboli australský exploatační film sveřepě kráčel napříč žánry a zvysoka kálel na umělecké, etické a jakékoli jiné normy. Vzbuzují ve vás zájem hrdě pokleslé filmy plné nahých žen, stříkajících vnitřností, vybuchujících hlav, rozzuřených gigantických kanců, nebezpečných aut, kung fu atakdále?
Pak jste na správném místě a na úvod mohu dokument Kam se hrabe Hollywood jistě doporučit.
Říkám na úvod, protože ve srovnání s rétoricky podobným titulem Bezstarostní jezdci, zuřící býci je tento film o několik tříd horší. Na rozdíl od éry Nového Hollywoodu ale nemáte u ozploatace co do dokumentárního pokrytí moc na výběr, nic jiného pravděpodobně ani neexistuje.
Dokument je rozdělen na několik kapitol zabývajících se žánry (sex filmy, krvavé horory, automobilové a kung fu filmy) a kromě „mluvících hlav" je představí i v inspirativních montážích. Zákeřnost podobných montáží a ostatně většiny exploatačních filmů je v tom, že jsou zábavnější v ukázkách nebo z vyprávění než poté v plné metráži.
Karlovarská sekce Půlnočních filmů vybrala ty nejlepší, nejproslulejší a nejzábavnější, ale bylo jich víc, mnohem… mnohem víc. Dokument staví vlastní atraktivitu právě na montážích ukázek, obrazových kolážích, řízné hudbě, vzpomínkách dobových účastníků a - tradá… - na Quentinu Tarantinovi.
Pozorovat Tarantina, jak za doprovodu zuřivých gest entuziasticky vypráví o svých oblíbených filmech, je podobně opojné jako sledovat Martina Scorseseho. Pokud v sobě máte aspoň za nehet cinefilního nadšení, vyplaví se vám endorfiny, naladíte se na stejnou vlnu a máte pocit, že jste znovu v plné míře objevili svou lásku k filmům. Je to ovšem trochu podraz, protože Tarantino svým zápalem a encyklopedickou pamětí jinak dost nekoncepční dokument vlastně zachraňuje.
Ten je totiž vystavěn podobně jako filmy, o nichž pojednává; když na sebe nahrneš co nejvíc atrakcí, šokujících záběrů a verbálních peprností, je snadné si nevšimnout, že chybí scénář. Film střídá kolážní sekvence, historky z natáčení, o uvádění, o tvůrcích, dobové záběry z natáčení i odkazy na tzv. seriózní kinematografii (filmy Petera Weira). Postupně se přelévá z jedné polohy do druhé, nedrží jednotnou lajnu, tematické členění svévolně míchá s chronologickým.
Neuvěřitelně podnětných informací dostanete hromadu, ale bez ladu a skladu, historicky užitečné mezi bulvárními. Na konci máte spoustu vjemů a spousty jmen, ale na rozdíl od pečlivě vystavěných Bezstarostných jezdců, zuřících býků nedostanete žádnou jasnou mapu a nemáte konkrétní představu, co přišlo kdy a v souvislosti s čím. Mimochodem na Bezstarostné jezdce si vzpomenete hlavně v souvislosti s Dennisem Hopperem, u něhož se opět nezbývá než podivit nad zázrakem, že zemřel až letos…
Dokumenty o filmové historii nebo o specifických kinematografických fenoménech mám moc rád; a Kam se hrabe Hollywood rozhodně pro australskou žánrovou kinematografii udělal velkou službu. Jenže kdyby se méně snažil šokovat a více informovat, zobecňovat a výkladově vést; takhle je to především záslužná popularizace, která nemá precedens podobných ambicí, ale to neznamená, že je bůhvíjak dobrá.
Nicméně funguje - protože se ve mně vzbudila chuť se na některé z těch filmů okamžitě podívat. I když zdaleka ne na všechny, některé vypadaly jen jako „bizarní chuťovky". Ale je jisté, že podobně jako mnohé cormanovské filmy má řada ozploatací nezpochybnitelnou historickou hodnotu, ještě větší počet je docenitelný prostou láskou ke kinematografii, a naopak výrazně menší počet zaujme čistě esteticky.
Tak kouknout na dokument a dát se do objevování, ne?