Jednoduchá idea, jež se zrodila v hlavě tyčky jménem Alex Kapranos a posléze vskutku došla svého naplnění: Budeme dělat hudbu, na kterou by holky mohly tancovat. Bobe Harvy, starej kámo, ty se naučíš tady na tu basovku a pak už to nějak půjde. To bylo koncem roku 2001.
Nick McCarthy se zrovna přistěhoval do Glasgow z Mnichova. Mezitím, co se opíjel Alexovou vodkou u společných známých, stal se členem rodícího se tělesa a už jím zůstal, přestože mu k přijetí pomohla malá lež.
Na bicí totiž tenhle klasický pianista nezvládl ani jednoduchý rytmus, ač tvrdil opak. Dnes střídá kytaru a klávesy. Jako poslední se připojil Paul, v té době údajně nejlepší bubeník ve městě.
Následovalo období ilegálních párty a výstav v the Chateau, což bylo nejprve opuštěné skladiště, kde Franz Ferdinand poté, co jim Nickův byt začal být těsný, zkoušeli a vlastně i bydleli - s ilegálně připojenou elektřinou.
Policisté po nějaké době přišli na to, odkud vychází ten šílený hluk, a tak se the Chateau muselo přestěhovat do jiné opuštěné budovy; paradoxně soudu a vazební věznice z viktoriánské doby. Franz Ferdinand se stávají významnou součastí glasgowské underground-umělecké/hudební scény.
Bylo jim to málo - ostatně nevydali do té doby ještě žádnou desku. Podnikli tedy expanzi do Londýna, která přinesla jeden z nejdůležitějších okamžiků v historii kapely.
Chce to chodit na správná místa a potkávat ty správné lidi - třeba Laurence Bella z Domino Records, velkého, nicméně stále ještě nezávislého labelu. Rok 2003 = eponymní debut následující po řadě úspěšných singlů.
V té době už kytarovky úspěšně frčely, ale ta vlna ještě nenakynula do obludných rozměrů dneška. High-powered roztančený rock'n'roll Franz Ferdinand bylo přesně to, co publikum potřebovalo. Hity jako Take Me Out, The Dark of the Matinéé či Michael vystřelily Franz Ferdinand ke hvězdám.
A právě posledně jmenovaný song Michael je důkazem toho, že v praxi a i v Kapranově hlavě se původní myšlenka genderově zuniverzalizovala.
Homofobům se při téhle písni asi ježí kůže na hřbetě. Nicméně když to pochopíte, dojde vám, že Franz Ferdinand se tím prezentují jako kapela, na kterou můžou tancovat úplně všichni. A čtveřice na pódiu (či její zvuk z reprobeden; skočte si trochu po obýváku) si to bude užívat stejně.
You Could Have It So Much Better, albová dvojka z října loňského října, posunula kapelu k hutnějšímu zvuku - víc pro kluky, chtělo by se říct. Dospěli, což nemusí být vždycky pozitivum, nicméně v jejich případě se povedlo nabyté zkušenosti zúročit.
Ta deska je rockový nářez, do nejž je ale šikovně zakomponována i dřívější "rozvernost", takže nemusíte mít strach, že byste si už nezatancovali. Jen budete skáka výš a krční páteř dostane pořádné kapky.
A pokud to jde v obýváku, jaké to asi bude pod pódiem?
Vy, co jste prošvihli koncert v Roxy před dvěma lety, můžete si na tuhle otázku odpovědět 11. sprna na Výstavišti. Na Love Planet to bude tanec.