Tak těmhle zrcadlovitým iniciálám rozumí, myslím, zhruba celý národ. Ale protože se každý národ dělí na dvě poloviny, mužskou a ženskou, obávám se, že by mohly být dvakrát a různě vykládány. A tak pro jistotu: nejsme ještě tak daleko, aby fyzkultura splývala s kulturou, a poněvadž tento časopis patří hudbě, má pravdu výjimečně ta polovina, která ve své většině a hlavně dobrovolně nechodí na fotbal a díky této zaostalosti neví, že WM může znamenat něco jiného než
WALDEMAR MATUŠKA
Ale dost legrace, má se přece psát o zpěvákovi zábavné hudby a to je takřka vždy důvod k vážnému zamyšlení. Na počátku tohoto článku byla malá, soukromá anketa, v níž jsem dotazované žádal, aby se jedním přídavným jménem pokusili vystihnout důvod, proč se jim Waldemar Matuška jako zpěvák líbí, jestli se jim vůbec líbí. Odpovědi byly vesměs kladné - pochopitelně - a pominu-li názory jako "protože je revoluční", zůstala mi adjektiva "nekonvenční, osobitý, mužný, ironický, moderní a přirozený". Většina tázaných asi vyvozovala uváděné vlastnosti z Matuškova exteriéru a osobního vystupování a ne z jeho zpěvu, ale přesto se zásadně nemýlila. To se pokusím dokázat. Tak tedy:
JE NEKONVENČNÍ
Ale pozor, to je ošemetné tvrzení. Vždyť přece víme, že všechno, co bourá staré konvence, musí tvořit nové. Upřesněme si tedy: Waldemar Matuška byl spolu se Suchým a Pilarovou jedním z těch zpěváků, kteří při svém vstupu na semaforské jeviště i v prvních televizních relacích sesazovali z trůnu pěvecký akademismus a nažehlenou mikrofonní machu. Byl bouřlivákem a přitom natolik silnou osobností, že se nemusel ohlížet na vládnoucí pěvecký styl ani u nás, ani v zahraničí, ze začátku byl rozhodně více zpívajícím trampem než tradiční pěveckou hvězdou. Ale vzpomeňte si jen, jaké ostruhy dovedl dát dvé Árii měsíce či jak dovedl rozehřát tak prostou písničku, jakou byla Kočka na okně. Nedbal tedy na výrazové ani hlasové konvence a hned zpočátku dával daleko více ze sebe sama než z vnějších podnětů. Což znamená, že byl a
JE OSOBITÝ
Těžko byste před ním hledali zpěváka s podobnými vlastnostmi, jen snad s Jiřím Suchým mají některé styčné body. Ale co víc, ani po jeho takřka desetiletém (!?) působení jich není moc (a už vůbec ne dobrých), kteří by sáhli po jeho stylu. Zpěváci cítí, že kopírovat Matušku lze jen velmi povrchně a podstata jeho zpěvu není ve věcech, které nejsou smyslem, ale jen prostředníky zpěvu, ať už máme na mysli hlasovou techniku, či dikci. Nebo si snad dovedete představit například Lásku nebeskou, zpívanou vnějšími prostředky Matuškova projevu? Ale obraťme list a vezměme pro změnu třeba jeho scat. Je to vůbec scat?
Ano i ne. Rozhodně variace na slabiky la la la nenajdeme u žádného jazzového zpěváka a s tradiční pěveckou kulturou toto Matuškovo prozpěvování nemá také nic společného. Poslechněte si zase jednou jeho Slaný déšť a budete vědět, že řeč je nejen o tom, jak využívá neotextovaných chorusů, ale i jak významově melodii parafrázuje a s jak diferencovaným výrazem ji dovede zazpívat. Anebo se pokusme analyzovat jeho pěvecký styl - má mnoho rysů coolového zpěvu, v nasazení, rozvíjení i tvoření tónu, v typickém falsetovém nátrylu, ale lze si cool představit s takovou chlapskou drsností, vnitřní zainteresovaností, ba i strhující horoucností? To už mluvím o Matuškově lyrice, v níž zpěvák nešetří citovým nábojem, ale přesto
JE MUŽNÝ
Třeba v písni Buď pořád se mnou z westernu V pravé poledne. Matuškův hlas neduní jako v Popperově nahrávce, ale přece je skladbě, melodii i textu daleko blíže. Je v něm pravý chlapský smutek i upřímný mužný cit, který nelze nahradit ani operetní nasládlostí ani unylostí, ani patetickým trháním kulis. Jeho hlas, trochu vyšší baryton, má v sobě kovovou průraznost i jemně melancholické podbarvení. V operním zpěvu existuje pojem " slza v hlasu", myslím, že kdybychom ji hledali v tomto žánru, našli bychom ji především u Matušky. Pamatujete se ještě na jeho podání písně Padá hvězda nebo dueta Tam za vodou v rákosí ze začátku jeho "rokokového" období? Uměl tehdy být Pilarové stejně dobrým partnerem a protipólem, jako o pár let později Kubišové v písni Víc nechtěl by snad ani d`Artagnan. Anebo mám jmenovat Písničku pro Zuzanu? Vidíte, co titul, to takřka stoprocentní úspěch. Ale čím dosahuje této mužné lyriky, aniž přitom upadá do sentimentality, banality a citové fráze? Je to tím, že
JE IRONICKÝ?
Ano, především proto. Je ironický k druhým i k sobě. Má v sobě kus té zdánlivě lehkovážné ironie dnešní mladé generace. Zpívá o lásce, o svém citu či citu pomyslného hrdiny, kterého představuje, a přitom tento svůj cit ironizuje. Neznám výstižnější slovo, než nečeské "sichruje se" - nechává si otevřená zadní vrátka pro případ, že jeho cit bude nevyslyšen. Ze všech písní vzpomeňme alespoň jeho filmovou Terezu. Běda této písničce, zpívá-li ji zpěvák, který nedovede zachytit podtext písně a vyjádřit jej. Nemá-li text písničky onu druhou významovou rovinu, dovede ji Matuška do něj vložit, má-li ji - a proto se mu musely nejlépe zpívat právě Suchého a Šlitrovy písně, ale i třeba takové S čertem si hrát z Divotvorného hrnce - o to lépe. Tato ironie a sebeironie je pro Matušku tak typická a poněkud jiného druhu než u Suchého, že Karlu Kopeckému, autoru Schodů do nebe, původně určných právě pro Matušku, nezbývalo, než aby tuto písničku zazpíval do detailu okopírovaným stylem a la Matuška, pokud ji nechtěl připravit o úspěch. Ostatně, jak dopadl pokus interpretovat tento šlágr odlišným způsobem, je dostatečně známo.
JE MODERNÍ
Matuškův pěvecký projev ještě i dnes? V naší taneční písničce se od dob Matuškova nástupu leccos událo, nastoupili noví zpěváci, změnil se interpretační styl, odeznělo několik vln. A přece úspěchy Waldemara Matušky z poslední doby signalizují, že tento zpěvák je stále v kursu, a možná větším, než v době své pěvecké hegemonie. Proč? Protože teprve teď k nám dorazil celý ten proud country & western music, který Matuška, ten tulák s kytarou či banjem, v začátcích své kariéry signalizoval. Měl ve svém pěveckém projevu už tehdy leccos, co je pro interpretaci písní tohoto druhu charakteristické, neučesanost projevu, nedbalou eleganci ve výslovnosti, projevující se například protahováním krátkých koncových vokálů, celotónová vzestupná podtamenta v začátcích frází, i zdravý a jadrný přístup k písničkám. A tak není divu, že k jeho největším úspěchům patří právě tyto lidové americké písně, ať už mám na mysli jeho televizní Alabamu, či Jó, třešně zrály anebo jeden z jeho posledních hitů, Růži z Texasu.
Fotbalový WM systém zastaral, přežil se, byl překonán. Právě proto, že byl vykonstruovaný. Myslím, že z toho všeho, co jsem doposud napsal, vyplývá, že vykonstruovanost je to poslední, co můžeme v pěvecké interpretaci Waldemara Matušky objevit. Byl, je a zůstává moderní, protože
JE PŘIROZENÝ
A chcete-li objevit pěvecký systém Waldemara Matušky, pak je jeho hlavním znakem přirozenost. Přirozenost totho druhu, jakou se vyznačují ty krásně tvarované dřevěné plastiky, nazývané samorosty. Vyrostou bez péče člověka do fantastických podob a celá práce výtvarníka spočívá v tom tyto kusy s vloženým kódem uměleckého narůstání mezi spletí nehodnotného dříví objevit a s citem usměrnit jejich podobu. Waldemar Matuška je takovým pěveckým samorostem, to hlavní, hlas, umělecký cit i muzikálnost si přinesl už sebou a praxe udělala tu zbývající, cizelérskou práci. Tak se zrodil pěvecký typ novodobého trubadúra, jemuž jsme připsali na konto aktiv tolik pochvalných adjektiv.
Ukázku laskavě poskytlo Muzeum a archiv populární hudby
