Recenze - Bagdád je městem hrůz (z) televizního zpravodajství i válečnou pevností, kde se sotva dá normálně žít. Kdo by tak čekal, že bude mít filmovou školu.
Existenci tzv. Independent Film and TV College, kterou založili v roce 2003 původem iráčtí filmaři Maysoon Pachachi s Kasimem Abidem, zachycuje nizozemský časosběrný snímek Shuchen Tanové. Pod názvem Bagdádská filmová škola jej uvádí 13. ročník festivalu Jeden svět.
Výsledek je inspirativní nejen jako svědectví o všedním životě Bagdádu, kde jinak cizinec či kameraman mimo bezpečné zóny nepřežije. V prostředí všudypřítomné války a represe nabývá i samo filmové médium nových významů. Nejde jenom o filmy, kamera se stává i jakousi komickou zbraní proti násilí. Člověk se s ní snaží čelit hrůzám okolo; tvořivostí se zachraňuje před beznadějí světa, kde se všechno rozpadá.
Víc než bláhová kromika
Když Kasim Abid v roce 2009 obnovuje potřetí svou školu ve zničeném městě, je mu jasné, že cvičení na střeše budovy, kdy se studenti učí základní záběrování, působí směšně. Nad hlavami krouží vrtulníky, dole kontrolují vojáci checkpointy. Venku téměř nelze natáčet, neboť je všechno na zvláštní povolení. Když vás uvidí s kamerou v ruce, mohou vás taky na místě zabít.
Přesto zdejší studenti sní bláhové sny o filmové slávě, či dokonce o Oscarech, a přitom zápasí s obrazovou skladbou a světlem. Skoro posvátně naslouchají radám, které učitel dává mladým profesionálům. „Natáčet znamená převzít iniciativu v tom, jak ukazujete své okolí. Přijdete-li o svou kreativitu, jste mrtví," připomíná jim Kasim.
I sám tento „pozitivní dokument" působí podobným dojmem improvizovanosti i vypjatého idealismu jako úryvky toporných, ale upřímných studentských záběrů. Podkresluje ho dojemná hudba a doplňují režisérčiny excitované komentáře.
Přesto je víc než "bláhovou kronikou bláhového činu" v iráckém pekle, které se vlivem bombových útoků mění ve vojenskou pevnost. Vidíme v něm zčásti kradmé, utajené záběry ze střechy. Obrazy jsou pořízené skrytou kamerou na ulici či z jedoucího auta. Za chvíli nám celý film připomíná podvratnou vojenskou akci; jen na ozbrojené zabijáky se tu míří ze skrýše digitální kamerou.
Tento souboj v uvozovkách s realitou prokládají příběhy frekventantů, odhalující osudy těch, kdo jsou poznamenaní každodenní válkou a bolestí. Studenti nosí do školy drobné videodeníčky, jimiž přibližují svědectví ze svých domovů a ze čtvrtí nebezpečných pro cizince.
Mrazivá intimita
Bagdádská filmová škola ukazuje špinavé poničené ulice, v nichž se zdánlivě obnovuje normální život. Mohlo by se dokonce zdát, jako by se vracel k normálu. Na trhu se prodávají dětské nafukovací bazény, v provozu jsou školky. Ve dvoře klábosí stařeny.
Nakonec si lidé dělají legraci, jak často kvůli výbuchům vyměňují v oknech skla; člověk si zvykne. Jestli zanechá impresivní a „trochu bláhový" dokument silný dojem, pak je to právě mrazivá intimita pobořeného města, pokrytého všudypřítomným prachem a kameny.
Pod okoralou, zdánlivě klidnou realitou však probíhají běsy a hrůzy. Natáčení i společný život na škole pomáhá více než desítce protagonistů vyjadřovat vlastní emoce a zrcadlit osobní tragédie, o nichž se jinak nemůže otevřeně mluvit.
Ankidoo bydlí v násilném předměstí, Emar byl vážně zraněn při natáčení ve slavné bagdádské literární kavárně. Mohamedovi popravili bratra, jehož viděl se setnutou hlavou. Nedovede se s tím vyrovnat jinak, než že mu dál píše dopisy.
Film ponechává stranou ideologie či národnostní rétoriku. Nemluví o terorismu ani dogmatickém konfliktu náboženství či Západu s arabským světem. Ve druhém plánu nizozemského dokumentu vzniká obraz násilí, které má mnohem primitivnější i atavističtější kořeny.
Pro obyčejné oběti irácké války jej utváří jak dennodenní šikana checkpointů a vojenských kontrol, které vás zpovídají, kam jdete, proč máte tričko. Ještě nebezpečnější jsou nevzdělané bandy poháněné islámským radikalismem.
Denně se tu unáší lidé, vybuchují auta. Jak zazní ve filmu: mohou zabít holiče kvůli jeho práci. Nemusejí se jim líbit dlouhé vlasy, kohokoliv bez váhání odstřelí nebo popraví. Město stravuje nenávist, barbarské násilí a strach. Jsme svědky naprostého rozpadu společnosti zmítané chaosem, která se předtím stala nešťastným bitevním polem mezinárodního společenství. Někteří studenti na pár dnů mizí, aby se poté znovu objevili.
Jak postupuje semestr 2009/2010, nemůže se divák ubránit dojetí i sympatiím k tomu dojemnému i nemožnému podniku filmové školy. Nakonec skutečnost, že se frekventanti nevzdávají ambici a dále natáčejí, dává jakousi naději.
Celý podnik je trochu naivní a legrační, ale nejde se mu tak docela smát. V Bagdádské filmové škole vidíme snad poprvé druhou stranu iráckého konfliktu, kterou neukazuje televizní zpravodajství ani velká dramata o „terorismu". Zrcadlí se tu svět mladé generace Iráčanů, kteří chtějí začít normálně žít.
Projekce filmu: 11.03.2011 / 18:00 / Městská knihovna + Debata: Shuchen Tan (režisérka/director) + moderator: Hanka Urbanová /14.03.2011 / 20:00 / Atlas malý sál /16.03.2011 / 18:30 / Divadlo Archa.