Ale i kdyby do Prahy nakrásně přijela a v sobotu ve Stromovce zazpívala, hlavními hvězdami večera by beztak byli blues-gospeloví The Blind Boys of Alabama.
Nepřítomnost výstřední irské krásky se zlatým hrdlem zapříčinila nepřítomnost dalších dobrých pěti tisícovek diváků, kteří se nejspíš z neznalosti připravili o prožitek z fenomenálního vystoupení několikanásobných držitelů ceny Grammy.
Slepí hoši alabamští jsou jako formace činní už od roku 1939, ale po šedesát let zpívali Americe gospely, aniž si jich gramofonový průmysl všimnul. Až s příchodem nového milénia čtyři dosud žijící dědky "objevil" producent Chris Goldsmith.
Ve studiu jejich procítěný gospelový projev doplnil o elektrifikovanou bluesovou kapelu podstatně mladších muzikantů a v únoru 2002 už Blind Boys přebírají zlatý gramofonek za album Spirit of the Century vydané na značce Petera Gabriela Real World...
Že nejde o pouťovou atrakci a že ocenění nezískávají jen díky věku, o tom hravě a hned od prvních kusů hodinu a čtvrt trvajícího kouzelného vystoupení přesvědčili i Stromovku.
Autentičnost jejich spirituálů i vokální dokonalost (ne snad technicky bezchybná, spíš pocitově maximálně uvěřitelná) zprvu mrazily. Vzápětí však publikum rozzářily do širokých, až přitroublých úsměvů a zakrátko naprosto přirozeně rozvlnily do tance tak, že tleskalo coby další doprovodný rytmický nástroj.
Co víc, vystoupení Blind Boys nepostrádalo humor, lépe řečeno vtipnost. Lídr a zakladatel Clarence Fountain se činil a krom četných extatických skřeků třeba několikrát žertovně poukázal na věk seskupení: "Nám je tolik, že snad ani v bibli tak starej nikdo nebyl."
To Fountainův vpředu sedící kolega George Scott působil zpočátku nevýrazně a nepřítomně. Ale chyba úsudku! Jeho soustředění bylo fascinující. Vždycky vyletěl jako čertík a převzal vedení zpěvu s takovou bravurou, že to bralo dech. Zhruba v polovině koncertu - ne, že by to nebylo připravené - se nechal asistentem kapely odvést mezi obecenstvo a jednu píseň odzpíval zprostřed rozpáleného kotle na bezdrátový mikrofon...
A pak už byli oba staříci naprosto rozpumpovaní odezvou z publika. Vyskakovali ze svých židliček mrštně a s takovou frekvencí, že by to kardiolog sotva doporučoval i mnohem mladším jedincům - a zděšení spoluhráči z doprovodné sekce je museli umravňovat. Vtipné, neuvěřitelné a odzbrojující.
Jako vrcholné kousky lahůdkové série prvotřídního gospelu s bluesovou rytmikou se v sobotu rozhodně zapsaly Amazing Grace, všeobecně známý tradicionál proslulý spíše s textem House Of The Rising Sun, ale také This May Be The Last Time - rovněž spirituální klasika, zde v textu vtipně doplněna o "je to možná vůbec naposled, co spolu zpíváme" - a pak waitsovský cover Jesus Gonna Be Here i závěrečná Higher Ground od Stevieho Wondera.
Pravda, na festivalu vystoupili sice ještě výborní umělci jako Tyler Bryant a James Blood Ulmer, za domácí třeba Vladimír Mišík či Žlutý pes. Ovšem ve velkém stínu fenomenálních slepých černých dědků z Alabamy! I závěrečná dvouapůlhodinová show funkového guru Maceo Parkera už působila "jen" jako velmi slušná afterparty...