Karlovy Vary - Občas se poštěstí a MFFKV umožní setkat s někým, kdo není jen "hvězda", ale především výjimečná osobnost a profesionál - a nikdy na to nezapomenete. Vzpomínám s těmito pocity na Johna Cleese a Christophera Lee, od letoška budu s obdivem pamatovat i na Thelmu Schoonmakerovou.
Jelikož se nezřídka při vyslovení jejího jména setkávám s nechápavými pohledy, případně se zdvořilým "Jistě" (což je nechápavý pohled jiného typu), připomenu, že jde o ženu, která má vysoký podíl na tom, že jsou filmy Martina Scorseseho tak boží. Je totiž jeho stálou střihačkou.
Spolupracuje se Scorsesem už od jeho prvního celovečerního studentského filmu Kdo to klepe na mé dveře, pak spolu dělali na dokumentárních projektech a od roku 1980 bez přestávky pracují dodnes. Vlastně mimo jeho režii pracovala jen na jednom běžném celovečerním filmu - který produkoval.
Pokud vám pořád nedochází, jak významná tato tříoscarová střihačka je, stačí připomenout neuvěřitelné montáže boxerských soubojů v Zuřícím býkovi, revoluční sebevědomý střih ve filmech jako Mafiáni a Casino, případně úchvatnou scénu havárie letadla v Letci.
Kromě toho byla Schoonmakerová deset let manželkou režiséra Michaela Powella, kvůli jehož retrospektivě letos do Varů i přijela - a přestože v neděli ráno už musela odletět, našla si čas na posezení se "studenty" a obdivovateli.
Její "masterclass" měla vlastně podobu přednášky kombinující hlubokou zasvěcenost se cinefilním entuziazmem a konkrétními ukázkami z filmů. Kdo viděl její a Scorseseho fascinující dokumentární filmy Martin Scorsese v roli průvodce americkým filmem a Moje cesta po Itálii, umí si udělat představu.
Schoonmakerová představila Powella na ukázce z jeho filmu The Edge of the World z roku 1937, která byla režijně (i střihově, když už jsme u toho) hrozně dobře vymyšlená, ale dialogy pokulhávaly. Powell našel ideálního scenáristu právě v Emmerichu Pressburgerovi, s nímž později začal i režírovat.
Postupně pustila i ukázky z filmů Černý narcis, Život a smrt plukovníka Blimpa a nakonec ze Scorseseho Zuřícího býka. Všechny ukázky byly pedagogicky vedené; tedy průběžně komentované a zároveň doprovázené informacemi, co si o tom či onom myslí Scorsese.
Režisér tak byl na masterclass přítomen vlastně taky, byť nepřímo. Sám je obdivovatelem Powellovy filmařské práce - silnou měrou se podílel na jejím restaurování a znovuobjevování novými generacemi diváků.
Powell s Pressburgerem byli odvážní filmaři, kteří se nebáli prosazovat vlastní pohled na ožehavá témata; v průběhu války, kdy na tom byla Británie čím dál hůře, přišli s filmem o přátelství mezi Britem a Němcem (Blimp).
Ale protože výklad se odvíjel od konkrétních ukázek, nemá smysl se pokoušet jej rekonstruovat. Ostatně celá masterclass se natáčela na kameru, takže snad bude dostupná online. Pozastavím se spíše u toho, jakým způsobem Powell ovlivnil přímo Scorseseho.
Možná si pamatujete závěr filmu Po zavírací hodině. Hrdina se po prožité noční můře, kdy se mu stalo vše špatné, co se dalo, nakonec vrátí do pekla kanceláře, což dodává celému příběhu mnohem pesimističtější vyznění. Byl to Powellův nápad, který Scorsesemu doporučil - a on na něj dal.
Podobně přesvědčil Scorseseho, aby natočil Zuřícího býka černobíle. Zápas v Cerdanu (kde La Motta zvítězí) je pak velkou poctou Plukovníkovi Blimpovi, který Scorseseho inspiroval, jak se zbavit scény, která ho vlastně filmařsky nezajímá, protože je jasné, jak skončí. Podívejte se zde.
Velký prostor je věnován tomu, co souboji předchází, ale samotný zápas je mimořádně rychlý a maximálně elipticky řešený. Po ohromující steadicamové jízdě k ringu už to jde ráznaráz. Scorsese využil úplně jiné prostředky, ale celou scénu koncipoval podobně jako souboj v Blimpovi.
Setkání to bylo podobně mimořádné, jako je Thelma Schoonmakerová mimořádná, a navíc strašně vstřícná osobnost. Až zarážela její skromnost, když nikdy ani v souvislosti s vlastní prací nemluvila o sobě, ale jen o "Martym", případně o jejich práci.
Při vší úctě k Judovi Law, Thelma Schoonmakerová pro mě zůstane největším zážitkem letošního festivalu - respektive si neumím představit, co by ho mohlo překonat. Možná kdyby přijela i se Scorsesem.
Po masterclass jsem jí řekl, že v souladu s obecnými tendencemi se střih v jejích filmech zrychluje. Zatímco Zuřící býk měl průměrnou délku záběru 6,9 sekundy, Skrytá identita už jen 3,2. Začala se smát, poděkovala a řekla, že to musí vyřídit Martymu. Jeho reakci bych rád viděl.
