Rozhovor - Ředitelkou filmového festivalu lidskoprávních dokumentů Jeden svět, který se koná od 8. do 17. března v Praze a poté na dalších místech republiky, je druhým rokem Hana Kulhánková.
Nástupkyně Igora Blaževiče zostřila vizuál festivalu i apelativní tón programu. Říká, že nikdy neměli lidé tolik informací a prostředků, aby mohli změnit svět - takže o to méně by měli být lhostejní.
Program nadcházejícího ročníku tak není jen "tradiční" přehlídkou bezpráví ze vzdálených neuralgických bodů světa. Nabídka filmů se také snaží zachytit, jak tento stav reflektuje "blahobytnější část" obyvatel planety. Letošní snímky ukazují i to, že vyspělý svět má na "domácí půdě" své závažné problémy - a hlavně to, že se na jejich řešení chtějí podílet sami občané. Na důkaz doprovází ředitelka přehlídky své odpovědi tipy z festivalové nabídky.
Jak jste zvolili letošní téma festivalu?
Na začátku příprav na další ročník jsme byli ještě pod dojmem našich voleb, kdy se ukázalo, že se lidé najednou nebojí říct svůj názor. V mnoha městech a na radnicích se vyměnili politici. My jsme se proto rozhodli ukázat především další možnosti občanského aktivismu prosazujícího se na celém světě.
Hledali jsme filmy s pozitivními příklady dokazující, že má smysl se zajímat o věci kolem nás a snažit se je změnit. Nikdy jindy neměla společnost tolik informací, ani možností. Od toho i letošní motto: Naše energie je potřeba jinde... Doporučuji se podívat na film Roura z našeho programu. Jedním z hlavních témat se přirozeně stala také korupce, kterou bychom měli řešit každý ve svém životě.
Jak mapujete korupce v české společnosti či ve východní s střední Evropě?
Byla jsem překvapena, jaké filmy se nám podařilo sehnat. Ve většině z nich vystupují sami zbohatlíci, kteří získali majetek díky kontaktům na politiky. A co je zajímavé, ani se nebojí o tom mluvit. Nepředpokládají, že by se jim mohlo něco stát, dokonce se nestydí. Jako ve filmu Zločinci podle zákona necítí žádnou vinu. Berou za samozřejmé, jak přišli k penězům; že dokázali využít situace.
Jak přistupují ke korupci Češi?
Odvážím se tvrdit, že je tu korupce hluboko zakořeněná ve společnosti. Už dopředu očekáváme, že se po nás bude něco chtít. Že se nosí dárky do nemocnice, aby se tam dobře postarali o pacienty, že je třeba si předcházet úředníky. Samozřejmě zdaleka největším problémem zůstávají veřejné zakázky, v nichž se přelévají obrovské sumy peněz ne zcela korektním způsobem. Jen se podívejme na Drnovické catenaccio.
Jak může festival poznamenat to, že takřka v předvečer propukla revoluce arabského světa?
V přímém přenosu se revoluce objevuje na YouTube, na Facebooku. Dobré filmy zpravidla vznikají až z odstupu, nám se bohužel stalo, že změny v arabském světě začaly až poté, co jsme uzavřeli program. Alespoň se objeví v rámci nové soutěžní kategorie Nová média mění společnost, která představuje i podoby neziskových kampaní. Z Egypta rovněž přijede přímý účastník tamního revolučního hnutí.
Co tamnímu vývoji říkáte?
Nejsem expertka na tento region, ale přirozeně fandím revolucionářům. Je zajímavé sledovat, jak se celé vzedmutí přelévá z jedné země do druhé; na jak odlišné problémy naráží. Zároveň tamní společnosti stojí před těžkým úkolem, co bude dál. Nikdo nedovede odhadnout, kam se bude ubírat vývoj. Jaká vznikne vláda či jestli se občanům podaří si udržet svobodu.
Není arabská revoluce také zprávou o Západu, který zastihla nepřipravený, dokonce zprvu neschopný nějaké reakce? Jako bychom ani nepočítali s tím, že by tamní země mohly stát o svobodu…
Jak je vidět i ve filmu Nové tváře Itálie, Evropa se potýká s vlastní imigrační politikou. Domnívám se ale, že kdo jiný než my - lidé z bohatého Západu - by se měli naopak snažit porozumět různým etnikům a zejména muslimskému světu a pomoct jim.
Podle průzkumů nicméně platí, že lidé na Západě přispívají mnohem více na charitu či neziskové projekty než třeba občané z postsocialistických zemí.
Je to věc vývoje, kdy nabude i česká společnost pocit, že je dost bohatá. Aby se lidé začali dělit o část svého příjmu s druhými, z nějakého důvodu potřebnými. Ze zkušenosti vím, že česká společnost přispívá především tam, kde nastaly hromadné katastrofy. Lidé jsou schopni solidarity. Ostatně skvělým filmem na toto téma je Haiti - zemětřesení zblízka.
Na festival chodí mladí lidé, ale už ne tolik starší generace. Myslíte si, že se to může změnit?
Nemáme na to výzkumy, děláme si obrázek podle toho, koho vidíme v kinech. Je pravda, že nejvíc vidíte lidi mezi střední či vysokou školou a nějakou první vážnou prací. Na druhou stranu festival letos slaví třináct let, takže za tu dobu vyrostla celá generace dnešních čtyřicátníků zaměstnaných v dobrých džobech, kteří za námi chodí od začátku.
Věřím, že nějakým přirozeným způsobem i naše publikum stárne a zajímají je jiná témata; dokonce jsme vybrali kategorii filmů o právech seniorů Věku navzdory. Na druhou stranu se snažíme přitáhnout především dnešní teenagery, kteří jsou úplně jiní než naše generace. Mají jiné návyky, jinak konzumují filmy a jsou zvyklí více - jak se říká - zevlit.
No a stává se už i u nás, že manažeři na vrcholu kariéry začínají řešit, jestli všechny vydělané peníze za to doopravdy stály. A hledají nový vnitřní náboj, jak pokračovat. Tady bych upozornila na pozitivní film o krizi středního věku Plavou v tom.
Věnujete se i tomu, jestli a proč u nás jsme xenofobní vůči Romům, ale i Ukrajincům či třeba Vietnamcům?
Zvykli jsme se považovat za tolerantní společnost - ale jak se říká, jen do té míry, dokud se to nedotýká přímo nás. My Češi některé problémy rádi ignorujeme a neradi o nich slyšíme. Na festivalu uvádíme film Víta Janečka Skvělá příležitost o Mongolech, kteří jsou u nás na práci. Podařilo se mu zachytit, jak je lidi hodnotí apriori negativně, třebaže je vůbec neznají.
Máte na tričku Kim Čong-ila. Jak se žije s "posláním" lidskoprávních dokumentů?
To je triko z Jednoho světa z doby před třemi lety, kdy jsme měli diktátorskou sekci. No jinak lidé se mě na to občas ptají a já odpovídám, že se dá. Ročně vidím pět set filmů. Musíte se ale hlídat, aby vás ta práce ještě bavila a nezbláznil jste se z ní.
Nemáte někdy strach, že lidskoprávní dokumenty se mohou v současných médiích a na trhu s festivaly a filmy stát i jakousi zábavou?
To je dramaturgická otázka... Mohu jenom říct, že se na každý film dívám individuálně a v kontextu festivalového programu. V něm se snažíme zastupovat nejrůznější témata i svědectví. Myslím, že lidskoprávním dokumentem může být cokoliv, co vypovídá pravdivě o našem světě.
Spíš jsem měl na mysli, že na jedné straně můžete působit donquijotsky, ale na druhé straně je čím dál víc „cool" vypadat alternativně. Jak se s těmito dvěma „extrémy" vyrovnáváte?
Podle mého názoru nejsou lidská práva alternativou, ale měla by být přirozenou součástí hodnotového systému každého z nás. Je samozřejmě potěšující, že divácká obec Jednoho světa je obrovská, v minulých řech letech přesahovala návštěvnost festivalu 100 tisíc lidí - a doufám, že i letošním programem si tato čísla udržíme.
Když jsme začali korupcí. Myslíte si, že existuje i korupce v rámci financování festivalů?
Já jsem se alespoň s něčím takovým nesetkala. Náš festival ale taky netrpí žádnými hvězdnými manýry ani nemá obrovský rozpočet. Věřím v to, že se třeba i na pražském magistrátu vytvořila komise odborníků. Člověk vidí kolem snahy systém podpory festivalů nějak objektivizovat.
Jak lze vůbec financovat takový festival v době ekonomické krize?
Naštěstí máme druhým rokem generálního partnera, stejně tak se můžeme opřít o peníze z ministerstva kultury i magistrátu. Přispívá nám Státní fond pro podporu a rozvoj kinematografie. Sami však vidíme, jak je to rok od roku těžší. Festival se koná v březnu, ale teprve v únoru se dozvídáme, co nám kdo dá.
Když jsme začali korupcí. Myslíte si, že existuje i korupce v rámci financování festivalů?
Já jsem se alespoň s něčím takovým nesetkala. Náš festival ale taky netrpí žádnými hvězdnými manýry ani nemá obrovský rozpočet. Věřím v to, že se třeba i na pražském magistrátu vytvořila komise odborníků. Člověk vidí kolem snahy systém podpory festivalů nějak objektivizovat.
Jak vůbec probíhá celý proces výběru filmů do programu? Kolik lidí se do něj zapojuje a kde si filmy nejčastěji tipujete?
Filmy začínáme vybírat vždy od června, kdy zveřejníme výzvu a kdokoliv z celého světa nám může svůj film přihásit. Letos jsme vybírali z 1600 přihlášek. Paralelně s tímto vytipováváme dokumenty ze různých festivalů, máme více než 30 partnerských lidskoprávních festivalů. Čerpáme také z katalogů a webů, zároveň nám mnoho lidí posílá tipy na nejnovější filmy a samozrejmě každoročně objížídíme festivaly. Dlouhodobě spolupracujeme i se skupinou našich tzv. „nakoukávačů", kteří nám předvybírají filmy.
Finální výběr provádí pak tři lidi, kromě mě ještě Kateřina Bartošová, ředitelka programu Jednoho světa, a dramaturg Scott Hudson. Výběr je pro mě opravdu jedna nejvíce vyčerpávajících i z nejzajímavějších festivalových aktivit. Je vždycky vzrušující narazit na filmy o tématu, o kterém jsem do té doby nevěděla, nebo na film, který byl vytvořen ve velmi těžkých a nebezpečných podmínkách. Příkladem je v letošním programu uváděný čínský film Poslední útočiště.
Který film bylo letos nejtěžší získat - vyžadují třeba oscaroví kandidáti nějaké „zvláštní zacházení"?
Velmi napínavé to bylo s filmem Chodorkovskij. Domluvili jsme si to přímo s režisérem dávno před tím, než měl na Berlinale světovou premiéru. Před ním mu ale finální verzi filmu ukradli přímo z kanceláře v Berlíně, takže jsme opravdu začali mít obavy, jestli budeme mít možnost film uvést. Navíc se velmi často stává, že po Berlinale podobně výrazné dokumenty koupí velké distribuční společnosti, které mají samozřejmě jiné podmínky pro uvedení než pouze režiséři. Přesně to nastalo i v případě Chodorkovského, naštěstí se režisér Cyril Tuschi do Prahy na Jeden svět hodně těší, takže festivalu bude k vidění.
Zbývá vám po tom martyriu ještě energie na průběh festivalu? Jaká je vaše role během pražské přehlídky?
Tohle je velmi důležité nejen pro mě, ale pro celý festivalový tým. Je potřeba si energii hlídat a i během festivalu odpočívat, aby si to člověk opravdu užil, když strávil prakticky celý předchozí rok přípravami. Můj festivalový režim je velmi pestrý a nabytý. Snažím se být v pohybu, obcházím kina, bavím se s našimi dobrovolníky, pokladními, festivalovými diváky, ráda se zastavím na panelových debatách, koncertech. Hlídám celkový průběh veškerých činností a mám velké štěstí, že pracuji s opravdu profesionálním týmem.
A samozřejmě se setkávám s hosty, kteří na festival přijedou. Mám i hodně schůzek s partnery z řad festivalových organizátorů: bavíme se o filmech, které by mohli na svých festivalech uvádět, vymýšlíme společné aktivity na další ročníky, atd. Je to takový nekonečný kolotoč; už během festivalu je potřeba vymýšlet, co se bude dít další rok. A to mě hodně baví.