Recenze - Ruská zločinecká organizace v čele s šéfujícími vory v zakone má mimo jiné silný kinematografický potenciál. Fascinující svět symbolických tetování, pravidel vzniklých ve 30. letech ve stalinistických gulazích i organizovanost podle západních vzorů poodhalil před třemi lety David Cronenberg v thrilleru Východní přísliby.
Režisérovi však šlo spíš o vyobrazení konfliktu středostavovských postav s organizovaným londýnským podsvětím, nikoli přímo o detailnější vyobrazení ruské organizace.
Alexander Gentelev a jeho izraelsko-německo-španělský dokument Zločinci podle zákona uváděný nyní i na regionální části Jednoho světa se mu v něčem podobá. Ani tento film nijak detailně nezkoumá historii ruské mafie. Snímek portrétující tři významné vory - představitele organizace, kteří se ze zlodějíčků vypracovali v úspěšné businessmany - se dokonce dynamickým střihem a využitím autentického prostředí místy přibližuje až napínavosti žánrového snímku. Jeho hlavní deviza je však v tom, co přesně pak ono napětí vyvolává.
Nejde jen o atmosférické záběry různých prostředí uvozující každou scénu, které dokreslují atmosféru drsných líčených příběhů, nejde ani o intenzivní hudební doprovod. Samy vyprávěné „historky z podsvětí" a způsob podání připodobňují protagonisty k filmovým mafiánům a utvářejí z nich postavy „větší než život". Vzhledem k tomu, co na kameru říkají, to má své opodstatnění.
Podobně jako v případě dokumentu Kapitalismus - naše vylepšená receptura, v němž byli zpovídáni úspěšní rumunští podnikatelé, těží Gentelev z bezelstnosti, s jakou aktéři vyprávějí o činech daleko za hranicí zákona. Jen tady místo korupce dojde i na vraždy a líčení různých forem mafiánských praktik.
Postupně se ukazují střípky historie a znějí výpovědi příslušníků Interpolu. Ve zkratce se dozvíme, že z organizace svázané pevnými pravidly - nespolupracovat s autoritami či nemít rodiny - se v průběhu 80. let stala regulérní mafie nerozlučitelně prorostlá se státní sférou.
Z asketického kodexu úřadujícího ve stalinistických vězeních nezůstalo po pádu režimu skoro nic. Ve světě, kde byly údajně všechny banky napojené na organizovaný zločin, bylo více než lákavé ukrojit si svůj díl z koláče. Takže prezentované historické okolnosti slouží spíše „jako omluvenka" pro hrůzy popisované „hrdiny" snímku.
Příběhy vůdce gangu Vitalije Děmočky, který strávil téměř půlku života ve vězení, jsou kruté. Šokující však nejsou ani tak fakta, ale hlavně ona ochota bezprostředně o daných věcech hovořit. Byť je jasné, že i tak mnohé zůstává zamlčeno, vyvolává vychloubačný a sebestředný způsob líčení krvavého vydírání byznysmenů otázky po důvodech této otevřenosti.
Jestli ve zmiňovaném rumunském dokumentu vyvstává představa země natolik prorostlé korupcí, že vysoce postavení podnikatelé otevřeně bez skrupulí hovoří o tom, jak si nakradli, pak zde jsme konfrontováni s ještě nepředstavitelnější situací.
Seznamujeme se s proměnami situace v Rusku, padají slova, že po změně režimu byli zločinci důvěryhodnější než policie, ukazují se proměny náhledu na spolupráci s autoritami. Protagonisté se stylizují až skoro do Robinů Hoodů, přitom se aktivně podílejí na stírání hranic mezi politikou, obchodem a zločinem.
Zvolená stylizace stavějící na efektivní formě přitom (paradoxně) vzdoruje výtkám z přikrášlování skutečnosti, či dokonce z vykreslování mafiánů v lepším světle. Právě naopak: filmovost a beztrestná možnost zločinců-byznysmenů prezentovat se v takovém světle nejsilněji odhaluje vyšinutost společnosti, v níž se etická měřítka zcela zbortila.