Roura ukazuje, že věci kolem nás měnit lze. I filmem

Tomáš Stejskal
15. 3. 2011 7:00
Jeden svět uvádí "jednostranný" snímek o boji proti aroganci
Foto: Jeden svět

Recenze - Jedním z chvályhodných cílů letošního Jednoho světa je neinformovat pouze o bezpráví ve vzdálených exotických oblastech, ale poukázat též na problémy té blahobytnější části světa.

Co víc, ukázat, že „má smysl se zajímat o věci kolem nás a snažit se je změnit". A případ protestů irské vesnické komunity proti nezákonným praktikám společnosti Shell mlčky podporovaným vládou ukazuje, že věci měnit lze. Že David může obstát proti Goliáši, jak dokládá film Roura z letošního Jednoho světa.

Foto: Jeden svět

Téma střetu „bezbranných obyvatel" s nadnárodní korporací se nedávno stalo předmětem dvou českých dokumentů. Běh událostí i přístup filmařů se však radikálně liší.  Snímky Vše pro dobro světa a Nošovic Víta Klusáka a Doba měděná Ivo Bystřičana ukazovaly na lokální moravské půdě a v hlubinách afrických měděných dolů různé podoby boje s větrnými mlýny i absurditu počínání nadnárodních společností. 

Zároveň se snažily dotknout obecnějších problémů,  dát prostor oběma stranám a nechat promlouvat samu skutečnost.  V obou případech se představitelům moci (ale mnohdy i těm utiskovaným) dařilo zesměšnit sebe samé lépe, než by se podařilo sebeangažovanějšímu filmaři.

Roura naopak vypráví příběh o možnosti změny,  o smysluplnosti aktivního postoje, příběh zrovna v české lhostejné společnosti víc než potřebný.  Ukazuje jej pouze z jedné strany už proto, že zástupci Shellu odmítli mluvit na kameru.

Foto: Jeden svět

Film přitom nechce působit jen jako angažované dílo, hlavní motivací Rostearda O'Domhnailla bylo suplovat roli velkých médií, která o událostech kolem stavby ropovodu v oblasti chráněné Evropskou unii referovala zkresleně. Protestující rybáři a další vesničané se v novinách a ve zprávách objevovali jako směska bláznů, anarchistů a republikánů - to jen na základě pár neškodných pomatenců, kteří se též protestů zúčastnili.

O'Domhnaill využil znalosti prostředí, které mu bylo takřka druhým domovem, neboť do Rossportu od dětství jezdil za strýcem. Díky důvěře místních a malé nenápadné kameře se mu podařilo dostat se skutečně blízko - v přesném i přeneseném smyslu - k událostem probíhajícím dlouhých osm let a sledovat nepolevující protesty obyvatel. Nikoli anarchistů a pomatenců, ale rybářů, farmářů, učitelů, kteří tu prožili celý život. Nyní se bojí o svou bezpečnost a upozorňují na ekologickou problematičnost projektu.

Režisér pořídil množství záběrů z protestních akcí doslova jako jeden z davu, díky čemuž má násilí na převážně starších lidech svou působivost. Scény, v nichž je například jeden protestující odvlečen a hozen ze svahu, ukazují nejen na bezohlednost mocenských složek, ale též to, že podobné věci se nedějí pouze extrémistům brojícím za (pochybné) ideály.

Foto: Aktuálně.cz

Foto: Jeden svět

Hodnota snímku spočívá v sugestivním, ale ne vyděračském ukázání legitimního protestu proti aroganci moci.
Na druhé straně je pravda, že nedostatek informací - ať od nezávislých expertů či novinářů nebo vyjádření druhé strany, jež však byla snaha získat - spolu se zaměřením na tři výrazné postavy vykresluje přece jen trošku jednostranný portrét lidových hrdinů.

I snaha pohnout diváka pomocí pomalého hudebního podkresu a dlouhých záběrů na irské pobřeží je očividná.  A ze scén, v nichž se jeden z protagonistů blíží se svou rybářskou lodí k obřímu plavidlu společnosti Shell, aby protestoval bez ohledu na to, že bude opakovaně zatýkán, sice mrazí - přesto zavánějí  příliš snadnou heroizací.  Jestli původní záměr byl ukázat protestující v jiném světle než mainstreamová média, pak stálo zato výrazněji konfrontovat vlastní obrazy tamní komunity s těmi mediálními.

V souvislosti s tím se nabízejí i další otázky, kterými se film mohl detailněji zaobírat .  Jak velký vliv na prozatímní pozastavení výstavby ropovodu vlastně protesty měly? A není dokonce hlavním důvodem, že režisér se svým přístupem uspěl,  právě fakt, že věci dopadly tak, jak dopadly?  Nestal by se jinak snímek jednou z mnoha ukázek jímavých vyobrazení cizího neštěstí a snah učinit z bolestné skutečnosti silný příběh?

To vše jsou otázky legitimní a podobný „riskantní" přístup autorů je nemůže nevyvolávat. Vzhledem k tomu, že film neukazuje trpící oběti, ale protestanty,  a jeho neskrývaným cílem je aktivizovat diváka, se však minimálně vyhýbá lacinému dojímání.  A jeho sugestivnost má v tomto případě svůj jasný účel.