Bývalý umělecký šéf Dejvického divadla Miroslav Krobot má za sebou v roli režiséra řadu divadelních inscenací, na plátně debutoval v roce 2014 Dírou u Hanušovic. Ta sice nebyla dokonalá, dávala ale naději, že když si autor ujasní pár nesrovnalostí, může v budoucnu uspět.

Kvarteto. | Foto: Falcon

O tři roky později přichází Miroslav Krobot s Kvartetem a zdá se, že reflexi Hanušovic opravdu vnímal, nebo přinejmenším došel k podobným závěrům jako jeho kritici. Bohužel však vyvodil poněkud nešťastné závěry.

Z vesnice do města

Jedním z nejvíce kritizovaných a zároveň vyzdvihovaných prvků Díry u Hanušovic bylo její umístění na český venkov. Jedni tvrdili, že tím Krobot úspěšně vyvádí městské publikum z komfortní zóny, když ho nutí konfrontovat se s životem na vesnici. Druzí měli za to, že jde o samoúčelný karneval buranských karikatur, které slouží jen k pobavení Pražáků.

Snímek však každopádně dokázal rozpoutat diskusi jak o samotném konceptu, tak o jeho vztahu k publiku; a i diskuse se nakonec dá vnímat jako tvůrčí úspěch.

Mají peníze, ale nemají zájmy ani talent 

Kvarteto oproti tomu dělá snad to nejhorší, čeho se český film může dopustit. Vypráví o "městských chcípácích", zajištěných, zdravých a mladých lidech bez talentu, bez zájmů, bez charakteristik, trpících jakousi nespokojeností.

Související

Recenze: Seriál HBO Až po uši 2 je plný nerealistických figur a jejich povrchních konfliktů

5:09

Krobot sleduje čtveřici hrdinů, amatérských hudebníků, kteří se chystají na koncert. Tři z nich jsou v milostném trojúhelníku, čtvrtý je introvert a straní se světa.

Činy, myšlenky a problémy těchto postav jsou třeskutě nezajímavé, přesto mají autoři dojem, že jejich životní pouť publikum potřebuje sledovat. Že potřebuje vědět, kdo z nich se s kým vyspí a kdo u toho bude spíš smutný a kdo spíš veselý.

Po divákovi se chce, aby je litoval, že se nedokážou přestat litovat, i když jim nic nebrání žít své životy, jakkoliv si zamanou.

Nedá se říct, že vnitřní prázdnota a neschopnost najít jakýkoliv zájem a upřímný cit nemohou být námětem zajímavého filmu, třeba Michelangelo Antonioni na tom založil většinu své tvorby. Problém Kvarteta ale je, že nehledě na přítomnost nadsázky a humoru mu chybí sebereflexe.

Myšlenka odcizení (post)moderního člověka od světa, kdy právě nepochopitelnost a zbytečnost odcizení slouží jako téma příběhu, se v umění i filozofii rozvíjí dlouho. Manipulovat s ní jako s něčím objevným je dnes skoro legrační.

Kvarteto přesto polopaticky (v jedné ze závěrečných scén prostě postava formou školní přednášky odvypráví, co je štěstí) dochází k závěrům, které třeba zrovna Antonioni výrazně lépe vyslovil před víc než půl stoletím.

Humor provázaný s povrchní filozofií

Tato recenze věnuje tolik prostoru řečem o významu a filozofii proto, že tolik se jim věnuje samotné Kvarteto. Jeho ambice "být o něčem" jsou nezpochybnitelné a přítomný humor pramení primárně ze snahy podtrhnout vyznění, a to včetně absurdních dialogů, jež zní záměrně toporně a nerealisticky, aby podpořily dojem odcizení a samoty uprostřed davu.

Humor tedy komunikuje s motivy filmu a slouží ději, což si samo o sobě zaslouží pochvalu. Škoda jen že provázanost s vyčpělou a povrchní filozofií nevyhnutelně přenáší tyhle vlastnosti i na pokusy být vtipný.

Kvarteto nezapře, že je dílem primárně divadelního herce a režiséra. Nesnaží se vyvolat pocit realismu, naopak stejně jako na pódiu zdůrazňuje konstrukci. Tím se podobá třeba aktuálnímu Zabití posvátného jelena řeckého podivína Yorgose Lanthimose. Krobotovi ale bohužel chybí Lanthimosova nápaditost, s níž oživil principy antických tragédií.

Krobot se oproti tomu noří do klišé českých chcípáckých filmů. Unylost, zastaralost a okoukanost je zapsaná hluboko v DNA Kvarteta.

Přitom k tomuto výsledku došel tým, který o své práci zjevně přemýšlel a dal do ní hodně snahy. Kvarteto se nejeví jako náhodně slepená přihlouplá komedie, ale s péčí dělaný film. Tím smutnější jeho výsledná podoba je.