Pochmurné, skoro až depresivní počasí mohlo její hudbu a texty Jáchyma Topola snad jen umocnit a přidat jim na intenzitě.
Trochu jsem se nicméně obával; k hudbě Načevy, zvláště k albu Nebe je rudý, mám zvláštní niterní pouto. A jak jsem věděl, měla Monika vystupovat s Michalem Pavlíčkem a elektronické aranžmá měl mít na starosti DJ Five. Do hlavy se mi tak vkrádaly otázky: Neubere to něco z původní atmosféry? Nebudou akustické verze skladeb nemastné, neslané?
Hned po první odehrané skladbě jsem si však mohl oddychnout, opak byl pravdou. Michal Pavlíček je skvělý kytarista a pohotový improvizátor (jak se ukázalo při chvilkovém výpadku zvuku u DJe ve skladbě Místo) a spolupráce s DJem Five dodala skladbám nadpozemsky triphopový podkres. Občas mi výsledek dost silně připomněl hudbu Portishead, což jistě není urážka.
Monika zpívala nenuceně a bezchybně, její sametově hluboký hlas se snášel na publikum stejně zlehka jako ono stmívání a déšť, které najednou ztrácely původní nepříjemnost a stávaly se přirozenou součástí všeho kolem...
Mohl jsem být jen spokojen. Z mého oblíbeného alba zazněly snad všechny nejznámější skladby - Nebe je rudý, Místo nebo Měsíc (v novém koncertním podání moc hezký a pozitivní). Z dalších desek mimo jiné Velký ruce (Fontanela), Tvůj stín (Mimoid) nebo dnes už téměř kultovní Udržuj svoji ledničku plnou z prvního alba Možnosti tu sou.
Monika při zpěvu nezapřela herecké nadání a působila spontánně, nenuceně i zábavně. Jako přídavek, který si moknoucí publikum vyžádalo, pak zazněl song od Plastic People of the Universe - jako upomínka na Mejlu Hlavsu.
Kdo si v bohatém programu letošního SázavaFestu našel místo na Moniku Načevu, nelitoval. Pro mě osobně byla jedním z vrcholů festivalu.
