Rozhovor - Na závěr festivalu lidskoprávních dokumentů Jeden svět přijela do Prahy Mylene Sauloy, aby převzala hned dvě ceny za svůj dokument z Čečenska nazvaný Kdo zabil Natašu. Snímek je poctou lidskoprávní aktivistce Natálii Estemirové zvané Nataše, která byla za podezřelých okolností unesena z autobusové zastávky před svým domovem v Grozném a zavražděna 15. července roku 2009.
Film pátrá po jejích vrazích, ale i po podstatě mafiánského režimu Ramzana Kadyrova, který byl dosazen za druhé čečenské války Putinem. V neposlední řadě líčí osud ženy, které se odvážila postavit policejnímu aparátu, násilí a nespravedlnosti i za cenu vlastní oběti. Režisérka získala Zvláštní cenu Poroty Václava Havla za film, který přispívá k ochraně lidských práv, a Zvláštní uznání Poroty Rudolfa Vrby.
Jak jste se začala zajímat o Čečensko?
Dvacet let jsem žila v Kolumbii, kde jsem se připojila k tamnímu hnutí odporu. Lépe řečeno, natáčela jsem filmy o guerille a nespravedlnosti, které by dokumentovaly odboj v Latinské Americe. Zároveň jsem novinářka, moje reportáže přebíralo rádio RFI. Mimochodem nyní jezdím v karavanu po světě a natáčím dokumenty...
Vždy mě taky fascinovaly podobné příběhy jako z Asterixe - o malém národu, který se postaví na odpor proti mnohem silnějšímu protivníkovi. A pak na konci roku 1994 propukla první čečenská válka, která vedla k dočasné nezávislosti Čečenska. Tamním partyzánům se podařilo v horách odolat nájezdu ohromného ruského vojska provázeného leteckou podporou. Na chvíli se zdálo, že je to poslední země na světě, která je s to se postavit agresorovi. Ve francouzské televizi ARTE tehdy připravovali cyklus programů k 50. výročí konce války a k osudu sovětského impéria. Takže poprvé mě vyslali do severního Kavkazu oficiálně jako novinářku. Poté jsem už jezdila do Čečenska ilegálně, přes hory z Dagestánu. Ruské celníky šlo vždy snadno uplatit.
Jaké byly ony dvě čečenské války?
První válka byla zvláštní. Rusům šlo o udržení svého území Ruské federace, zároveň potřebovali zaměstnat armádu a rozpumpovat zbrojní průmysl. Cílem bylo rovněž odvrátit pozornost od skandálů Jelcinovy rodiny, od korupce a jeho alkoholismu. Naopak Západ byl zvědavý na to, v jakém stavu bude armáda po rozpadu Sovětského svazu. Cynicky řečeno, ten konflikt se všem okolo "hodil".
Druhou válku už vedl Putin…
To už bylo něco jiného, válka byla mnohem krutější. Putinovi pomohla do sedla, aby se stal neomezeným vládcem Kremlu a zároveň se zbavil oponentů či lidí jako Berezovskij. Nikdo jej do té doby neznal, Rusko bylo ponížené, armáda v rozkladu. Najednou se objevil někdo, kdo sliboval, že to srovná. Když jste s někým v Čečensku mluvil po první válce, všem bylo jasné, že se Rusové musí dříve či později vrátit.
Navíc se do toho začala míchat ruská tajná služba FSB, zatímco v Čečensku došlo k nástupu radikálního islámského hnutí. Jak to bývá, tajné služby a radikálové začaly hrát své hry. Pravda je taková, že se navzájem potřebují, aby si vyráběli nepřítele a posilovali vliv.
Například Putinovi přišla vhod tragédie 11. září, aby mohl sám vyhlásit v Rusku boj tzv. teroristům. Jsem přesvědčena, že lidé jako Šamil Basajev byli přímo či nepřímo produktem akcí FSB. Je těžké si představit, že by jinak mohla skupina kavkazských separatistů dojet až do Moskvy a obsadit tamní divadlo Dubrovka. Vždyť jsme v Rusku, kde na všechno potřebujete povolení! Samozřejmě je pravda, že islámisty zároveň financovala Saudská Arábie...
Jak jste se seznámila s Natálii Estemirovou, o jejímž únosu a vraždě jste natočila svůj film?
Kdo přijel v té době do Čečenska, musel ji poznat. Mým cílem nebylo nikdy točit filmy o válce, o Putinových hrách moci, ani o radikálech. Zajímalo mě, co se z člověka stane ve válce. Jak lze žít v zemi zničené válečnou zkušeností. A najednou jste uprostřed té beznaděje potkali ženu, která se snažila dokumentovat všechny zločiny, k nimž kolem ní docházelo. Sháněla materiály, sbírala svědectví a schovávala je pro budoucnost. Uprostřed toho šílenství bránila lidskost...
Kde se v ní brala podobná odvaha?
Podle mého názoru bylo důležité, že v sobě měla dvě kultury. Její matka byla Ruska, otec Čečen. Jakmile se rozhodl vrátit, Nataša jej brzy následovala do Čečenska, aby sdílela osud těžce zkoušeného národa. A když se pro něco dobrovolně rozhodnete, stane se z toho poslání; je to mise.
Nataša byla profesorka a novinářka. Ale po zničené čečenské zemi chodila elegantně oblečená, dokonce v botách na vysokém podpatku. Tváří v tvář brutálnímu režimu si uchovávala důstojnost, zůstala uvnitř svobodná. Měla něco společného s Annou Politkovskou, kterou rovněž nechal putinovský režim zabít. Věřila přese všechnoo, že je možné vybudovat demokratické Rusko. Tři měsíce před její smrtí Natašu všichni varovali, dokonce pracovníci lidskoprávní organizace Memorial jí zakázali mluvit. Všichni věděli, že se smyčka utahuje. Ale ona odmítla ustoupit...
Když člověk přijede do Ruska, nelze si nevšimnout, kolik je všude kolem policajtů i podivných "veksláků", policejních aut s majáčky a tmavými skly. A najednou potkáte ženu, která je s to se postavit absolutní policejní moci. Není to obraz východní Evropy?
Asi máte pravdu. Podívejte se na všechnu tu korupci a prodané duše. Jsou to z velké většiny muži. Před lety jsem natáčela snímek o aktivistce působící v tajném městě, které spadalo do oblasti ruského jaderného programu. Nedovedete si představit, jakému tlaku byla vystavena... V organizaci prosazující nějaký obecný prospěch vidíte pracovat zpravidla samé ženy. Musí se částečně obětovat, vzdát se rodiny, nemají manžele. Je to "ztracená" generace žen, která se snaží zachraňovat postsocialistický svět.
Ve vašem filmu je i rozhovor s Ramzanem Kadyrovem.
Je jasné, že to je člověk vzešlý z války, který se podle toho chová. Rusové si mohou říkat, že Kadyrov je hajzl, ale je to "jejich hajzl". S Putinem si byli navzájem velmi prospěšní; oba ze svého spojenectví profitovali. Když se podíváte na výsledky prezidentských voleb, právě v Čečensku získal Putin 99,9 procent hlasů. Za tím je oddaná práce Kadyrova, který nechal od války přebudovat s velkou slávou centrum Grozného. Hlavní třída, kdysi zvaná Třída vítězství, se jmenuje dnes Putinova. Lemují ji zcela nové, nákladně postavené domy.
Z čeho se to zaplatilo?
Všichni, jimž válka zničila domy, si mohou zažádat Moskvu o deset tisíc euro na renovaci. Podmínkou je, že z toho odvedete polovinu do fondu "nadace Ramzana Kadyrova". Státní úředníci posílají dokonce dvacet procent svého moskevského platu na stejné místo. Kadyrov se stal Putinovým poskokem; za to si může dělat doma, co se mu zlíbí.
Zeptám se tedy přímo. Je možné, že Kadyrov nechal zavraždit Natašu, neboť dokumentovala zvěrstva, jichž se dopouštěli jeho policejní náčelníci a dohlížitelé?
Je těžké si představit, že by o tom Kadyrov nevěděl; že by se to stalo bez jeho vědomí. Ale jak říká v mém filmu člověk obeznámený s poměry, on nikdy nedává přímé rozkazy. Řekne je, že dává čtyřiadvacet hodin, aby ho „zbavili toho bordelu... „ A jeho poskoci jdou konat.
Jak Čečenci vnímají výsledek druhé války a utužení dohledu Moskvy a režim Kadyrova?
Čečenci měli v první řadě dost válek, které vyčerpala celý národ. Čečenci dokázali vyhrát první válku, ale druhé je Rusové zlomili. Byla tvrdou pomstu plnou brutality. Na úplném konci už museli bojovat proti armádě i ženy, které navíc obstarávaly jídlo, vychovávaly děti a dokázaly udržet národ nad vodou. V jistém smyslu jsou to ponížení muži, kteří se mstí na tom posledním, co jim zbylo - na ženách.
Znala jsem třeba slavného čečenského tanečníka s dobrým souborem. Za první války odmítal utéct, tvrdil, že nelze opustit zemi předků. Že na ní bude na protest proti válce tancovat. Později mu Kadyrov nechal zabít otce, ale on přesto začal posléze pracovat na jeho ministerstvu kultury. Dokonce říká, že jej uznává za to, kolik peněz z oné zadace dává na kulturu. V Čečensku vidí svět z jiné perspektivy.
Takže Kadyrov může být dokonce populární?
Může to být to samé jako v Rusku: jsem přesvědčena, že více než polovina lidí skutečně podporuje Putina. Řeknou si, že Putin je tyran, ale drží pohromadě Rusko. A pro ně je Rusko posvátná věc. V Čečensku si lidé možná uvědomují, že Kadyrov je gangster nejhrubšího zrna, ale byl s to ukončit válku. V těchto zeměpisných šířkách si obyvatelé dost možná nedělají naděje, že by měli na výběr.
Mně se zdá, že Čečensko je místo ruské federace, kde se nejvíce odhaluje podstata Putinova režimu. Důsledky represe založené na propojení tajné služby, mafie a nacionalismu tam zůstávají stále živé.
Možná, ale podívejte se, co se stalo v Gruzii. Ruská armáda zaútočila i tam, jenže v Gruzii se jí nikdo neodvážil postavit na odpor, jen začali volat Západ. Naopak Čečenci se pustili do zuřivého boje. Dnes má Kadyrov neuvěřitelné prostředky a své lidi všude, aby ohlídal zemi. Na druhou stranu Čečensko je výspa i Ruské federace, vzdálená provincie.
Má vůbec současný ruský režim nějakou slabinu kromě toho, že jen těží z drahé ropy? Jelena Georgijevna Bonnerová kdysi prohlásila, že jedinou nadějí bylo v době Brežněvova režimu vědomí, že dva gangsteři se nemohou spřátelit, ale pouze spiknout. Jaká je naděje dnes? A má vůbec smysl natáčet v Čečensku angažované filmy?
Slabinu mít Putin musí, když mu stojí za to poslat třeba Chodorovského na patnáct let za katr. To jen naznačuje, že se bojí a chrání. Možná si uvědomuje, že na něj celou tu dobu sbírají lidé materiály, aby proti němu svědčili jednou u soudu. Natočila jsem v Čečensku řadu filmů a brzy jsem pochopila, že jimi okamžitě nepohnete s režimem. Ale vaší prací je sbírat svědectví, aby se nezapomnělo. Těžko říct, jestli se toho lidé jako Putin nebo Kadyrov bojí, jestli se s tím vědomím ráno probouzí. Asi ne. Musí jim však být jasné, že si nemohou dovolit dobrovolně pustit moc z rukou. Říká se, že boží mlýny melou pomalu, ale jistě.
Je nějaká naděje pro Čečensko?
Nevím. Sami Čečenci říkají, že válka přichází pravidelně každých padesát let.
