Recenze - Snímek Poloha hvězd uzavírá volnou trilogii holandského režiséra Leonarda Retela Helmricha, ve které v rozmezí víc než deseti let sledoval osudy jedné indonéské rodiny. Na novém pokračování je možná nejvíc pozoruhodné, jak moc si členové rodiny na filmařský štáb zvykli.
Chudá rodina žijící v Jakartě zajímala Helmricha v předchozích dvou snímcích vždy v kontextu bouřlivých politických událostí v zemi. Poloha slunce z roku 2001 mapovala období pádu diktátorského režimu, následující Tvar měsíce zachycoval sílící vliv islámu na všední život.
Poloha hvězd naproti tomu v zásadě nemá jinou než osobní rovinu. Snímek se zaobírá výhradně rodinnými vztahy zarámovanými návštěvou starší členky rodiny, která žije na vesnici. Tématem je v podstatě každodenní život, v němž se všeobecné starosti typu studií či generačních sporů plynule prolínají se specifiky indonéské společnosti.
Trilogie získala většinou příznivé kritické ohlasy včetně ocenění na festivalech. I Poloha hvězd rozhodně vyniká řemeslnou a technickou sebejistotou. Ruční kamera pohotově reaguje na pohyb na scéně a dokáže velmi rychle nalézt úhel, z nějž zobrazovaná situace vypadá nejefektněji. To však často znamená také nejkonvenčněji - nebo nejvíc pohlednicově.
Kameramanovi v tom nicméně silně napomáhají sami protagonisté. Působí až neuvěřitelně, do jaké míry dokáží ignorovat fakt, že s nimi v místnosti nebo exteriéru je člověk, který je natáčí. Nejde jen o to, že nechají štáb přihlížet velmi intimním rodinným situacím, ale už o fakt, že nijak nereagují na mnohdy prudké pohyby kamery, jež je často snímá z velké blízkosti.
V některých situacích působí neviditelnost filmařského štábu dokonce rušivě. Když se matka se synem v úvodní pasáži dovědí, že jim ujel vlak do města, dostanou nabídku, že se mohou přepravit na nejbližší stanici pomocí bizarní improvizované drezíny. Jak se tam ale dostanou dokumentaristé, není nijak zmíněno - a všichni zúčastnění dělají, jako by tam ani nebyli. Se stejnou nenuceností se chovají dívky, které kamera sleduje na noční procházce městem, nebo manželé při hádce.
Kritik na serveru atthecinema.net poznamenává, že oproti předchozím dílům trilogie se protagonisté chovají před kamerou sebejistěji, spíš jako nějaké filmové postavy než oni sami. Tak jako tak se zdá, že rodina je minimálně dokonale sžitá se štábem, nebo dokonce že s přítomností kamery ve své blízkosti počítá a chová se o to teatrálněji a modelověji (trochu ve stylu reality show typu Big Brothera).
Ve výsledku film míchá konvenční situace středostavovských rodin s indonéskými specifiky do spletence, který má nádech exotiky. Parametry výstřednostmi zaujaté filmové a televizní turistiky má několik scén, které odbíhají od sledované rodiny k náhodně odpozorovaným epizodám (žebrající opice s hlavou barbíny, lidová slavnost).
Jako vrchol zvláštní umělosti působí závěr, kdy dvě staré ženy v noci za vesnicí o samotě (pouze v přítomnosti kamery) sledují noční oblohu a jedna z nich se dopustí poetického citátu, který dá snímku jméno. Tady už se dílo pohybuje na rovině kýče, kdy z nás postavy (i snímek) chtějí učinit otroky své vlastní potřeby dojetí.
Skoro se zdá, že mnohem zajímavější by bylo v tomto případě sledovat film o filmu; dokument o tom, jak se stane, že je určitá komunita dokonale otupělá vůči přítomnosti lidí, kteří neustále pořizují záznamy o jejich životě.